Malá škola ve velkých horách

Malá škola

Škola Jakeun Hakgyo, což v korejštině znamená „malá škola“, byla založená před téměř deseti lety a v síti škol přijímající dobrovolníky je od roku 2003. Je to alternativní škola pro děti ve věku 12 – 15 let, v korejském systému je to „middle school“, u nás obdoba druhého stupně. Ve třech třídách má zhruba 45 žáků, takže je opravdu malá. Filozofie školy je založena na třech základních principech – buddhismu, ekologii a vztahu ke komunitě. Všechna tři témata se při bližším pohledu úzce dotýkají a vytváří neobvyklý studijní program. Natolik alternativní že škola není oficiálně uznaná a děti po jejím dokončení musí dělat zkoušky, aby mohly pokračovat v dalším veřejném vzdělávání a dostat se na střední školu. Úkolem dobrovolníků je studentům zprostředkovat kulturu své země, ukázat jim, že za hranicemi Koreje je celý svět a metodou konverzace a hry je motivovat ke studiu angličtiny.

Právě začíná poslední týden mého téměř tříměsíčního pobytu na této škole, tak je dobrá chvíle k bilancování. Velmi živě si pamatuji první den, když jsme s moji kolegyni Irinou po několikahodinové cestě ze Soulu autobusem a dodávkou přišly na večer do školy a dvě učitelky se základní znalostí angličtiny nás vzaly na prohlídku školy. Suché záchody nevoněly. Teplá voda dvakrát denně, ráno a večer po půl hodině, a žádná osobní kosmetika není povolena, protože odpadní voda teče přímo do polí. Na mytí všeho se používá jen ekomýdlo, včetně vlasů a nádobí. Potom nás vzaly do jídelny na večeři – rýže, kimchi (korejská fermentovaná zelenina) a polévka byly očekávané menu, protože škola je téměř vegetariánská, ale když nás po dojedení vyzvaly, abychom si do misky od jídla nalily čaj, misku pořadně vypláchly a čaj vypily, mela jsem toho trochu dost.

Nakonec nás odvedly do naší chajdy – asi 150 metru za školou stojí tradiční korejská stavba ze dřeva, slámy a jílu, vstupuje se zvenku rovnou do jediné místnosti, kde je jedno okno, zářivka a dva malé nízké dřevěné stoly – a to je všechno. Okno a dveře jsou bez výplně, jen zakryté papírem, v rohu cekaly dvě matrace a deky, oblečení se věší na bambusové tyči podél zdi. Ještě nám ukázaly, jak se zatápí ondol – tradiční korejský systém vytápění, kdy teplý vzduch z ohně proudí pod podlahou. Oheň si rozděláváme každý den samy. Pak nám popřály dobrou noc a nechaly nás ve tmě v domečku samotné. Obě jsme předstíraly hrdinství, ale zpětně jsme si přiznaly, ze jsme měly na krajíčku.

Pak už byly věci jen lepší. S ranním světlem se všechno zdálo snazší, výhled na hory přímo z naší chajdy je úžasný, a v učitelské místnosti nás přivítaly úsměvy a pořádný úvod do života školy. Škola je internátní, takže děti jsou tu od rána do noci, celý den. Výuka začíná ranní hodinkou, kdy si všichni, děti i učitelé, společně 20 minut čtou, každý svou knihu, a pak bud medituji, nebo se uklání pro mír a lepší svět. Korejci se uklání skoro pořád, je to zdvořilost, ale 108 plných úklonů až na kolena a čelem na zem patří mezi základní buddhistické rituály. Pak následuje výuka až do dvanácti, a po obědě už povětšinou lehčí a volitelné předměty.

Mezi volitelné předměty patří šití, práce se dřevem, stříhání vlasů, japonština, tradiční korejské bojové umění, tradiční korejská hudba a zpěv a capella. A taky odpolední klub, který jednou týdně vedeme my dobrovolnice – protože obě holdujeme ručním pracem a ekologii, vybraly jsme si jako náplň klubu ruční práce se zaměřením na recyklaci – vyráběli jsme s dětmi papírové korále, pletli z novinového pedigu košíky a šili pejsky ze starých ponožek. Protože má škola jen 3 třídy a každou jsme učily jen jednou týdně, měly jsme spoustu času, který jsme věnovaly účastí na předmětech, kde nebyla jazyková bariéra problém – měly jsme možnost se učit hře na tradiční korejské nástroje, zpívat a procvičit se v korejském národním sportu – skákání pres švihadlo.

V pondělí a ve středu odpoledne celá škola farmaří – na školních pozemcích, nebo na pozemcích kláštera Silsangsa, který je dole ve vesnici zhruba 20 minut pešky od školy, nebo se pomáhá někomu z komunity. Sázeli jsme saláty na kimchi, sbírali jedle kaštany, vybírali kameny z pole, což byla práce vpravdě nekonečná, nahazovali tradiční domeček blátem, proste pracovali všichni společně rukama. Našim nejoblíbenějším dnem je úterý odpoledne, které trávíme ve školní družině s mladšími, velmi hravými a bezprostředními dětmi.

Nejširší nabídku průvodců a map Jižní Koreje (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Já jsem, protože ty jsi. Ty jsi, protože já jsem

Komunita, komunitní život a heslo „Já jsem, protože ty jsi. Ty jsi, protože já jsem“ jsou jedním z pilířů filozofie školy a úzce souvisí s buddhismem a jeho představou vzájemné závislosti všeho na světě. Škola patří ke komunitě, která vznikla kolem kláštera Silsangsa, a zahrnuje farmářskou školu pro lidi, kteří se rozhodli změnit svoji životní dráhu, potom školku a školní družinu pro děti lidi z komunity, výzkumnou stanici ekologického zemědělství, obchod s biopotravinami a také zhruba  30 mnichu z kláštera a tamější zaměstnance, celkem zhruba 200 lidi. Komunita si navzájem pomáhá – mniši učí ve škole, děti farmáři na pozemcích kláštera, škola dostává vypěstované suroviny, všichni společně podnikají akce jako sbírání odpadků, roznášení jídla chudým a starým lidem ve vesnici, účastní se demonstrací nebo dvakrát ročně vyrazí na piknik. 

Poznat blíže buddhismus byla jedna z mých motivaci pro účast na tomto projektu. Něco jsem doma četla, ale měla jsem strach z neznámého a taky velký respekt. Hned v druhém týdnu projektu jsme dostaly možnost setkat se s představeným kláštera Silsangsa – k našemu velkému štěstí žil a studoval dlouhou dobu v Indii, takže mluví anglicky, a domluvili jsme si pravidelná setkáni nad četbou, kterou nám doporučil. K našemu překvapení i hodně dalších mnichů mluvilo anglicky, bud dříve cestovali, nebo uměli ze školy. Zjistily jsme, ze mniši hodně vtipkují, dělají si srandu jeden z druhého, často se smějí a vůbec nejsou tak odtažití a vážní, jak se může při zběžném setkání zdát. Maji i svoje slabosti, například utíkají zadními vrátky z kláštera si koupit něco sladkého na zub. Vedení kláštera nám umožnilo dvoudenní pobyt včetně přespáni, jídla a účasti na ranní a večerní ceremonii – vstávání ve čtyři hodiny ráno je kruté, obzvlášť když si mniši narozdíl od nás nemohou jít až do snídaně ještě trochu zdřímnout.

Blíží se konec projektu, a já třídím fotky a pomalu se loučím se školou. Byly to úžasné tři měsíce. Příští dobrovolníci přijedou na rok, a myslím, že je to dobře – za dva měsíce jsme se teprve se vším seznámili, děti se přestaly ostýchat, zjistily jsme, s kým chodit po horách, kam si chodit večer popovídat… a najednou je čas tu všechno nechat a jet domu. Odvezeme si kromě spousty fotek a vzpomínek i zkušenosti, nový pohled na to, jak se dá žít a jak málo někdy člověk potřebuje k šťastnému životu.

Země turistů a pohostinnosti

Ještě bych ráda řekla něco k téhle úžasné zemi. Jestli má Jižní Korea něčeho hodně, tak hor a obyvatel. Na území jen o něco málo větším, než Česká Republika žije pětkrát víc lidí a národních parků mají dvacet. „Hiking“, chození po horách, je národní sport a na podzim se všechny stezky zaplní Korejci, co vyrazili na výlet, ať už jdou jen dvě hodinky tam a pak zpátky na piknik, nebo to jsou skalní horalové s batohem skoro větším, než já.

Mám štěstí, že tu můžu být právě v tuhle krásnou podzimní dobu. V Čechách je pozdním časem plískanic a mlhy, ale v Koreji je to nejsušší a nejslunečnější období, kdy teploty klesnou z ohromných veder do příjemných mezí, přestanou pravidelné srážky z tepla, obloha je jasně modrá a sluníčko rozzáří různobarevné listy stromu. Myslela jsem, ze Korejci svoji propagandu podzimu přehánějí, ale musím jim dát za pravdu – na podzim je tu nádherně.

Další, co stoji v téhle zemi za pozornost, je korejská pohostinnost a jídlo. Kdykoliv jsem v horách na treku jedla sama, Korejci mě pozvali k jejich pikniku, někdy nás chytali na ulici, nabízeli nám ovoce nebo zvali na skleničku soju, korejské dvacetiprocentní pálenky. Klasické jídlo se tu sestává z rýže, různé nakládané, fermentované a dušené zeleniny a polévky. Korejci také často grilují a podniky, kde je na každém stole gril, co si host sám obsluhuje, jsou velmi oblíbené. K jídlu často pijí makali – slabé rýžové víno, které mi ze všeho známého nejvíc připomíná burčák. Myslela jsem, že se mi rýže třikrát denně bude brzo zajídat, ale našemu kuchaři se i z mála daří připravit pestrá jídla a vím, že mi korejská kuchyně, zdravá a netučná,  bude moc chybět.

Pokud přemýšlíte, kam vyjet na dobrovolnický projekt, krátkodobý nebo dlouhodobý, můžu Jižní Koreu jen doporučit. Přijímající organizace IWO má projekty velmi dobře připravené a o své dobrovolníky se stará. Kromě krásných hor, dobrého jídla a milých lidí je tu spousta historických památek a významných buddhistických klášterů. Životní úroveň je vysoká, cestovní ruch rozvinutý, veřejná doprava na výborné úrovni, přesto i během cestování někdy den nebo dva bílou tvář neuvidíte. Všichni mí známí, co byli přede mnou v Koreji mě varovali, jak je ta země chytlavá – už věřím, že je to opravdu vztah na celý život.