Už je toho dost. Americký turista sem, francouzský tam, Hondurasan v podobě amerického průvodce. Shodli jsme se s Komisem, že opět přišel čas na procházku pralesem, a tak jsme nastoupili na korbu tmavomodré toyoty. Na pneumatice uprostřed sedí dva lidi, ostatní polosedí polostojí, opírajíce se o bočnice korby. Auto skáče po silnici, která je vybagrována do svahu kopce, jehož úbočí obtáčí. Jinak nehybný horký vzduch příjemně ovívá tváře, takže když auto zastaví v osadě Rio Amarillo, ani se mi nechce vystupovat. Hovorní cestující nám to dokonce vymlouvají, protože tu není nic zajímavého. Osadu tvoří pár viditelných domků podél cesty, většina jich však je roztroušena po okolních svazích.
S pohledy domorodců v zádech jsme sestoupili ze „silnice“ na cestu, která nás přivádí k lanovému můstku přes zurčící říčku. Cítím se jako provazochodkyně, která ztrácí paraple, ačkoliv se oběma rukama držím lan, jenž tu slouží za zábradlí. Naráz se rozpršelo. V pláštích ze stanu a igelitu vyrážíme dál po pěšince, která se díky padající vodě proměňuje v skluzavku nejvyšší jakosti. Terén se vesele vlní kopci, po kterých se vinou pěšinky bojující s trávou. Proklouzáváme se k dvojici prkenných stavení s doškovou střechou a blátivým dvorečkem mezi nimi.
Vystrašené hlavy žen se schovaly za roh. Spíše z touhy po kontaktu se ptáme jedné, nejstatečnější, kudy dál k vodopádu, ke kterému máme namířeno. Ruka mlčky potvrdila naše domněnky: vzhůru po řece. Výstup po skluzavce začal nabývat vyšších stupňů horolezecké obtížnosti. Každý kamínek uprostřed bláta se stává životně důležitým chytem pro špičku sandálu, každé místo bez něj se rovná obtížnému převisu.
Déšť se dává na ústup. Musím se otočit zády ke směru naší cesty a sledovat divadlo mračen a světla nad protějším kopcem. Fotka. Ne, teď je to lepší. Znovu. A ještě, protože teď vypadá ta tráva jako posypaná perlami. Umytý vzduch a mokrá země v souhře se schovávajícími se paprsky, to vše viděno skrze palmové listy, dávají vzniknout uchvacující krajinomalbě. Pěšinka se teď schovává do porostu nízkého stromoví. Zelený tunel je dlouhý asi deset metrů, na jeho konci prosvítá opět světlo slunce, zahaleného do cárů mračen. Jakmile opustí pěšina tunel, obklopí ji vysoké klasy kukuřice a tráva.
Je slyšet štěkot psa. Nevlídné štěně na nás cení zuby před ubohou prkennou kůlnou s přístřeškem u vchodu. Pár metrů za ním vykukuje stavení podobné.
Z prvního obydlí vyběhla svěží indiánská žena s culíkem nezvykle kudrnatých vlasů a ofinou a s úsměvem se ptá, kam jdeme.
„Nahoru k vodopádu.“ Jsou asi tři hodiny odpoledne, za čtyři hodiny se stmívá.
„A kde budete spát?“
„V lese, máme stan. Takový látkový domeček na spaní,“ doplňuji, protože španělský výraz pro stan tienda de campaňa není podle naší zkušenosti lidem, kteří se s ním často nesetkávají, dostatečně srozumitelný.
Žena jednoznačně nesouhlasí: „To nemůžete.“ Možná nás nechce v blízkosti svého pozemku, ale mýlím se.
„Je to nebezpečné, moc hadů.“ A nohou odežene stále ještě zuřící štěně, které je však pouze jedním z pěti psů této domácnosti. Kousek pod stavením se spolu se slepicemi batolí nahatý tříletý kluk a ze dveří světnice vykukují dvě dívčí hlavy.
„Nechcete přespat u nás?“ Přichází nečekaně usměvavá nabídka, která rozhodně naplňuje heslo: Aby to nebylo v průvodci.
Mrkli jsme na sebe s Komisem: „No když vám to nebude vadit, tak rádi.“
Emilia, drobná osmadvacetiletá ženuška naboso v modrých šatkách, nás uvádí do svého příbytku. Chvíli trvá, než se rozkoukáme. Podlahu tvoří udusaná hlína, hned vpravo vedle vchodu je mlýnek na kukuřici, vedle něj „rozmělňovadlo“, což je šikmý vál, na kterém se pomocí hladkého podlouhlého kamene namletá zrna uvařené kukuřice třou. Potom těsně u prkenné stěny stojí místní trouba, podstavec na oheň krytý zděným půlkruhem, který se může podle potřeby zakrýt plechovým kolem. To pak slouží jako pánev.
