Maoisté – postrach Nepálu nebo trekařů?

Je obecně známé, že ovládají většinu území, kterými vedou trekingové trasy a vybírají od turistů tzv. donation. Ti, kteří se nezdráhají zaplatit popisují Moisty jako velmi zdvořilé a milé lidi. Zapomínají však, že jejich finanční příspěvek slouží k důkladnějšímu vyzbrojení maoistické armády.

Teroristé v horách

Maoisty můžeme jen těžko nazvat jiným slovem než teroristé. Jejich vzrůstající síla je založena na ozbrojené moci a strachu všech obyčejných lidí se jim vzepřít. Zpočátku někteří rolníci projevovali vůči Maoistům jisté sympatie, neboť v Nepálu nebyla nikdy provedena pozemková reforma a všechna půda patří králi, což je vnímáno jako nespravedlivé. Ozbrojené jednotky Maoistů také „potrestali“ několik vybraných bohatých vesničanů, kteří byli obecně považováni za špatné a jejich smrti vesničané nelitovali. Později se ale ozbrojená síla začala zaměřovat i na obyčejné rolníky.

Jeden dům – jedno dítě

Během treku okolo Annapurny jsme nepotkali nikoho z místních lidí, kdo by byl k Maoistům přátelsky naladěn. Skupinky ozbrojených partyzánů totiž pravidelně navštěvují vesničany a vybírají od nich „příspěvky na revoluci“. Ti nejchudší jim musí poskytnout jídlo a majitelé hotýlků či restaurací roční „daň“ ve výši pěti až třiceti tisíc rupií. V některých regionech požadují Maoisté dokonce i děti. Chlapce potřebují na doplnění své armády a dívky jako ženy pro své vojáky. S heslem „jeden dům, jedno dítě“ obcházejí vesnice a vybírají své nové žoldáky.

Turistický příspěvek na revoluci

Turisté jsou vydatným zdrojem příjmů pro maoistické skupinky po celé zemi. Z tohoto důvodu vyhlásili Maoisté měsíce září až prosinec jako období neútočení na vládní cíle. Boje uprostřed turistické sezóny by je totiž připravili o mnoho potřebných financí. Cizinci by se báli vyrazit do hor či dokonce obecně do Nepálu. Majitelé hotýlků by přišli o své příjmy a Maoisté by od nich na konci sezóny nemohli vybírat daně. A samozřejmě by nevybrali peníze ani přímo do turistů.

Nejširší nabídku průvodců a map Nepálu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Denní daň pro Maoisty

Maoisté chtějí peníze, ale zároveň si uvědomují, že příliš vysoké požadavky by mohly turisty zastrašit. Rozhodli se tedy vybírat umírněnou verzi donation ve výši 100 nepálských rupií na osobu a den pobytu v Nepálu, což je asi 40 Kč. Vzhledem k tomu, že se jedná o ozbrojené jednotky, je prakticky nemožné nezaplatit nic. Nicméně smlouvání je přijatelné a prý bývá i účinné. Rozhodně se vyplatí líčit svůj pobyt v horách a v Nepálu obecně jako co nejkratší. Na vybrané peníze vystaví Maoisté tisíckrát okopírovanou účtenku, která slouží pro turisty jako propustka v případě, že potkají další výběrčí. Naopak místní lidé si potvrzení o zaplacení neschovávají, neboť pokud je u nich nalezne armáda budou za podporu Maoistů potrestáni.

Peníze nebo život!

Bohatí turisté nám několikrát vyprávěli, jak jim situaci líčí jejich průvodci. „V Nepálu je prý špatný král, který si nechává více jak polovinu peněz plynoucích ze zahraničí na rozvoj Nepálu pro vlastní pořebu. Maoisté chtějí změnu, chtějí spravedlnost, chtějí republiku a to si přejí i samotní Nepálci. Příspěvek Maoistům je tedy vlastně příspěvek na dobrou věc.“

Myslím, že se jedná o zjednodušenou a v podstatě nepravdivou verzi příběhu o Maoistech. Důvodem je zřejmě fakt, že i pro samotné průvodce je výhodné, když turisté zaplatí a nebojí se ani na minutku o svůj život. Odjíždějí z Nepálu s krásnými vzpomínkami a třeba se brzy vrátí. Finanční příspěvek 100 rupií denně je skutečně pro většinu západních turistů zanedbatelný, neboť denně utratí jen za jídlo pro sebe a své průvodce a nosiče mnohonásobně více. Např. jačí steak s hranolkami stojí v horách 350 až 450 rupií. Co je proti tomu ubohých sto rupek?

Maoisté na treku kolem Annapurny

Místní lidé a dokonce i policie a armáda dobře zná místa, kde Maoisté od turistů vybírají peníze. Na treku kolem Annapurny se jedná o vesnice Džagat a Ghorepani. Maoisté obchází během večeře turistické hotýlky ve vesnici a s úsměvem a dobrou angličtinou požadují donation. Přichází neozbrojeni, ale případný vzdor mohou snadno vyřešit vysílačkou, kterou si přivolají posily. V Džagatu byli Maoisté dočasně rozprášeni nepálskou armádou a do našeho hotýlku v Ghorepani nepřišli, ačkoli jiné večery zde nechyběli. Dalším místem, kde mohou zkontrolovat výběr peněz je dobře známá vyhlídka Poon Hill, kam míří z Ghorepani na východ slunce každý, kdo má ruce a nohy. Na Poon Hillu Maoisté byli a kontrolovali zaplacení příspěvku při odchodu z areálu vyhlídky. Vzhledem k tomu, že jsme se zdrželi fotografovámím panoráma Himaláje až do osmé hodiny ranní, jsme je minuli i zde. Nicméně náš pobyt v Nepálu ještě nekončí a šance, že je potkáme je stále značná. Nechceme platit a nechceme podporovat komunisty – ale co můžeme dělat, namíří-li na nás někdo zbraň?