Marek Audy vypráví o svých jeskyních

Marku, proč Vás tolik zaujala zrovna Venezuela? Kdy jste tam byl  poprvé a za jakým účelem?

Venezuelu jsem navštívil se ženou a kamarády poprvé v roce 2002. Tehdejší cestu nejraději definuji slovem „vandr“. Chtěli jsme toho  tehdy zhltnout co nejvíce: latinskoamerickou kulturu, Orinoko, pouště na severu, pralesy na jihu, Andy i stolovky. Už před odjezdem jsem  ale sázel na stolovky  tepui a vezl jsem sebou spousty výstřižků z cest a expedic našich předchůdců. Snad i proto jsme odmítli indiánského průvodce na Roraima tepui. O to silnější byl zážitek, když jsme se po dvou dnech ocitli v husté mlze na vrcholovém platu mezi bizarními skalami a divnými rostlinami. Bloudili jsme prakticky neustále! Bylo to jako objevovat jinou planetu! Na vrcholu jsme strávili tři dny a nikoho jsme nepotkali. S  nostalgickým přídechem musím přiznat, že dnes návštěvnost Roraimy  vzrostla minimálně desetinásobně! Vše je pod absolutní kontrolou NP. To je na jednu stranu dobře, protože biotop stolových hor je velmi křehký a koordinace turistů je nezbytná. Přináší to ale další rizika. Letos v lednu například jeden z členů české expedice našel na Roraimě ostružiny, které pravděpodobně vyrostly ze semínek přinesených s müsli tyčinkou nebo marmeládou. Pro místní endemické rostliny by  rozšíření tohoto plevele mohlo mít fatální následky.

Měl jste při objevné cestě alespoň nějaké skryté tušení  nebo naději, že „něco“ na stolové hoře Roraima najdete?

Ne. Pojem křemencová jeskyně byl před naší první cestou zcela neznámý. V pískovcích jsou stovky let popsaná skalní města a soustavy hlubokých tektonických spár, jak je známe třeba z našich Adršpašsko- teplických skal. Řícením věží a bloků vznikají pseudojeskyně. Rozsáhlé horizontální podzemní říční systémy nebyly před naším objevem jeskyně Krystalové oči (Ojos de cristal) na Roraimě známé. Význam tohoto objevu jsem si uvědomil až o několik měsíců později.

Jaké byly vaše pocity, když jste si uvědomil, že jste našli pravděpodobně nejdelší křemencovou jeskyni světa?

Objevitelskou euforii zažíváme prakticky při každé expedici do nitra tepuí. V roce 2003 se mi i přes politické problémy, které tehdy otřásaly Venezuelou, podařilo zorganizovat 1. speleologickou  expedici. Cíl byl prostý, zdokumentovat co možná nejlépe naši jeskyni Krystalové oči. Za deset dnů pobytu na Roraimě se nám podařilo zaměřit sotva 3,5 km z celkových 8,2 km. To na „tabulkové“ prvenství  nestačilo. První místo držela brazilská propast Gruta do Centenario, kde Brazilci naměřili 4,7 km puklin hlubokých téměř 400 m. Kamarád Zolo Ágh, který je spoluobjevitelem Krystalových očí, ale tuto brazilskou Centenario navštívil již před naším objevem. Mnohokrát nás  ubezpečoval, že se v Brazílii jedná jen o tektonické trhliny a ne o jeskyni. Podobný precedens byl zaznamenán i u nás, kdy společnost National  Geographic prohlásila systém Teplického skalního města za podzemní  systém. Řada akademiků pak psala odborné posudky, petice i vysvětlení, že šlo v tomto případě jen o novinářskou kachnu.

Výzkumné výpravy do této oblasti pořádáte tuším stále; jak se k tomu staví venezuelské úřady nyní? A jak výzkum dále probíhá?

Navázali jsme velmi úzkou spolupráci s celou plejádou venezuelských vědců. Jsme jim velmi vděční, že zodpovědnost s vyřizováním legislativy vzali na svá bedra.

Fotil jste spousty jeskyňářských výprav; která z nich pro Vás byla osobně nejdůležitější?

Je to opět Venezuela. Když jsem byl v roce 2004 pozván jako fotograf k objevu mohutné jeskyně Cueva Charles Brewer na masiv Chimantá, staly se právě moje fotky mohutných prostor jakousi vstupenkou na expedici. V korespondenci jsem tehdy odvážně tvrdil, že pro mě není  problém naexponovat jakkoliv mohutnou prostoru. Metodu osvětlení zapálenou směsí hořčíku s okysličovadlem mě naučil táta. Charles, po které se tato jeskyně jmenuje, mě tehdy upozorňoval, že prostory jsou enormní. Tuhle jeskyňářskou latinu už znám. Ze stometrového dómu je  obvykle prostora dlouhá sotva 40 m. Ale v Cueva Brewer jsem tehdy opravdu fotil průhledy dlouhé téměř 200 m! Moje tabulky a grafy na dávkování magnesia přitom končily na vzdálenosti 50 m. Dokreslil jsem tehdy exponenciální křivku od oka a naštěstí to fungovalo. Horší bylo, že osvětlovací směs, která by v běžných evropských jeskyních stačila na desítku fotografických výprav, začala docházet již druhý den. Od ostudy mě zachránila třetí moc. Povodeň uzavřela jeskyni a my museli několik dní čekat, než jsme mohli pokračovat v průzkumu.

Za důležitou považuji také expedici NAMAK 2006 do íránského solného krasu. V rámci této výpravy se nám podařilo fyzicky propojit jeskyni  Velký ponor s jeskyní 3N cave. Vznikla tak nejdelší solná jeskyně světa.

Máte nějaký zajímavý zážitek z podzemí, o nějž byste se chtěl podělit?

Je jich mnoho a jistě by se dal vyprávět s trochou přibarvení nějaký krvák. Mnoho zážitků jsem napsal do knížky Brány do Ztraceného světa. Vzpomínám ale na jeden nezapomenutelný úsměvný úlek z Moravského  krasu. Na doporučení přítele jsme šli kdysi prozkoumat bezvýznamnou jeskyni nedaleko Vavřince. Zalezli jsme mezi suť a já, coby nejútlejší, jsem byl vyslán na špici do nadějné černé škvíry.  Tělem  jsem dokonale ucpával úžinu, když jsem posvítil před sebe. První a také jediné, co  jsem viděl, byly dvě žluté oči, které se skokem vrhly na mě. Nevím, jestli byla tahle šelma vyděšenější víc jak já, a taky nechápu, jak se mohla pod mým břichem tak rychle vyhrabat ven. Až ve zlomcích další vteřiny jsem si uvědomil, že to byla kočka. Jeskyni od té doby říkáme Kocouří.

Kdy jste měl největší strach při svých relativně extrémních aktivitách? Bylo to v jeskyni či na divoké řece?

Rozhodně na řece! Kajakářství je velmi adrenalinový sport, zvláště v začátcích, kdy jsem vodu neuměl ještě správně odhadnout, jsme s kamarády vlezli do opravdových průšvihů. Začátečníkům mohu jen doporučit držet se někoho zkušeného a zodpovědného. Já to vždy nedělal a dnes se divím, že jsem se někde neutopil.

Jste kromě ostatních profesí také fotograf a cestovatel.  Zeptám se tedy, co nejraději fotíte? Kde se Vám na cestách nejvíce líbilo?

Nejraději fotím hory. Kdybych se měl zaškatulkovat, jsem krajinář. I  jeskyně je krajina. Jen nemusím čekat na sluníčko – dám si ho kam potřebuji.

Překvapilo Vás ocenění knížky UIS nebo jste jej očekával? Věřím, že Vám to udělalo velikou radost.

Ano jsem překvapen. Dnes speleologický svět sleduje naše výsledky s velkou pozorností. Knihu Brány do Ztraceného světa, přesto že je v češtině, prezentovali na mezinárodním speleologickém kongresu Švýcaři. Myslím, že kniha vyhrála tedy hlavně díky obrázkům, které si UIS dal do spojitosti s informacemi, které jsme publikovali již dřív. Ještě větší překvapení jsem však prožil včera, kdy ta samá kniha získala prestižní cenu Egona Ervína Kishe za literaturu faktu. Toto ocenění jsem opravdu neočekával. Doufám, že mi to nestoupne do hlavy,  protože spisovatelem se necítím.

Kam povede Vaše další cesta? A bude spíše speleologická, kajakářská, fotografická?

Nyní nemám konkrétní plán či cíl cesty. Rád jezdím do Černé Hory, která se v posledních letech mění doslova před očima. Tam se vrátím jistě a věřím, že získám dostatek prostředků, abych se mohl vracet i  do Jižní Ameriky. Letos v květnu jsme uzavřeli na Churí tepui – masiv Chimantá velkou kapitolu podzemních výzkumu. Byl objeven a zmapován prakticky celý hydrologický systém podzemní řeky, vytékající z Cueva Charles Brewer. Podzemní systém jsme nazvali MUCHIMUK (čti mučimuk) podle indiánské legendy. Muchimuk zahrnuje dnes již propojené jeskyně Zuna, Diablo a Cueva Charles Brewer (10 km). Nepodařilo se však zatím fyzicky překonat nebezpečný zával do letos propojeného systému jeskyní  Muchimuk a Colibri (7,8 km). Přesto se na Churí tepui aktuálně jedná o nejdelší a nejmohutnější systém v křemenných pískovcích na světě a  bude třeba přepsat tabulky. Patří za to dík i Expedičnímu fondu Hedvábné stezky, která tuto veleúspěšnou expedici spolu s hejtmanem jihomoravského kraje podpořila.

Marek Audy je známým speleo fotografem. Díky svému umu a lásce k jeskyním se zúčastnil několika velmi důležitých a zajímavých výprav. Proslavil se však především náhodným objevem křemencové jeskyně na stolové hoře Roraima ve Venezuele. V současné době vlastní grafické studio; živí se zpracováním digitálního obrazu a prodejem svých nádherných fotografií z celého světa. Markova kniha Brány do Ztraceného světa získala nedávno prestižní ocenění Mezinárodní speleologické unie UIS jako významná speleologická publikace vydaná v letech 2005 – 2009 a prestižní cenu Egona Ervína Kishe za literaturu faktu. Více o autorovi najdete na jeho webu audy.speleo.cz.

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.