Manicheismus

Manicheismus je zvláštní a dnes téměř neznámé náboženství, které zaniklo ve 13. století. Budete si asi muset tuto kapitolo přečíst dvakrát, než ho trochu pochopíte. Jeho zakladatel Mání (asi 14.4. 216 – 276) zformuloval vlastní gnostickou náboženskou nauku po viděních, kterých se mu dostalo ve 12 a 24 letech. Narodil se v Babylonii a působil také v Íránu a Indii. Zemřel ve vězení, pronásledován zoroastriánskými knězi, kteří ho po smrti nechali ještě rozseknout napůl, ukřižovat a pověsit na městskou bránu. Zdá se, že jeho učení bylo přitažlivé už za jeho života.

Mání tvrdil, že v jeho učení a v jeho osobě se naplňuje buddhismus, zoroastriánství a křesťanství. Na rozdíl od ostatních světových náboženství, kde svaté knihy byly sepsány až dlouho po smrti proroků, sám napsal několik knih o správné víře. Bohužel se zachovaly jen ve fragmentech a citacích jiných autorů.

Manicheismus je dualistické náboženství založené na existenci dvou nesmiřitelných a rovnocenných principů. Světlo a temnota tvoří dvě od sebe oddělené říše; existující odděleně, bez původu již před začátkem světa. Lidé vznikli jako důsledek boje obou říší.

Veliký otec je králem říše světla, současně však je s ní totožný a ještě je ztělesněn v pěti hlavních projevech světla – jsou jimi rozum, myšlení, úsudek, smysly a rozvaha. Stejným způsobem je král temnoty totožný s říší tmy a má pět projevů – jsou jimi temnota, voda, vítr, spálená země a kouř. Tyto dílčí projevy se chápou jak obrazně jako části říše tmy, či světla, tak jako zosobnění králů postavených nad nimi. Těchto 2×5 králů je nazýváno syny, a sami mají také syny (menší bohy), kteří jim pomáhají při vykonávání jejich vlády. Jim jsou přiřazeny určité plody, kovy, zvířecí druhy a znaky zvěrokruhu, z nichž pocházejí hvězdy, pro ně typické.

Následkem boje říší světla a tmy mimo jiné je, že Král temnot (!) stvořil člověka, aby si skrze něj podrobil světlo, které se v něm (jako nejdokonalejším řetězci vývoje) koncentruje. Člověk ale obsahuje také temnotu, která vězní světlo. Elementy světla jsou uvězněny i ve zvířatech, rostlinách a zemi. Na lidech závisí osvobození světla. Jako připomínka tohoto úkolu jsou posíláni apoštolové, kteří člověku znovu přinášejí vědění, zatemnělé temnotou, o jeho vlastním světlém původu. Těmito apoštoly jsou např. Noe, Abrahám, Buddha, Zarathuštra, Ježíš a sv. Pavel.

V člověku stvořeném Králem temnoty kromě duše nacházíme i „anti-duši“, duchovní Temnotu, která řídí hmotu a sama je „anti-Bůh“. Špatnost vzniká, pokud je duše pohlcena „anti-duší“. Hřích může být odpuštěn, protože duše je stále pod vlivem těla. Duše je trestána nikoliv za zhřešení, ale za to, že svého činu nelitovala.

Z odpovědnosti člověka osvobodit světlo plynou dva protichůdné etické závěry. Za prvé nesmí být světlé elementy ve věcech, rostlinách a zvířatech poškozeny, což se ale děje při každé životní činnosti člověka. Za druhé je nutné světlo osvobodit, což je možné jen oběhem plození, narození a smrti a to vyžaduje provádění životu prospěšných činností.

Řešení tohoto rozporu je v manichejské formě obce. Na vrcholu obcí stáli vyvolení, kteří žili v celibátu (potomci by vlastně byli dalším šířením hmoty a vězněním světla) a byli vegetariáni. Vyvolený se musel vyvarovat škodlivého kontaktu s Hmotou, nesměl tedy například provádět zemědělské práce týkající se sklizně, protože „strom pláče, když utrhneme jeho plod“. Někteří se dokonce vyhýbali i chůzi, protože při ní je zraňováno Světlo v zemi. Vyvolený měl také žít v absolutní chudobě – nic nevlastní, nic si nemůže koupit a má právo na jeden šat ročně. Vysvobozování Světla probíhá mimo jiné trávením a okurky a melouny ho v sobě mají údajně nejvíce.

Vyvoleným byli podřízeni takzvaní slyšící (naslouchající), kteří žili pohlavně, jedli maso a živili almužnami vyvolené. Duše naslouchajících nebudou moci po smrti vejít přímo do Říše Světla, ale projdou převtělením a v dalším životě snad naleznou dostatek vnitřní síly k životnímu údělu Vyvoleného.

Ne-manichejec, nebyl vykoupen a propadl temnotě. Hlavou náboženské obce byl Archegos, nástupce Máního. Sídlil v al-Madajnu, později v Babylónu a nakonec v Samarkandu.

V průběhu svého pronásledování se manicheismus šířil i na Blízkém východě a v severní Africe. Nejvíce manichejců však žilo v západním Turkestánu. Před příchodem Arabů a islámu v 8. století byl dokonce hlavním náboženstvím v bohaté a vlivné Sogdianě (oblasti dnešního Uzbekistánu, Turkmenistánu a severního Afghánistánu), jejíž obchod a kultura silně ovlivňovaly i oblasti na východ včetně Číny. Také Ujguři v době svého rozmachu v 8. století přijali manicheismus za své oficiální náboženství (tehdy žili ještě na území dnešního Mongolska). V Číně byl v roce 843 manicheismus prvním „cizím“ náboženstvím zakázaným císařským ediktem (brzy poté byly zakázány křesťanství, zoroastriánství a dokonce buddhismus). Ve střední Asii jej vytlačil islám a mongolské nájezdy. Nejdéle se zřejmě udržel v Hotanu a Turpanu a to až do 13.století. Poslední zmínka je z čínského pramene z roku 1374, kde se píše: „Jejich vůdce je třeba trestat oprátkou, ostatním, kteří je následují, po sto ranách těžkou holí a doživotní vyhnanství.“