Po stěnách jsou rozvěšeny pytle a tašky nahrazující skříně, nad tím vším pod šikmou střechou visí rošt, který tak vytváří úložný prostor, kam na sušící se tabák házíme své batohy. Ve zbývajícím volném rohu se v řídké síti z umělých vláken houpe pán domu, z něhož můžeme vidět hlavně bělmo očí a žhavou špičku doutníku. Trochu ve mně hrkne, jestli nedostane Emilia vynadáno, koho mu to tahá domů. Ne, přešel to s bohorovným klidem, dokonce se i mírně s důstojností hlavy rodiny usmál.
Emilia chystá večeři: tortilly. Do mlýnku u dveří nasypala uvařenou kukuřici, nabízím se, že ji pomelu a jedenáctiletá Laura mi tuto práci mileráda přenechává. Pomletou kukuřici pak Emilia ještě rozmělní na válu. Potom se rozlehne aplaus rukou tleskajících kus kukuřičné hmoty, která je plácána do pravidelného kola a posléze hozena na plech-pánev.
Byli jsme usazeni k miniaturnímu stolečku u stěny vedle „sporáku“ a jako hosté dostáváme jídlo první. Tento projev pohostinnosti nebude za dobu našeho pobytu ani jednou porušen. Nejsou to typické mexické tortilly tloušťky silnějšího balicího papíru, zato jsou krásně křupavé a syté a s místními černými fazolemi to nejlepší, co může jazyk hosta okusit. Zapíjíme to teplou hnědou slaboučkou kávou aguitou.
Když se setmělo, pravila Emilia, že nám ukáže, jak tu tancují, a někam poslala Lauru. Za chvíli se už dveřmi trousí obyvatelé horního stavení a jako velký poklad přinášejí magnetofon. V malé boudě stojí brzy namačkána kupa dětí i dospělých. Jediná svíčka ozařuje magnetofon, který vyluzuje hudbu velmi podobnou jednotvárnému jihočeskému valčíku. Emilie mi ukazuje tanec, takový šoupák v páru, kdy se partneři volně drží za lokty a do rytmu přešlapují. Jednou tancuji s ní, podruhé s jejím švagrem. Ostatní se do kola moc nehrnou, jen když je já nebo Komis vyzveme a hodně přemlouváme. Nejvíce oceňují, když si dáme bělošské sólo, a to pak pobaveně povzbuzují. Vysoké hlasy honduraských hudebníků znějí tmou a po prknech stěn poskakují stíny vrhané neklidným plamenem svíčky. Z legrace říkám, že budeme tancovat až do rána. Ale za chvíli se hosté rozcházejí.
Emilia natáhne na zem prkna, která přikryje hadrem, a opásaná kusem plátna zalehne spolu s manželem a dětmi, společně se pak přikryjí jedním prostěradlem. Jen tři nejmenší caparti spí v rohu na malé posteli svázané z kulatin. Nejstarší Laura přespává v prostornější horní chatrči. Věším si hamaku a Komis si stele pode mnou. Je asi půl deváté večer, tady tma jako v pytli.
Lov na pásovce
Když padá Jižní kříž, delší část souhvězdí se kloní k západu, nastává hodina, kdy se poutníci vydávají na cesty a ženy začínají připravovat snídani. Ještě za tmy přichází Laura a mele kukuřici, pak vstává Emilia. „Taky po tobě lezli švábi?“ ptá se Komis zvědavě. Říkala jsem si, že to, co mne lechtá na chodidlech, jsou jen mouchy. Přece nebude šváb skákat ze země na hamaku. Doufám, že ne. K snídani máme opět čerstvoučké tortilly s fazolemi a hrstí soli, která je asi hlavní příčinou, proč mi honduraské placky chutnají mnohem lépe než mexické. K těm se sůl nedává ani náhodou. Sůl používají Mexičané hlavně do tequilly, do piva a na rozpůlené pomeranče. Ale na pečivo? Nikdy. Máme přece salsu, červenou a zelenou omáčku z čili papriček!
Po snídani jsme se chtěli rozloučit a pokračovat v cestě, ale oba manželé nám to vážně rozmlouvají. Věci si máme nechat tady a oni nás k vodopádu doprovodí. Proč ne.
