Malí Inuité – setkání za polárním kruhem

Když se dívám kolem sebe a vidím hrající si děti na písku nebo vykukující za stromem při hře na schovávanou, vrátím se ve svých vzpomínkách do království ledu k malým Inuitům.

„Když svědí oční víčko nebo v něm cuká, znamená to, že člověk musí něco vidět.“ Náš příjezd vnesl tak trochu změny do životů dětí z malé vísky jižního Grónska.. Možná ty starší z nich viděly Evropany v Dánsku, kam zalétly na školní výlet, ale ti menší viděli cizince poprvé. A to už byl pro ně zážitek!

„Kdo je líný dojít pro vodu, najde zpravidla prázdné vědro, až bude mít sám žízeň.“

Protože moře nabízí vynikající pochoutky, vzali jsme prut a vydali se na lov ryb. Netrvalo dlouho, co se hejno dětí u nás objevilo a začaly nám pomáhat. Jedna, druhá, třetí, … ryb bylo za chvíli jak máku, a tak nebyla nouze o večeři pro všechny. Ti, kteřínemohly skočit do vody, si alespoň prohlížely prut a háčky okem odborníka.

Prut z daleké Evropy je natolik oslnil, že se jim celou noc o něm zdálo a toužily ho mít. Netrvalo dlouho, co se ruka přidala k ruce a ryby byly připravené k večeři. Daleká vůně koření na sebe nenechala dlouho čekat. Přivábila i ty opozdilce, kteří chtěli ještě pár úlovky přispět k naší hostině. Rozzářená kukadla nám napovídala, že tento způsob úpravy ve zdejších zeměpisných šířkách není tak běžný.

„Chlapci, kteří ujídají z hrnce, budou špatní lovci.“

K pozvání ke společné pánvi se nejdříve naši malí rybáři zdráhali, ale pak mlsný jazýček zvítězil a po rybách se jen zapřášilo. Odměnou nám byly usměvavé tváře s omastkem až za ušima a hledání dalšího rendlíku s přídavkem. Jejich tátové přivážejí denně velké úlovky, které jsou na denním jídelníčku spíše sušené či vařené. Ale takováhle pochoutkas kořením na ryby se stala pro tento večer laskominou!

„Těm, kdo se v mládí příliš nespoutaně baví, rychle vypadají zuby.“

Když naši malí přátelé spatřili náš přístřešek s rozbitými okny, kam táhlo, fučelo, zkrátka nehostinno bylo, tak se pustili jak pilné včeličky do práce. Někdo vzal vedle válející se cihlu alá kladivo, druhý ztrouchnivělé dřevěné trámy, plastovou fólii a začali vyspravovat výplně našeho „apartmánu“ na pobřeží. Po chvíli bylo všem tepleji, zapálily se svíčky, které nám děti přinesly, a my se mohli pomalu zachumlat do spacáků a libovat si, že síla vichru a kapek deště zůstaly za dřevěno-plasto-cihlovými okny naší haciendy.

Děti se rozutekly do svých domovů, aby k nám brzkého rána mohly zase přišupajdit a následovat nás do blízkého okolí.

„Když někdo nechává odejít hosty, aniž by jim nabídl něco k jídlu, hosté se venku vznesou do vzduchu a zmizí.“

Rozeběhly se po louce a natrhaly nám pro radost z dnešního dne květiny a s úsměvem se na nás zazubily se slovy: „Máte hlad?“
V břiše mi sice nekručelo, ale přesto jsem byla zvědavá, co se za touto otázkou skrývá. Že by lovení ryb nebo nějaké ukryté poklady na horší časy? Inu, kdepak. Houf dětí se rozprchl po louce a začal sbírat velké lopuchy.Z dálky vypadaly jako naše rebarbora. Než jsem se vzpamatovala, dostala jsem darem oloupané klasy, na kterých jsme si velmi pochutnali. 

„Máš ještě hlad?“ zeptal se mě jindy usměvavý klučina, který vypadal, že má něco za lubem. No, docela mi vyhládlo, tak jsem se těšila na další dar přírody, alias luční specialitu. Všichni se zase rozutekli, aby soutěžili, kdo přinese větší hrstku bílých květů. Jak nevěřící Tomáš jsem se na tyto bílé dobroty dívala a netušila, co s nimi mám přesně dělat. Názorná ukázka vyřešila můj problém a já se nestačila divit, co všechno se zde dá sbírat a hlavně jíst. 

Delikatesy, jež nabízí zdejší louky, nám přišly k chuti i později, když jsme odpluli od těchto malých „botaniků“.

Setkání s Julií, Mikaelem a jejich kamarády, kteří nás naučili v drsné přírodě najít něco na zub a těšit se z jejích darů, přispělo k nezapomenutelným chvílím v těchto zapomenutých končinách.

Jejich nápomocné ruce, úsměv ve tváři, oči plné radosti a štěstí mě budou provázet při dalších cestách, necestách mého života.