Saládinovu citadelu jsem původně neměla vůbec v plánu, ale když jsem ji viděla z venku, musela jsem ji vidět i zevnitř.
Je to obrovský komplex, ve kterém se nachází několik mešit (nejslavnější je Alabastrová mešita), tři muzea a zahrady. To vše je obehnané vysokými hradbami.Asi hodinu mi trvalo, než jsem našla vchod, ale všecka námaha stála za to. Mešity byly úchvatné a obrovské, před vchodem jsem se musela vyzout a zahalit se do půjčeného pláště. A ze zahrad byl úchvatný výhled na celou, ve smogu zahalenou Káhiru.
Z citadely jsem šla pěšky na základnu. Tak jsem nazvala náměstí Tahrir, na kterém stojí slavné Muzeum. Odtud to bylo pár minut chůze k Nilu a také k hotelu, kde jsem byla ubytovaná. Na náměstí Tahrir jsem nasedla do mikrobusku a jela jsem k pyramidám.
Cesta k pyramidám v Gíze
Myslela jsem si, že vystoupím z mikrobusu a pyramidy budou přímo přede mnou. Ale nebyly. Stála jsem někde, co vypadalo jako vesnice, a zmateně jsem se rozhlížela. Po chvíli vedle mě zastavil jiný mikrobus s až příliš podezřele ochotným řidičem, který mi nabízel, že mě k pyramidám doveze. Jenže místo toho mě dovezl ke stájím s velbloudy a koňmi, a začal mi vykládat, že má dohodu s vládou a když mu zaplatím za velblouda 40Lb, nebudu muset platit vstup k pyramidám, protože mě do areálu propašuje. Zat’ukala jsem si na čelo a bezeslova jsem odešla.
Pyramidy jsem našla sama, a ani mi to netrvalo dlouho. Stály na okraji pouště. Obrovské hory důmyslně navršeného kamení. Když jsem poprvé spatřila Sfingu, byla jsem velice překvapená. Na všech obrázcích a pohlednicích, ve všech filmech i knížkách vždycky vypadala, že je stejné velikosti jako pyramidy. Ale skutečnost je taková, že v porovnání s pyramidami je Sfinga miniaturní.
Boj s prodavači
Sotvaže jsem zaplatila vstupné, začalo opravdové peklo. Obklopil mě dav prodavačů suvenýrů a pohlednic, majitelů koní a velbloudů a děti, žebrajících peníze. Doslova mě pronásledovali, strkali mi své zboží do kapes … Myslela jsem, že zešílím. Ignorace nezabírala, takže jsem na ně začala křičet a hodně nadávat. Vypadali překvapeně a jeden po druhém postupně odešli. Teprve potom jsem si mohla pyramidy v klidu prohlédnout a své pocity si náležitě vychutnat.
Také jsem zjistila, že večer se koná světelná show. Na pyramidy jsou promítány různé obrázky, barevně je osvětlují, hraje hudba a nahrávky vyprávějící historii jednotlivých pyramid a Sfingy. 30Lb vstupného se mi zdálo hodně, a proto jsem se rozhodla, že se na světelnou show budu dívat ze silnice. K pyramidám se totiž dalo dojít buď z pouště a nebo z druhé strany – z vesnice. Do pouště jsem si netroufla a dva vchody z vesnice byly hlídány vojáky. Od místních lidí jsem dostala menší papírovou krabici pod zadek, sedla jsem si na patník a odtud jsem celou show sledovala. Vojáci nebyli zrovna nadšení, ale vyhodit mě nemohli a tak jsem si to doopravdy pěkně užila…
Pyramidy v Sakkaře a Dashuru
Další den brzy ráno jsem se se skupinkou dalších cestovatelů vypravila na celodenní výlet do Sakkary, Dashuru a Memphisu. S taxikářem jsme se domluvili na velmi výhodné ceně, protože, což bylo velké pozitivum pro nás, nevěděl, jak daleko tato místa jsou.
Nejdříve jsme jeli do Sakkary, kde stojí stupňovitápyramida. Byla opravdu zvláštní a oproti pyramidám v Gize také podstatněji zchátralejší. Pyramidy v Dashuru byly ještě zchátralejší, ale líbily se mi nejvíc. Možná i proto, že sem žádní turisté nejezdí, a tak jsem si mohla vychutnat ticho, které mi v Gize tolik chybělo.
Do jedné z pyramid jsem se podívala. Nejdřív jsem musela vylézt asi tak do její poloviny, kde se nacházel vchod. V momentě, kdy jsem do pyramidy vstoupila, málem mě usmrtil vzduch uvnitř. Byl neuvěřitelně těžký a horký, mísil se s odérem rozkládající se moči. Hlídači, nesmírně si cenící svého původu a historie chodí totiž do pyramid na záchod. Stála jsem ve vchodě do pyramidy a jediné, co jsem viděla, byly příkré schody dolů, ztrácející se ve tmě.
Sestoupila jsem po nich dolů. Vedly do menší místnosti, která byla spojená tunelem s místností větší. Z ní vedly schody vzhůru do další místnůstky. Tady jsem si na okamžik sedla a dala jsem si pivo z plechovky. Pít pivo v pyramidě, to se nepodaří každý den… Vrátit jsem se musela stejnou a náročnou cestou, kterou jsem přišla.
Muzeum v Memphisu
Poslední zastávkou byl Memphis, kdysi kvetoucí hlavní město. Byla jsem velmi překvapená, že z celé té nádhery zbyla pouze jediná, několik metrů veliká socha Ramssese, uložená v zastřešeném muzeu. Dnešní Memphis je zemědělská vesnice. Aut je tu poskrovnu, zato oslích spřežení přespříliš.
Upoutaly mě hliněné chatrče se střechami z palmového listí, roztroušené kolem Nilu. Ke každé patřilo malé políčko, kde pracovaly děti společně s rodiči, většinou za pomoci vychrtlých velbloudů, oslů a buvolů. Břehy řeky byly pokryté odpatky. Bylo jich tolik, že místy ani nebyla vidět voda. Spatřila jsem ženu, která vyšla z chatrče a na hlavě měla koš naplněný odpatky. Vše vysypala do řeky a odešla. O pár metrů dál, dva mladí hoši házeli rukama a hralali bosýma nohama odpatky na hromadu a pálili je…
