Martin Pohanka

28. 8. 2007

Redakce

Každý říká, že na míň než ve skutečnosti je, že? Takže to bude jako fráze, ale cítím se na míň než mých 33.

Nenavštívil jsem jich zase tolik, abych měl nějaké neoblíbené. Opět to bude jako fráze, ale na každé zemi se mi líbí něco. Ale abych se úplně nevykrucoval, nejraději mám stále Austrálii, do které jsem podnikl svoji první opravdu velkou cestu a která mě svojí bezprostředností a pohodou zasáhla nejvíc. A potom miluji slovenské hory.

Benátky
Sydney – pozorovat v noci Operu, Harbour bridge a City se mi líbilo pořád dokola
Korálové útesy v Austrálii a Karibiku
Fes – jeho starodávný súk
Národní parky v jižní Africe a Namíbii
Indiánské památky v Mexiku a Guatemale
Garifské vesničky u Karibiku
Prales v Kostarice
Hory v Černé Hoře
Roháče na Slovensku

Nejvíc si asi vážím odvahy se vydat do Austrálie, kterou mi nikdo v blízkém okolí neschvaloval, neměl jsem na ni do poslední chvíle peníze a když jsme přijeli do Sydney, neměli jsme bydlení, práci ani kontakty, málo peněz a přesto jsme to všechno zvládli, vydělali si, koupili auto, procestovali a vrátili se domů opravdu bohatší. Hlavně o zkušenosti. A taky jsem od té doby věděl, že jen tak cestovat nepřestanu. Můžu bez nadsázky říct, že mě to nastartovalo na „kariéru cestovatele“.

Rád poznávám, koukám se, srovnávám, fotím, nechávám se ohromit, překvapit, okouzlit. Ty důvody se nedají někdy ani popsat. Je to takový motor co žene člověk pořád někam dál a těžko se dá zastavit. Cestování mi taky dalo přátele.
Myslím, že mi cestování nic nevzalo.

Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund – bez komentáře
manželé Pumerovi – nejezdí, aby poznávali turistická místa, ale spíš konkrétní země a lidi, umí o tom krásně psát.

1995 – Itálie, Francie a Monako – 14 dní stopem, z dnešního pohledu sranda, tehdy pro mě velká cesta
1996 – Velká Británie a Irsko – měsíc stopem
1997 – Dánsko, Norsko, Švédsko – měsíc vlakem, města i příroda
1998-99 – Austrálie – ½ roku práce a cestování vlastním autem
2002 – JAR a Namíbie – měsíc půjčeným autem
2003 – Egypt – 2 týdny poznávání historie i arabské současnosti
2004 – Rumunsko – přechod Fagaraše
2004 – Maroko – 2 a půl týdne za marockou historií, kulturou, městy, lidmi, pouští
2005 – Černá Hora – nezapomenutelné hory a lidi v nich
2006-7 – Mexiko, Belize, Guatemala, Honduras, Nicaragua, Kostarika – vysněná 3 měsíční cesta, která se povedla po všech směrech a nabídla od každého něco
Mezi tím spousta cest na hory Slovinska, Rakouska a hlavně Slovenska. Mezi nimi třeba 8 zimních přechodů na sněžnicích, non-stop přechody Nízkých Tater (30h) a celé Malé Fatry (29 h) i hodně dalších „normálních“.

Evropa: okolní a velké země + Norsko, Švédsko, Dánsko, Irsko, Rumunsko, Černá Hora, Chorvatsko, Slovinsko
Afrika: JAR, Namíbie, Egypt, Maroko
Austrálie
Severní a Střední Amerika: Mexiko, Belize, Guatemala, Honduras, Nicaragua, Kostarika.

Je toho hodně. Nevím jestli je to výhoda a nebo nevýhoda, ale láká mě poznávat skoro všechno. Rád bych vylezl na nějakou vysokou horu. Z jednotlivých zemí a kontinentů je to jednoznačně Asie, kde jsem ještě nebyl vůbec (nepočítám-li Sinaj v Egyptě) a pak taky Nový Zéland a Jižní Amerika, hlavně její západní část.

Jednoznačně focení a psaní zážitků. S tím psaním jsem měl vždycky problém, protože jsem ho nestíhal a pak se to snažil dopisovat doma, což už není ono. Na poslední cestě se mi tak hrozně moc osvědčil palm Psion. Stihl jsem tak skoro všechno a ještě rovnou v elektronické podobě.

Že se vyplatí se vždycky naučit aspoň základy jazyka a písma jsem se přesvědčil třeba v Egyptě. Na jednom z trhů jsem si kupoval datle u prodavače, který (jako jeden z mála) měl cenovku. Samozřejmě v arabštině. A samozřejmě si řekl o turistickou cenu 3x vyšší. S úsměvem jsem mu ukázal na jeho cenovku a řekl kolik to má stát. Jen uznale pokýval a cenu mi opravil.
Spousta historek a zážitků je nepřenositelná, což se mi na nich právě líbí. Kdyby se dalo všechno vyfotit a popsat, nikdo by nemusel cestovat.

Není to asi přímo „významná expedice“ ani projekt, ale takové přejití 100 km hřebene Nízkých Tater za 30 hodin možná taky stojí za zmínku: http://www.adwantage.sk/nizke-tatry/nizketatrynonstop.html

Něco mi už vyšlo v novinách a na různých webech, ale protože jsme na Hedvábné stezce, tak odkazy na moje články tady.

Někdy se mi zdá, že se za „velké“ cestování považují jen cesty tisíce kilometrů daleko, pokud možno do neprobádaných končin. Ale za svoje největší cestovatelské vítězství považuji to, že si podobně dokážu užít i víkendový čundr v pohodové české krajině a nebo toulání po slovenských horách, kde se zvlášť v zimě může člověk cítit taky jako tisíce kilometrů daleko.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace