Maroko na pohodu 2006

Ačkoli je toto království od Starého kontinentu vzdáleno co by kamenem dohodil a zbytek doplaval, má s Evropou jen málo společného. Skýtá množství historických památek a je geograficky velmi různorodé.

Historie Maroka sahá až do starověku, kdy byla většina území osídlena Berbery, původními obyvateli celého Maghribu (země severní Afriky). První nálezy lze zařadit do 15. století př. n. l ., kdy zde existovala primitivní paleolitická sídliště. Fénické osady založené kolem roku 800 př. n. l. na pobřeží byly první, jež lze historicky přesněji doložit. Postupem doby však začaly ztrácet na významu díky vzestupu Kartága. Před připojením země k Římu roku 24 n. l. zde existovalo Berberské mauretánské království s centry v okolí dnešního Tangeru a Meknesu. Římanům se však nepodařilo podrobit si Berbery v Atlasu a za ním. Roku 253 n. l. se však Římané kvůli počínajícímu úpadku své říše z Maroka stáhli.

Arabská expanze

V 7. století Arabové započali svou masovou expanzi. Zde byl jejich postup nakrátko zastaven, mimo jiné také díky tomu, že již tehdy bylo marocké obyvatelstvo značně promíšeno křesťany a židy. Byzantská vláda nad územím tak padla až v roce 680 n. l. Maroko poté sloužilo jako opěrný bod pro výpady do Španělska. Pozdější arabské snahy o kontrolu nad územím celého Maroka však končily spory, které nakonec vedly k rozpadu tehdejšího Maroka na množství relativně nezávislých muslimských knížectví.

Nejširší nabídku průvodců a map Maroka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Královské dynastie

Období vlády dynastií začalo v 8. století a trvá dodnes. Vůdcem šíitského proudu, který dorazil do Maroka, byl Moulay Idriss, který byl přímým potomkem Prorokovým. Založil první jasně definovanou marockou vládnoucí dynastii Idrissů a založil tak Marocké království. Již za svého života byl označen za imáma, tedy duchovního i světského vůdce. Tato dynastie vládla až do 11. století a toto období lze označit za zlatý věk vznikajícího království.

Z oáz pod Atlasem se k mocenskému vzestupu zmohly dvě berberské dynastie – Almoravidé a Almohadé, které vládly až do 13. století. Dynastie Merenidů, též berberského původu, vládla od 13. do 14. století, ale nebyla tak úspěšná jako předešlé dvě. První arabskou dynastií byli Saadové, kteří vládli až do 17. století. Moulay Ismail byl synem zakladatele dynastie Alaouitů, avšak svého otce mnohonásobně předčil, mimo jiné svou krutostí a velikostí svých činů, a stal se tak patrně nejslavnějším vládcem v marocké historii. Dynastie Alaouitů vládla až do konce 19. století. Jednotliví vládci často měnili hlavního město říše, přičemž nejvýznamnějšími sídelními místy se stal Fes, Miknás a Marakéš (tzv. královská města). Každá z dynastií, každý sultán po sobě zanechal odkaz v podobě historických památek.

Koloniální období

Kvůli značnému oslabení a nejednotnosti říše na sebe koloniální snahy Evropanů nedaly dlouho čekat. Posledním předkoloniálním sultánem byl Moulay Hassan, který i přes své reformní snahy nedokázal kolonizaci zabránit. Jako první se odhodlali Francouzi, záhy se přidali Španělé (dodnes se v Maroku nachází dvě španělské enklávy – Ceuta a Melila) a Portugalci.

V roce 1943 se původně nepříliš vyhraněné reformní hnutí transformovalo v hnutí Istiqlal (Nezávislost) a od této doby lze hovořit o otevřené snaze o získání nezávislosti. Francouzi zpočátku hnutí podcenili a později mu již nešlo vzdorovat.

Moderní dějiny

Roku 1956 byla vyhlášena nezávislost a protektorátní sultán Mohamed V. se prohlásil králem. Vláda Mohameda V. byla ve znamení budování úřednického aparátu a vůbec všech složek nutných pro chod království. Ukázal se být schopným vůdcem, když čelil opětovným nepokojům v horách. Po jeho smrti v roce 1961 na trůn nastoupil jeho syn Hassan II. s nelehkým úkolem pokračovat ve vyrovnávání se s koloniálním dědictvím. Jeho vláda zaznamenala nemalé úspěchy. Dnes se snad v každé marockém městu nachází ulice nebo náměstí nesoucí jméno po těchto dvou panovnících. V roce 1999 převzal vládu Hassanův syn Mohamed VI. Po svém nástupu provedl řadu reforem, čímž odstranil pochybnosti o své kompetentnosti vládnout ve věku 25 let. Maročané si od jeho vlády hodně slibují, ale země je teprve na počátku cesty směřující k vytyčeným cílům, jako je vypořádání se s chudobou, nezaměstnaností a nízkou gramotností.