Made in Vietnam: Jak žijí lidé, kteří šijí naše oblečení?

Je tomu víc než rok, co jsem začala důkladněji studovat visačky na svém oblečení. Vyrobeno v Číně, Indii, Kambodži nebo ve Vietnamu. Moje trička, ale i značkové sportovní oblečení pocházejí ze zemí, které musím někdy hledat v atlasu – téměř vždy však postačí otevřít na stránce věnované jihovýchodní Asii. Dál se nedozvím nic. Kudy při výrobě cestovala po světě moje oblíbená mikina nebo kdo ji ušil nevyčtu ani z barevných katalogů outdoorových firem, které jsou jinak plné praktických rad ohledně funkčního oblečení.

Když se zeptáte lidí, odkud pochází jejich oblečení, první odpovědí bývá zpravidla Čína – a většinou mají pravdu. Celých 35 % dovezených oděvů v ČR pochází z Číny. I v Číně se však v poslední době zvyšuje cena práce a vyrábět zde již není tak levné, jak to bývalo. Mezinárodní investoři proto hledají „nízkonákladovou“ alternativu, kterou mnozí našli již několik kilometrů za jižními hranicemi – ve Vietnamu.

Levné produkci textilu a oděvů zde nahrává mnoho faktorů – od lidí, kteří žijí těsně nad hranicí chudoby a jsou proto vděčni za každou práci, až po legislativu, která je sice formálně přísná, nicméně její nerespektování je běžnou praxí. Z těchto indicí jsem usoudila, že Vietnam by mohlo být přesně to místo, kde se konečně dozvím pravdu o tom, co všechno nám tady v Evropě výrobci či prodejci módních a sportovní značky neříkají.

Vietnam, země odkud pochází vaše tričko

V březnu 2011 jsem tedy podnikla cestu do Vietnamu s cílem zjistit a přinést co nejvíce informací pro české a evropské spotřebitele o tom, jak žijí a pracují dělníci v textilních továrnách, kde se šijí oděvy pro značky zvučným jmen, značky, které najdete téměř v každém českém outdoorovém obchodě. Mluvila jsem s mnoha nevládními organizacemi a sociálními pracovníky v Hanoji a v Ho Či Minově městě a z jejich svědectví se poskládal komplexní, avšak neutěšený obrázek. Ať se jedná o vládu jedné strany ve společnosti, krutou realitu pracovních podmínek nebo nelehké osobní volby, vietnamským dělníkům není co závidět.

Život v nesvobodě

Nesvoboda – pro Vietnamce je to součást jejich života, o které moc nemluví, nicméně potkávala jsem se s ní na každém kroku. Zemi vládne komunistická strana, která kontroluje jak činnost neziskových organizací a akademiků, tak i odbory. Oficiální místa informace o pracovních podmínkách v továrnách neposkytují a nezveřejňují – a zveřejňovat je ani nechtějí.

Neodpovídají totiž představě o životě dělníka v socialistické zemi. Zjistit důvěryhodné, propagandou nezkreslené informace bylo proto složité a mnoho schůzek probíhalo ve velice opatrném duchu. „Budu k vám upřímná – můžete mě nahrávat, ale pak asi půlku věcí nepovím,“ nechala se slyšet vysoce postavená úřednice.  Někteří dotazovaní nervózně těkali očima a drželi se naučených frází o růstu a rozvoji Vietnamu, chválili zejména pokrokový zákoník práce.

Ano, zákoník práce je skutečně moderní a zakotvuje většinu práv a povinností pro zaměstnavatele a zaměstnance, na které jsme zvyklí i u nás. Avšak jen minimum firem se ho drží. „Problémem je kontrola jeho dodržování, která je nedostatečná a spojená s korupcí,“ upozornil mě představitel jedné mezinárodní organizace, která spolupracuje s vládou na novelizaci pracovní legislativy.

Zaměstnance by tedy měli chránit odbory, namítám mu. Již po několika rozhovorech mi  však bylo jasné, že odbory svou funkci plní jenom částečně. Dělníci odborům vůbec nedůvěřují a svorně tvrdí, že odbory jsou zaujaté a nahrávají jenom zaměstnavatelům. Podmínky nominace do odborů shrnul dělník z továrny vyrábějící například pro značku Columbia následovně: „Chcete-li pozici v odborech, musíte být nominováni managementem továrny a být dobrým pracovníkem. Pak se musíte učit o marxisticko-leninské teorii a pracovním právu, také musíte být členem komunistické strany. Většina z nás na odbory ani nemyslí, prostě jenom pracujeme abychom se uživili.“

Kdo ušil mou bundu?

