Malajsie – pevnina a Langkawi

Každý má své sny. Je krásné snít, co by bylo kdyby…… a příjemné je, si nějaký ten sen splnit. Nám se to letos povedlo. Po několika dovolených, kdy jsme ze sedadla své motorky poznávali okolní země jsme postupně začali pokukovat po krajích vzdálenějších .

Cestování na motorce nás docela chytlo, ale jsou na světě místa, kam se bez letadla v rozumném čase dojet nedá. Přestože vím, že létání není zrovna moje hobby, dávám sám sobě  předsevzetí, že až to přijde, tak to prostě nějak vydržím. Pročítáme spoustou zajímavých cestopisů, posloucháme povídání známých, kteří už měli to štěstí a vycestovali za hranice Evropy a prohledáváme  internet.  Máme mlhavý sen, nekonkrétní cíl, nejasnou představu a nedostatek peněz.

A jak už to v životě chodí, pomohla náhoda. S Radkem a Lenkou se známe už dlouho. Jejich povídání o Thajsku doprovázené spoustou nádherných fotek nás nadchlo. Jednou, u skleničky vína, jsem nesměle a snad ani nepříliš vážně vyřkl přání se příští podobné akce zúčastnit s nimi. A kupodivu, až mě to skoro zaskočilo, se Lenka chytla a náš sen začal pomalu nabývat reálnou podobu.

Moje první návrhy byly Jihoafrická republika nebo Keňa. Lenka přišla s návrhem jet do Malajsie. Znala už totiž sousední Thajsko a byla by to taková sázka na jistotu. Já jsem nerad opustil představu safari projížděk národními parky Afriky, ale s ohledem na zhoršující se bezpečnost turistů na černém kontinentě, na levné letenky do Malajsie a s vědomím že první představa byla pouze „někam dál vyjet“ jsem se k návrhu bez větších křečí připojil. A Iva nebyla proti.

Od počátku bylo jasné, že „vedoucím zájezdu“ bude Lenka. Zkušená cestovatelka, schopna takovou cestu zorganizovat, zajistit letenky a vše potřebné, navíc jediná z nás, mluvicí anglicky. Termín byl s ohledem klimatické poměry v Malajsii, na ceny letenek a na „protivnou“ zimu u nás stanoven na březen, délka byla limitována maximálním počtem dnů, které Lence její zaměstnavatel povolil. Pak už následovalo podrobné studování cestopisů, plánování trasy, očkování, shánění antimalarik, peněz, letenek,  dokoupení cestovatelského vybavení a řešení spousty dalších drobností. Mezi tím probíhá několik schůzek k doladění programu, upřesňujeme termín přeletu na Borneo a zpět  a sledujeme kalendář, protože termín se kvapem blíží.

Den D, sobota 8.3. 2008 (pamětníci vzpomenou, že se už odedávna jednalo o „příjemný den :-)))“). Po obědě nasedáme do auta a jedeme do Prahy. Tam nás čeká Lenka s večeří, po ní si pak připíjíme na následující týdny a dobře naladěni jdeme spát.

Ráno vstáváme podle plánu a vyrážíme probouzející se Prahou směr Mnichov. Času máme relativně dost, nic by nás nemělo zaskočit. Sice jsem Radkovi říkal, že časová rezerva by nebyla marná, ale copak si dá říct? Nálada je dobrá, jedeme, není co řešit…….najednou však Radek docela vážně pročísne poklidnou atmosféru sdělením:“…….a sakra, bliká na mě STOP!? ?“   ……No v nás by se krve nedořezal. Zastavujeme u první pumpy, hledíme po sobě a říkáme si, už je to tady….auto nejede, nestihneme letadlo, to to pěkně začíná…… . Hledíme s Radkem pod kapotu, vše se zdá dobrý, snad jen oleje chybí víc než je zdrávo. Dolíváme jej a pro jistotu i vodu. Kupodivu debilní světýlko zhasíná a my znovu nabíráme ztracený klid.  

V Mnichově jsme včas, auto necháváme v ulicích nedalekého městečka a poprvé na vlastních bedrech zkoušíme kolik vlastně váží naše zavazadla. Moc:-((. Vlakem se dostáváme na letiště. Tam následuje bezproblémové celní odbavení a přesně ve 14.10 to začíná. Čumák Boeingu jde nahoru, moje srdce padá někam dolů,  Iva mi křečovitě svírá ruku (je to její první let v životě) a zjevně na tom není o moc líp. Nu což, vystoupit se nedá, nějak to budeme muset vydržet. Do smrti nechápu usmívající se stevardy a křenícího se Radka s Lenkou, kterým se létání snad líbí :-))). V tu chvíli bych je s chutí všechny poslal do blázince……..

Musím ale uznat, že „to moc nedrncalo“, dokonce i oběd jsem snědl a uznal, že byl vynikající. Po třech hodinách přistáváme v Káhiře, kde budeme muset asi 8 hodin čekat na další let. Venku je  20°C, pospáváme na lavičkách v hale, pozorujeme noční život letiště.

Konečně je ³/₄ na 4 a my vstupujeme do Aerbusu 340. Kolos. Nic jiného mě nenapadá. Nevěřím, že to poletí, přece není možné aby se těch 200 tun odlepilo od země :-))). Rozpětí křídel 60, délka letadla 63 metrů. Prostor pro úctyhodných 550 lidí. Loučím se s pevnou zemí pod nohama a nechávám vše osudu. Překvapuje mě, že v letadle je jen asi čtvrtina obsazených sedadel. Asi to moc ekonomické nebude, ale to není moje věc. Let je příjemný, většinou velice klidný. Já mám ale stejně pochybnosti a kromě pilota jsem asi jediný kdo nespí….:-))). Nad ránem přistáváme v indické Mumbai. Tam se střídá pár cestujících, do letadla přichází parta uklizečů a dává jej do pořádku. Necelé dvě hodiny a míříme zase vzhůru do oblak.

Po čtyřech hodinách letu, v osm večer místního času  dosedáme na letiště v Kuala Lumpur (KL). Jsme v Malajsii, v zemi s 26 miliony obyvatel, z nichž 60% tvoří malajci, 25% číňané, 7% indové a zbytek ostatní národnosti. První s čím se setkáváme, je vedro a  vysoká vlhkost. Taková permanentní sauna. Všude hučí klimatizace a tak jako u nás se v zimě topí, tak se tady po celý rok většina prostor klimatizuje. Bez toho si člověk moc neodpočine, bez klimy je všude horko.

Letiště je asi 60 km od KL. Po odbavení se po nás vrhají nahaněči (tak je to všude kde se objevíme, z batohy i bez), kteří nás směřují k autobusu.Ten nás za 10 MYR/os veze téměř do centra KL (1 MYR-tj.malajský ringgit = 5,30 Kč). Vysedáme na nádraží a zase se po nás vrhají – tentokrát taxikáři. Potřebujeme zavést do China Townu (čínské čtvrti), což je asi 5 km. A tady přichází to, co nás bude provázet celým pobytem v Malajsii – smlouvání. Z nabízených 35 MYR to Radek nekompromisně stahuje na 15. V okamžiku, kde je cena dohodnutá, jsme my a kupodivu i taxikář spokojeni. Zprvu se zdálo, že ho jakékoli snížení ceny položí, teď se usmívá. No, budeme si muset zvyknout.

Už za tmy vysedáme v čínské čtvrti. Já s Ivou hlídkujeme u batohů a Radek s Lenkou shánějí ubytování. Našli 4-lůžkový pokoj s klimatizací za 85 MYR pro všechny. Nic moc, jenom malý kutlošek s koupelnou. Na jedno přespání ale stačí. Je skoro půlnoc, máme hlad a tak jdeme do města sehnat něco k jídlu. Život se tu odehrává hlavně na ulici, stánky a stravovny fungují od rána do noci. Ani tak pozdě večer není problém najít na místní poměry slušnou restauraci a poprvé okusit malajské jídlo. Výběr je přes pokročilou hodinu ještě slušný, tak dáváme kuře s rýží. Místní jsou zvyklí si každé sousto namáčet do příšerně ostrých omáček, které přidávají v malých mističkách ke každému jídlu. Zkoušíme to, ale je to děsně pálivé a shodujeme se na tom, že se obejdeme. Ceny jsou příznivé, domorodci ochotní a slušní, a tak první setkání splňuje naše očekávání. 

Ráno poprvé balíme. Zatím to ještě moc nejde, ale za pár dnů  z toho bude rutina. Moc se ve městě nezdržujeme, jdeme necelý kilometr na nádraží a zjišťujeme první spoj do oblasti Cameron Highlands s proslulými čajovými plantážemi. Narážíme na první náhončí, kteří nabízejí „zaručeně nejlevnější a  jediný možný“ autobusový spoj. Zkušeně odmítáme a hledáme sami. To je korunováno úspěchem, za 23 MYR na osobu máme sedadla v luxusním autobusu, který nás poveze asi 200 km na sever. Odjezd je až ve 13 hodin, a tak čas trávíme v nádražní hale, která je přímo nad stanovišti autobusů. Pod stropem tu visí pár  věčně se točících ventilátorů, které jen lehce snižují už po ránu třicetistupňové vedro a mixují vůně jídla s pachem výfukových plynů. Mezi lidmi pobíhají nahaněči cestujících s vysílačkami a v tom všem tu čeká spousta pasažerů všech barev, ras a národností. Hala je doslova obložena stánky všeho druhu, koupíte tu nač si vzpomenete. My jako spousta jiných cestujících posedáváme, sem tam  kupujeme něco na zub, fotíme a pozorujeme zdejší cvrkot. Po obědě pak nasedáme do autobusu a míříme  do města Tanah Rata. Tam z nabízených ubytování vybíráme pro nás to nejvhodnější, dáváme něco na zub a brzy jdeme spát. Ráno nás čeká první džungle trek.

Nejširší nabídku průvodců a map Malajsie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Říkal jsem si, jak se dobře vyspím, ale sotva jsem usnul, jsem zase vzhůru. Iva se vrtí,  po chvíli zjišťuji, že taky nespí. Trvá to snad 2 hodiny, než znovu zaberu. Ráno se dovídáme, že Radek s Lenkou na tom byli podobně. Pak nám došlo, že zaběhlý biorytmus chce svůj čas, že posunutí o 6 hodin udělalo své.

Balíme jen příruční batohy a za 1 MYR/os jedeme autobusem do 8 km vzdáleného Brinchangu, odkud vyrážíme ke stejnojmennému vrcholu. Stoupáme pořád nahoru a asi po 3 km  vcházíme do opravdové džungle. Je tu teplo a snad 100% vlhkost. Přes hustou zeleň všech známých i neznámých stromů se sem sluníčko téměř nedostane. Ze všech stran k nám doléhají nezvyklé zvuky ptáků, pod nohama to mlaská a my se drápeme pořád výš. Zpočátku dáváme pozor, ať se neušpiníme, ale za chvíli  musíme při přelézání kořenů zapojit i ruce, vzájemně si pomáhat a na to že začínáme být jak prasata už moc nehledíme. Asi po 3 hodinách jsme na vrcholu (2040 m.n.m.). Počasí ale moc nepřeje, lehce poprchá a viditelnost je skoro nulová. Zklamáni ze špatného výhledu scházíme druhou cestou dolů, do míst  kde by měly být čajové plantáže. Zprvu nevidíme nic, ale pak to přišlo. Jako mávnutím kouzelného proutku se mlha ztrácí, objevuje se sluníčko a všude okolo nás jsou čajové keře. Překrásný pohled na kopce poseté čajovými pásy, mezi nimiž se sklání česáči nad svým živobytím. My nadšeně fotíme, ochutnáváme zelené lístky (nic moc, trochu nahořklé) a zkoušíme, jaké to je, být sběračem čaje. No, asi hodně tvrdý chleba :-(((. Procházíme po cestách mezi miliony keřů až do nedaleké čajové fabriky na krátkou exkurzi. Posloucháme výklad a přes sklo sledujeme zaměstnance provozovny. Pak v místní prodejně ochutnáváme vzorky čajů a kupujeme něco domů. Jdeme dál a sestupujeme do další vesnice. Tam na tržnici ochutnáváme místní dobroty, navštěvujeme nedalekou motýlí farmu a autobusem se vracíme zpět. Večer plánujeme další program. Volíme pár dnů pobytu na ostrově Langkawi. Ráno tedy autobusem dál na sever. Cesta  je improvizace, tak uvidíme co zítřek přinese.