Prošli jsme kolem druhé chatrče, zamávali jejím obyvatelům a pěšinka nás ponořila do zeleně. Nejdřív vede kávovým hájem, který náhle přechází v prales. Úzká pěšina stoupá po hřbetu hřebene. Všude kolem vždyzelené vlhké šero. Jako první kráčí Emiliin snědý chlapík bez košile, v koutku úst doutník, který nikdy nevyndává, v pravé ruce mačetu. Bez ní se tady nikdo nehne ani na krok. V pralese je nutná k postupu hustým podrostem, pak slouží jako zbraň k obraně, hlavně proti hadům, a k lovu. Lidé s ní dělají skoro všechno.
Za manželem cape jeho drobná ženuška, tentokráte ne bosá, ale v umělohmotných střevíčcích bez podpatku podobným těm, které se u nás dříve prodávaly do vody. V ústech taktéž doutník. Když dokouří, nahrazuje jej novým, který vytahuje ze záňadří. Musela mít dostatečnou zásobu, protože za tu cestu připálila sobě i muži nejmíň sedmkrát nový. Pod nohy se nám pletou čtyři psi. Pořád stoupáme, po obou stranách se zeleno svažuje. Emilia neustále pokřikuje: „Buscalo, buscalo.“ Posléze mi dochází, že povzbuzuje své čtyři psy: „Hledej, hledej.“
Došli jsme k místu, kde je třeba sestoupit do údolí k řece, a protože opouštíme pěšinu, přichází ke slovu mačeta. Přes podrost není vidět na zem, takže často šlapu do prázdna a několikrát tak opakuji chybu, že se chytnu tenkého kmínku hustě porostlého trny. Muž vpředu se zastavuje a do velkých kmenů spadlých stromů, které jsou kluzké vlhkem, vytváří záseky, kam lze s jakousi dávkou jistoty položit nohu. Emilia ukazuje prstem mezi porost. Rozeznám malé výhonky kávy, i zde uprostřed pralesa se ji někdo pokouší pěstovat.
„Buscalo, buscalo,“ rozléhá se Emiliin hlas. Konečně jsme sestoupili k neširoké říčce, avšak vodopád nikde neslyším. Muž se vzdálil spolu se štěkotem psů. Emilia chvíli naslouchá, potom nás táhne od řeky zase po svahu nahoru. Asi se k vodopádu musí jít horem. Po čtyřech se drápeme za ní. Štěkot psů zesílil. U skalky vystupující ze svahu nad námi čeká náš muž. Psíci mezi kořeny u jeho nohou zuřivě hrabou. Hlavně ten nejsilnější, který ze svého blízkého okolí všechny vystrnadil varovným, výhrůžným vrčením. Emilii září očka. „Cusuco,“ vydechne.
Mačeta se mění v motyku, objeví-li se kořeny, tak opět v mačetu. Hrabou všichni, kdo se prosadí, což vedle psího vůdce není jednoduché. Jediné zvíře, které mne napadá, je pásovec. Toho si přál Peťa ulovit už v Mexiku, kde je však chráněný. Ve dne je zalezlý v noře a pouze přes noc je možné jej spatřit. S Emilií ucpáváme všechny možné blízké díry, kterými by pásovec mohl utéct. Kopáči narazili na velký balvan. Muž donesl silnou baldu, Komis si taky jednu sehnal a systémem pák se snaží balvan velikosti menšího mlýnského kamene aspoň poodvalit. Vždy, když se podaří jej drobet posunout, vrátí se do své vyležené jámy zpět.
Nedokážu věřit, že to lze zvládnout, ale po třech hodinách neuvěřitelné trpělivosti a úsilí se balvan daří poodsunout. Tím je vytvořena minimální skulinka, které bylo třeba, a pásovec má od našeho psího zuřivce natržený bok. Když ho Emiliin manžel vytáhne na světlo, vidím, že má milou hlavinku, a vůbec, že je to pěkné zvíře schované ve skládacím krunýři. I Čechům ze střední Evropy, kteří v životě nebyli na lovu ani na rybách, lovecká vášeň zpěnila krev, a tak když mačeta ukončí pásovcovo trápení, mám pocit zasloužené odměny. Emilia se spokojeně usmívá. Od špičky ocasu po čumák je pásovec dlouhý přes půl metru, celého jej chrání krunýř, skládací jako klouby středověkého brnění. Prý máme štěstí, je to dospělý jedinec.
Vracíme se k řece, jejíž chladivá voda smývá pot a bláto. Co vodopád? „To je moc daleko,“ mávne rukou Emilia. Zpáteční cesta mne stojí ještě mnoho trnů v dlaních, které mi hostitelka pomáhá vytahovat. Psíci, zvlášť ten vůdčí typ, čas od času vyskakují a olizují pytel, ve kterém Emilia nese krvácejícího pásovce.