Ho Či Minovo město je jedním z třiceti nejrychleji rostoucích měst světa a mekkou textilního průmyslu. Procházejíc se ulicemi, kde žijí dělníci zdejších továren, jsem vzbuzovala mnoho pozornosti, protože turisté tyto místa nenavštěvují – není zde nic kromě různorodých domků, malých obchůdků s jídlem a prašných ulic.

Po krátkém hledání jsem našla ošumělý dům se zvonečkem, kde mně uvítala Tuyet, sociální a komunitní pracovnice, která se dlouhá léta věnuje pracovním podmínkám a migraci. Cestou na setkání jsem zahlídla továrnu značky Tatonka jako i mnoho dalších továren, kterých názvy evokují právě oděvní průmysl, proto moje první otázky směrovaly na pracovní podmínky v textilním průmyslu.

Tuyet chvíli váhala, pak se však rozpovídala. Z našeho rozhovoru  jsem si poskládala obrázek typického dělníka v textilní továrně, lépe řečeno dělnice. Většinu dělníků v továrnách tvoří totiž mladé ženy ve věku 18 – 20 let, které se za prací a za vidinou lepšího života přistěhovaly z venkova. Ve městě pak žijí v okrajových čtvrtích, v nájemných domech, kde sdílejí malý pokoj s dalšími 5 lidmi. Jejich život není jednoduchý, musejí vyjít s tím málem peněz, které jim zůstane po zaslání mzdy rodině a nemají téměř žádný čas na oddych a zábavu.

• Textilní průmysl je ve Vietnamu jedním ze dvou sektorů s největšími výnosy z vývozu. V roce 2010 dosáhly výnosy z vývozu textilních a oděvních výrobků více než 11 miliard dolarů, což z Vietnamu dělá pátého největšího vývozce oděvních a textilních produktů na světě.
• Textilní průmysl je také největším oficiálním zaměstnavatelem – zaměstnává čtvrtinu legálně zaměstnaných lidí (cca 2 miliony). Většina zaměstnanců jsou mladé ženy přistěhované z venkova.
• Ve Vietnamu existuje zhruba 3 700 textilních či oděvních společností. Největším importérem vietnamských textilních výrobků jsou Spojené státy (55%) a Evropská unie (18 %).

I z praktického hlediska je jejich život nelehký – jejich minimální vzdělání a nezkušenost z nich dělá lehké oběti sexuálního zneužití, nakažení sexuálně přenosnými nemocemi nebo nechtěného otěhotnění. Pokud si najdou partnera a založí rodinu, čeká je těžké rozhodování jestli poslat dítě na venkov k rodině nebo jej svěřit v pracovní době starým ženám, které za poplatek nechají děti ve svém malém pokoji.

Za 4 koruny na hodinu

Právě mladé ženy z venkova tvoří zásadní část levné pracovní síly, na které staví Vietnam svoji tržní výhodu. Za svoji práci dostávají jenom malou mzdu, která v přepočtu někdy není ani 4 koruny na hodinu včetně všech přesčasů. Ne, ani ve Vietnamu to není mnoho – stačí to na čtvrt kila rýže nebo na dvě vejce. Pro srovnání, kilo vepřového masa stojí více než 3 eura. Ze své mzdy platí dělníci ubytování a posílají část peněz domů rodině nebo platí poplatky agentuře, která je do města za prací zlákala. Na stravu pak utratí většinu zbylých peněz – maso si však můžou dovolit jenom několikrát měsíčně.

Běžnou praxí textilních továren je zadržovat část mzdy, aby byli dělníci „motivováni“ se do továrny vracet. Zaměstnavatelé mají také ve zvyku strhávat ze mzdy různé pokuty ve výši alespoň celodenní mzdy, které se udělují za přestupky jako je pozdní příchod do práce, donesení vlastního jídla do továrny nebo přestávka na toaletu delší než pět minut.

