Maroko – země pro poutníky s otevřeným srdcem

Vladimír Líba

O víkendu jsem uklízel a udělal si konečně místo na zdi, abych si mohl vyvěsit překrásnou vyšívanou velbloudí deku, kterou jsem si koupil na trhu v Maroku. (Ne že bych tu deku nějak zvláště potřeboval, ale prodavač mě přesvědčil, že je to ta nejúžasnější a nejlevnější deka v celé severní Africe a že ji zkrátka nemůžu nemít). Po pokoji se rozlila pronikavá vůně divokosti. Ožily vzpomínky na divokou zemi za Gibraltarskou úžinou.

Země islámu

Mnoho lidí u nás spojuje severní Afriku s islámským fundamentalismem. (Je to něco podobného jako když si Američané myslí, že v Čechách hlídkují SFOR.) Marocké království je sice islámská země, ale protože tu díky královské autoritě nezavládl pokoloniální zmatek, muslimové jsou velmi tolerantní vůči ostatním náboženstvím. Když se navíc přizpůsobíš místním zvyklostem, tedy nechodíš po městě v trenkách a nátělníku nebo nelíbáš svou dívku před vchodem do mešity, nehrozí Ti žádné nebezpečí. Islám má pro Evropany několik věru exotických vnějších znaků, ale ve skutečnosti není vše tak, jak se po Evropě traduje. Více žen si může dovolit jen málokdo, denní rozvrh určený pravidelnými modlitbami je často porušován, prohibice taktéž není stoprocentní a dlouhé kápě – “džalaby” nahrazují džíny a trička s Michaelem Jacksonem. Určitě se nezapomeň navštívit mešitu Hasana II. v Casablance. Na palác jako z Šeherezádiných pohádek na břehu oceánu si musíš sáhnout. Jinak neuvěříš.

Nejširší nabídku průvodců a map Maroka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Země dětí

Většina zemí má svůj pro turisty pevně zakořeněný atribut. Švýcarsko je v turistickém povědomí zemí krav se zvoncem, Skotsko zemí ovcí a deštivého počasí. Nevím, jaký symbol vybrali tvůrci turistických poutačů pro Maroko, ale já bych volil děti. Malé zvědavé děti se objevují všude. Malí prodavači kovových cetek vykřikují okřídlené fráze v angličtině a němčině, budoucí fotbalové hvězdy ve špinavých roztrhaných trikotech kopou na zaprášeném předměstí do všeho kulatého, děti Tě obsluhují v kavárně, vozí na oslu plynové bomby, dřou se na poli a sbírají cedrové roští, žebrají u turistických atrakcí. Když uprostřed pustiny, třicet kilometrů do civilizace na každou stranu – náhodou píchneš duši a musíš lepit, objeví se najednou malý pasáček s housličkami z plechovky a sleduje Tvé snažení. Nejhorší jsou děti ve středním Atlase. Projíždíš vesnicí na kole, seběhnou se a žebrají. Desítky nešťastných očí Tě nutí zastavit a rozdat všechny pamlsky, které máš. Skáčou Ti po řídítkách a za jízdy rozepínají brašny. Zastavit ale nesmíš. Rozebrali by Ti všechno.

Země horkých písků

Sahara – vybaví se Ti karavany velbloudů a záhadní Tuarégové? Velbloudy nahradily rychlé džípy, které brázdí kamenitou poušť jako tryskové rychločluny, potomci Tuarégů prodávají v poušti zkameněliny nebo se starají o své hotýlky, kouří hašiš a nocí plnou hvězd zní jejich divoké bubny. Něco ale zůstává stejné. Horké slunce a jemný přesívající se písek. Pískové louže jsou nástrahou pouštních cyklistů – zapadneš až po vidlici a přelítneš přes řídítka. Proti slunci nepomůže ani ten nejúčinnější krém. Dojde na plátěné kalhoty a košili, přilbu nahradí turban. Pít musíš stále, i když se Ti nechce. Litry iontového nápoje. Na první pohled mrtvé písečné duny jsou plné života. V suchých chuchvalcích plných bodlin se skrývají hovniválové s dlouhýma nohama, škorpióni a ještěrky odpočívající na dvou nohách (druhé dvě si asi chladí). Písečná duna je snad to nejúžasnější místo. Lehneš si, zahrabeš se do písku. Je suchý a chladivý. Plivneš dolů s duny. Na slinu se nabalují zrnka písku a koulí se dolů jako sněhová koule. Uprostřed svahu narazí a roztříští se jako kulička rtuti. A pak se rozeběhneš dolů s třicetistupňového svahu. Nohy se Ti boří a za chvíli Tě omrzí střídat nohy, a tak přejdeš na kotrmelce a válení sudů. A to jsi určitě ještě nezkusil na duně lyžovat. Není větší štěstí než být bláznem na písečné duně.