Zasloužený večírek
Po návratu je zbytek už jen na ní. Otec domu se opět uložil, protože své roli živitele již dostál. Emilia zpracovává pásovce. Důkladně jej z vnějšku umyje pod proudem tekoucí vody, která je vyvedena hadicí od podzemního pramene. Ukazuje se, že krunýř není ve skutečnosti hnědý, ale smetanově bílý, když se řádně vydrhne. Spolu s dětmi zvědavě přihlížíme, jak Emilia otevírá břicho pásovce a proplachuje dutinu i vyvržené vnitřnosti. Naporcovaného pásovce dává vařit i s krunýřem. Jak chutná? Neumím popisovat chutě, ale jeden ze španělských dobyvatelů si do deníku zapsal, že zvíře, které jim domorodci nabídli, chutnalo jako libové vepřové. Já mohu říci, že chutnalo dobře. Večer vařené, ráno pečené.
Po jídle se opět koná taneční párty, tentokráte v horní chajdě. Chlapíci se po včerejšku osmělili. S úsměvem ke mně jeden přistupuje. Tancuje arytmicky a těžkopádně, ale vesele. Dnes opravdu nemusím vyzývat já, dokonce tancovat musím, i když se mi už klíží oči. Komis se chvíli taky snažil, jako nejlepší tanečnici ohodnotil nejstarší paní matku, ale pak si zapálil doutník šířky dvou malíčků, který mu teď poskytuje dobrou výmluvu, proč tancovat nemůže. Ve tmě se ve svitu svíčky lesknou páry očí a sledují, jak mi podklesávají kolena. Škoda, že netancují naši přátelé spolu navzájem.
Nejlepší je zatáhnout do kruhu všechny děti. Některé se se smíchem utíkají schovat, děvčata jdou ráda, kluci se navzájem hecují a v kole vše považují za pěkný důvod ke klokotavému smíchu. Komis sedí vyčerpán z doutníku u vchodu, Emilia se vstoje se založenýma rukama usmívá. „Nepůjdeme už spát?“ navrhuji nesměle. „Ale včera jsi říkala až do rána,“ oponují mi všichni naprosto vážně. Bojuji se slušným vychováním, ale nakonec nezbývá než utéct. Je devět hodin. Tak dokonale jsme se přizpůsobili dni diktovanému slunečním během, že ráno v pět při východu slunce jsme vyspáni do sytosti, ale v devět právě tak zralí do postele.
Má drahá CocaColo
Druhý den dělám poslední fotky, rozdávám dětem poslední mušle z mexického pobřeží, Emiliině sestře nechávám tričko, o které mne poprosila. Slíbili jsme, že fotky pošleme, rozloučili se i s tím zuřivým štěnětem, které nyní rádo sneslo pohlazení, a vydali se zpět. Emilia a špunt Luis s námi. Skluzavka stále funguje. Komis sestupuje takřka bez zaváhání, já několikrát padám jako zralý honduraský pomeranč, až mne nakonec Emilia chytne za ruku. Brzo zjistíme, že je to tak ještě horší. Musím vypadat jako hrozné motovidlo.
Už jdeme po cestě, když Emilia praví, že uteče od muže. Je o dvacet let starší a prý ji bije. Divím se, vypadají jako šťastná usměvavá rodina. Že ne. A co děti? Stejně nejsou všechny její. Po chvíli povídá, že ty svoje vezme s sebou. Počká do prosince, až dojdou naše fotky. A prý jestli se vrátíme. To nejde, je to daleko. Je těžké vysvětlit, že pokud někdy ještě Honduras uvidím, nebude to tak brzy. Tak až za rok. Ale jak tě můžeme navštívit, až se vrátíme, když nebudeme vědět tvou adresu? Prý máme přijít sem. Rozmyslela si to, neuteče. Nemůže tu nechat svoje děti. „Tam v tom domečku se dá koupit kola…,“ hledí na nás nejistě.
Měli jenom Pepsi, tu Emilia nechce, tak jí v jiném domečku kupujeme kolu. Rozloučili jsme se. Ona odchází po silnici s Luisem do školy. Když nás veze pick-up, ještě ji míjíme a máváme jí. V sukni pod kolena, se zablácenýma nohama, svátečním tričkem s americkým nápisem a flekem, kolem zápěstí mé korálky. Drží za ruku usopleného Luise, který má z jednostranné kukuřičné stravy nafouklé bříško, a mává nám též.
Byla tak silná a šikovná. Zdálo se, že ji i manžel bere jako rovnocenného člověka. Proč se mi teď v údolí zdá, že slábne? Je daleko.