Není divu, že si dělnice a dělníci tuto nízkou mzdu přilepšují neúměrnými přesčasy, někdy až 16 hodin denně, šest dní v týdnu. Ve čtvrtině továren nejsou přesčasy dobrovolné. Nicméně lidi se shodují, že bez práce přesčas by jim mzda nevyšla ani na základní výdaje. Situaci ještě ztěžuje vysoká inflace, zejména u cen jídla a pronájmů. Za minimální mzdu cca 33 euro v továrnách vyrábějících pro export nebo dokonce cca 17 euro v továrnách pro domácí trh se ani ve Vietnamu nedá důstojně uživit. A ani se započítáním přesčasů to není velká suma. „Dělníci jsou velice nešťastní, protože jejich mzdy jsou neférově nízké – pracují 29 dní v měsíci, ale vydělají si jenom 1,7 milionu dongů (cca 58 euro), mnohem méně než by postačovalo na pokrytí základních potřeb,“ řekl mi zaměstnanec jedné továrny na značkové outdoorové oblečení v Ho Či Minově městě.

Ptala jsem se místních odborníků na bezpečnost práce a ochranu zdraví při práci, protože vím, že v jiných zemích se jedná o chronický problém textilního průmyslu. Ano, i tady je prevence minimální. Únikové východy bývají blokovány materiálem, hasící přístroje chybí, stejně jako ochranné pomůcky nebo označení nebezpečných chemických látek a elektrických zařízení. A přitom požáry a různé nehody jsou ve zdejších továrnách poměrně běžné a zlepšit tyto statistiky jednoduchými bezpečnostními opatřeními není nic náročného, co potvrzuje i Juliet Edington, představitelka programu Mezinárodní organizace práce Better Work Vietnam. Podle výzkumů této organizace jsou největší nedostatky továren v oblasti zacházení a označování chemických látek, ochrany zdraví dělníků a v zabezpečení pracovního komfortu pro dělníky jako je dostupnost toalet nebo mýdla.

Zoufalí lidé se brání zoufale

Dělníci se tedy nacházejí v situaci, kdy jsou pro ně pracovní podmínky ubíjející, své práce si však váží a chtějí ji dělat. Přes odbory, jak již bylo řečeno výše, svou situaci řešit nemohou. Dělníci tak své zoufalství řeší zoufale – divokými stávkami. Tyto protesty vznikají spontánně a probíhají velice nenásilnou formou – dělníci prostě přestanou pracovat, sednou si na zem před továrnou nebo přímo ve výrobní hale a požadují dodržování alespoň zákonných pracovních podmínek.

Jenom za první čtyři měsíce letošního roku proběhlo takových stávek  336, což je dosavadní rekord. Nicméně i tak zůstávají někteří dělníci skeptičtí: „Jestli chceme něco změnit, máme jenom jedinou možnost – opustit továrnu. Když stávkujeme, zaměstnavatel udělá jenom několik povrchních změn. Vždy po stávce si management předvolá několik zaměstnanců na které křičí a propustí je,“ řekl zaměstnanec textilní továrny Huu Nghi.

Propojený svět

Ze všech informací, které jsem ohledně výroby oblečení ve Vietnamu zjistila, mi nebylo moc dobře. Dávno vím, že to není problém, který se nás netýká. Výrobky ze zemí jako je Vietnam nebo třeba Bangladéš či Čína kupujeme denně. Svoji kupní silou tak vlastně rozhodujeme o tom, co se děje na opačném konci planety. To byl také důvod, proč jsem se začala v České republice angažovat v kampani Ušili to na nás! informující o podmínkách, za jakých vzniká naše oblečení a vedoucí dialog s oděvními firmami.

Ale mají tyto kampaně smysl? Jak je vnímají dělníci ve Vietnamu? To byla otázka, na kterou jsem se ptala téměř každého sociálního a komunitního pracovníka, kterého jsem ve Vietnamu potkala. Každý z nich tvrdil, že ano. „My působíme tady, vzděláváme dělníky a jednáme s vládou, ale jsou to velké korporace, které si diktují ceny a termíny. Na ty musejí zatlačit spotřebitelé a neziskové organizace v Evropě a Americe. Tak je to všechno propojené,“ řekla mi na závěr našeho setkání Tuyet a s úsměvem mě vyprovodila na rušnou ulici.

Nejširší nabídku průvodců a map Vietnamu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz