Malování světlem… potmě

Jak už bylo několikrát napsáno, základem focení je dopad fotonů na citlivou vrstvu filmu nebo čip digitálu. Otázka množství fotonů, tedy světla, je pro fotku zcela zásadní. Jakmile je šero, podmínky pro focení se dramaticky mění, expoziční doba neméně dramaticky prodlužuje a pravděpodobnost roztřesení fotek se neúměrně zvyšuje. A komu se líbí rozmazané fotky? Ne že by se takoví lidé nenašli, ostatně vždycky se zmetky dají prohlásit za umění, ale naše „hedvábná světlobraní“ jsou prvotně určené ke vzájemnému učení, jak udělat fotku hezkou a nikoli „uměleckou“. Takže rozmazané nebrat. Jenže co s tím?

Stativy

Stativ je tím nelogičtějším řešením. Klasické plastové trojnožky vážící do půl kila a stojící pár stokorun se sice jako stativy tváří, ale jejich přednost (nízká váha) je zároveň jejich fatální nevýhodou. Při focení na podvečerní ulici stačí, aby kolem projelo auto nebo více fouknul vítr a snímek je roztřesený. Mnohý ze snímků je mázlý jen tím, že při pocitu „falešné bezpečnosti“ (mám přece foťák na stativu) člověk zmáčkne spoušť a tlakem nepatrně pohne přístrojem. Výsledek na fotce poznat (a fotka je určena k vymazání). Řešení? Nastavit si kompozici, pevně zaaretovat stativ a fotit samospouští. Další z možností je drátěná spoušť a nejlogičtější je kombinace kvalitního (tedy těžkého a drahého) stativu se samospouští. Konkrétním příkladem je můj i s hlavou 3 kg vážící Manfrotto se zhruba půlkilovou Hamou. Cenový rozdíl je 5000,-Kč ku cca 700,-Kč. Zaplať pán Bůh (či pro ateisty Darwin) za jakýkoli stativ. ale můžete-li si vybrat, neberte to nejlevnější.

Hlavák

Rozestavěné hlavní nádraží v Praze z hlediska focení při snížených světelných podmínkách ideálním prostorem pro trénink. prostor je členitý, na nástupištích taky není moc světla (byť se tam teoreticky nesmí bez jízdenky či vstupenky na nástupiště) a 10 lidí se stativy se tam v pohodě rozptýlí. Jen si to chce hlídat věci, přece jen jde o prostor, kde jsou jak chmatáci, bezdomovci i šlapky doplněné sem tam nějakým policajtem. Světelné podmínky jsou v podstatě velkou výzvou a samotné nádraží je místem k experimentování. Šetřivá světla mají občas nevypočitatelné barevné spektrum, takže chytit přirozenou barvu je otázka štěstí a několika pokusů a ani tehdy není výsledek zaručen.

Umění dívat se

Podle domluvy dal k výběru na web každý 3 fotky, z nichž nakonec byla publikována jedna. Věčná škoda, protože publikované fotky byly vybírány vzhledem k tématu. ale některé jasně dokazovaly talent a fotografické vidění. Volební plakát komunisty Dolejše vedle plakátu s nápisem Gamer nádherně koresponduje s úplatkářskou aférou kolem loterijního zákona vyprovokovanou Mladou Frontou Dnes. Fotofor Tomáše Řezníčka je hodný publikování! Pohybovou neostrostí rozmazaný vlak Dominiky Kratochvílové je zase nádhernou ukázkou práce s dlouhým časem. A tak by se dalo pokračovat.

Zdaleka jsme nestihli to, co bylo naplánováno. Ani stativ, ani dobrý foťák, ani sebelepší objektiv dobrou fotku neudělá. Chce to mít nápad, umět se dívat a trénovat, trénovat, trénovat. Jak říká jakési botanické pořekadlo – i květák je jen dobře vycepované zelí. Cepujme se a výsledek se dříve, nebo později dostaví. Národní divadlo, které bylo v plánu na „noční“ focení musí počkat na další pokračování. asi každý si odnesl nějaké poučení. Já coby lektor dvě. Není jednoduché fotit v noci a účastníci, zejména ti, co jsou na Světlobraní „stálými hosty“začínají být více sebekritičtí a na jejich fotkách je vidět posun kupředu. Což je více, než dobře. Už teď se těším na další pokračování.