Tentokrát nasedáme do autobusu trošku jiné kategorie než minule. Sice v něm hučí funkční klimatizace, ale zvuk motoru a interiér mi připomíná starou vétřiesku. Řidič se s tím taky moc nemaluje a tak je jízda docela dobrodružná. Cesta končí jízdou přes 13ti kilometrový most na ostrov Penang, odkud nám na ostrov Langkawi dle slov řidiče jede co chvíli loď. Nejela :-(((.  Musíme zpět na pevninu, taxíkem do Alor Setaru a odtud pak už lodí na Langkawi. Původně „pevnou“ cenu 240 MYR za všechny, kterou nám nabízí mluvčí skupiny taxikářů snižuje Radek novou fintou na 180 (odchází k jinému taxikáři, pak se vrací a přes Lenku  oznamuje „neoblomným“ taxikářům, že jdeme ke kolegovi, který nás zaveze za 180. Těm pak nezbývá než slevit – mimochodem – ten taxikář chtěl taky 240, ale copak se při smlouvání musí říkat pravda ? -:)))  ). Nasedáme a jedeme do 80 km vzdáleného Alor Setaru. Máme docela štěstí, loď odplouvá asi za půl hodiny. Za chvíli už házíme batohy do podpalubí  a usedáme do silně překlimatizované lodi. Oblékáme mikiny a hřejeme se lokem slivovice. Za 1,5 hodiny vysedáme.

Ubytováváme se v nádherném Quest housu. Po celodenním cestování jdeme koupit plechovky s pivem. Zjišťujeme, že Langkawi je v bezcelní zóně, což nám poskytuje plechovečku piva za necelé 2 MYRy (jinde za 6 !). Takže nezůstává při jednom a příjemně znaveni jdeme spát.

Celý další den lenošíme na pláži a ve vodě, teplota neskutečná, lidí málo, idylka. Plánujeme co další dva dny, rozhodujeme se pro půjčení skútrů a procestování ostrova. Ráno si  za  45 MYR na 2 dny půjčujeme skútry  a vyrážíme na výlet (skůtry Modenas 125 – 4T).

Projíždíme nevelký ostrov, sluníčko pálí, ve stínu je téměř 40°C. Nacházíme překrásné liduprázdné pláže, koupeme se, osvěžujeme ledovou kávou a ovocem. Předsevzetí, že nebudeme konzumovat cokoli z  ledem už dávno vzalo  za své, v praxi zjišťujeme, že to nelze dodržet. Snad to naše útroby zvládnou.  Míjíme kaučukové plantáže a k novým zážitkům patří naše první setkání s makaky. Jsou roztomilí, krotcí a mlsní. Objevujeme další liduprázdné pláže, koupeme se, užíváme pohody.

Až k večeru se vracíme do našeho Qest housu. Procházíme ulice plné stánků a obchodů, večeříme. Pak přejeme Radkovi k svátku a dáváme pár loků slivovice. Ty zapíjíme vychlazeným pivem a  klábosíme dlouho do noci.

Budíme se do dalšího slunečného ráno. Na skútrech chceme dojet na druhý nejvyšší vrchol ostrova. Stavíme u benzínky a tankujeme (litr za 2 MYRy!). Kopce skútry zvládají skvěle, teplota nahoře je o něco nižší, takže příjemná změna. Z vrcholu se nám naskýtá nádherný pohled na sluncem zalitý ostrov. Pár fotek a sjíždíme dolů. Projíždíme města a vesnice, sledujeme každodenní život obyčejných lidí. Problémem zůstává jízda vlevo, nejhorší se zdají být kruhové objezdy a křižovatky vůbec. Přestože dávám pozor, byl jsem několikrát  tak zblblý, že jsem raděj zastavil abych si srovnal v hlavě, kde je vlevo a vpravo :-))). Naštěstí jsme to přežili bez ztráty kytičky.

Ráno vracíme skútry a  pobyt na Langkawi se nachýlil ke konci. Zítra se lodí přesuneme na Pennang, další den nás čeká přelet na Borneo.

Pokračování – Malajsie 2008 – Borneo a Kuala Lumpur