Země cedrů a rozervaných kaňonů

Maroko je zvláštní země. Lidé jsou v ní tací, jaká je krajina. Divoká, laskavá, trochu záhadná a nevyzpytatelná. Se svými biky jsme se šplhali do horských sedel po cestách plných kamení. Stříkal z nás pot. Míjeli nás pouze velké jeepy, motokrosové speciály a pasáčci na oslech. V nadmořských výškách kolem dvou tisíc metrů jsme padali vedrem a klepali se zimou. Projížděli jsme monumentálními klikatými kaňony. Jejich stěny byly rudé jako zapadající slunce. A pak cedrové lesy s mohutnými stromy. V jejich korunách se prý prohánějí opice. A opět kopce. Na vrcholu spadneš s kola a hledáš plíce, které jsi nechal někde uprostřed kopce. Když Tě náhodou dostihnou mraky a déšť, přespíš u dobrých lidí (a těch je v horách většina). Pohostí Tě silným mátovým čajem, olivami, drobivý chleba namočíš do olivového oleje. Dozvíš se mnoho o lidech, o horách, o cedrovém dřevě, o Maroku, o králi, o čem chceš. Lidé jsou tu hodní a vzdělaní. V Maroku Tě čeká překvapení za každou zákrutou, za každým horizontem.

Země úzkých uliček a hbitých obchodníků

Nejstarší části města se říká medina. Je to neuvěřitelná spleť uliček, průchodů a podchodů, náměstíček a dvorků; zkrátka Stínadla na druhou. Čekáš, za kterým rohem vyskočí Indiana Jones ve svém ošuntělém křiváku. Chvěješ se nejistotou, možná, že máš i strach. Okolo tebe chodí samí “jiní” lidé, pískají na Tebe z oken. Nemůžeš uniknout jejich pozornosti. Zvláštní pocit. Asi nejkrásnější medina je v malém městě Chechaouen na severu Maroka. Ulice jsou čisté, panensky bílé, z malých okýnek vykukují děti. Samotné se stydí a strkají palec do pusy, ale když je jich banda, mají kuráž a pokřikují na Tebe “Bonjour, Monsieur!”. Když jim dáš bonbón, ještě dlouho Tě bude provázet jejich křik. Cestou natrefíš na kobercářskou dílnu, kavárničku, mešitu s minaretem, (v Moulai Idriss jsme našli i skautskou klubovnu), dojdeš k tureckým lázním a nakonec na tržiště. Každý obchodník Tě zatáhne do svého krámku a vychvaluje své zboží. Najednou máš spoustu “good friends”, kteří Ti udělají “good price”. Smlouvání o zboží ber jako sport. Rozehraná partie lze skončit pouze tím, že si buď něco koupíš nebo obchodníka urazíš. Fráze “Moje dvě ženy a čtyři děti pracují na tomhle koberci šest dní.” patří k soupeřově strategii a neber ji vážně. Ale najde se tu spoustu překrásných věcí.

Země otrhaných berberských dětí

Vysoký Atlas je neobyčejně chudý kraj. Když vidíš špinavé a bosé děti, přijdou Ti malicherné Tvé starosti o nejlepší batoh a nejvýkonnější počítač. Dal bys jim všechno.

Přivezli jsme sem pět banánových beden dětského šatstva, které sesbírali naše vlčata a skauti. Ve všeobecném zmatku při organizování výstupu na nejvyšší horu severní Afriky Jebel Toubkal jsme bedny svěřili muži, který se o nás staral. Avšak pomyšlení, že s bednami naloží ve svůj prospěch, mě dlouho leželo v žaludku. Při cestě zpět jsem ale zahlédl jednou umouněné batole v čisté mikině s nápisem “Harvard University” a obavy se rozplynuly. Posléze jsme potkali i onoho hodného muže. Hned se k nám hlásil. Pravil, že vše dobře dopadlo a že si sám nechal dva kusy. Opravdu, měl na sobě mou košili a nátělník. Chtěl jsem se se všemi rozdělit o ten pocit.

Připínám na deku velblouda utkaného z divoké trávy, kterého mi dal kudrnatý hošík. Bude tam viset a připomínat všechna marocká dobrodružství, útrapy, vůně a rozzářená očka marockých dětí.