Vrcholky And tu vypadají jako bílé špičaté čepice. Sem tam také nějaký ten indián-snowboardista nebo indián-vlekař. Ostrý jižní ledový vichr od Antarktidy, kterému nad mořem nic nestojí v cestě.
Hlavní kouzlo lyžování v Argentině tkví asi v tom, že zdejší lyžařská sezona připadá na dobu, kdy na severní polokouli vrcholí léto. Je to tedy jakási exotika na druhou. Do skiareálů na obou stranách And, chilské i argentinské, tak od června do září přijíždějí lyžaři a snowboardisté nejen z celé Jižní Ameriky, ale i ze Spojených států a Kanady, kde mají spořádaně léto, a s nimi i pár nadšenců ze zbytku světa.
Nejvýše postavená lanovka světa
V Jižní Americe jsou lyžařská střediska pouze v Chile a Argentině. Severněji už je provozovat nejde, subtropy alpským – tady možná přesněji „andským“ – sportům příliš nepřejí. (Bolívijská Chacaltaya, která byla jediným skiareálem v Jižní Americe mimo Argentinu a Chile a nejvýše položeným na světě (5300 m n. m.), již bohužel neexistuje. Ledovec, který se nacházel na horském hřebeni, prakticky roztál. Chacaltayský vlek postavený v roce 1938 byl přitom jeden z prvních v Jižní Americe a zůstává mu rekord nejvýše postavené lanovky světa.) Masovým sportem lyžování v Jižní Americe není; je to zábava pro vyšší vrstvy, a to kvůli cenám ubytování i permanentek, které jsou srovnatelné s rakouskými v hlavní sezoně. Menší a níže položená střediska trápí v posledních desetiletích fatální nedostatek sněhu a není výjimkou, že jsou otevírána jen na pět deset dní v roce.
Středisko Cerro Castor
Důležitou část klientely těch větších areálů, se kterou zřejmě přicházejí i sponzoři, tvoří závodníci z celého světa, kteří zde v létě trénují na závodní sezonu, která připadá na naši zimu. Například ve středisku Cerro Castor, které jsem letos v srpnu navštívila, trénovaly hned čtyři lyžařské reprezentační týmy: Italové, Francouzi, Chorvati a Španělé. Cerro Castor je sice menší skiareál, ale nejjižněji položený na zeměkouli, nachází se až na samém cípu kontinentu, v Ohňové zemi (už jen tisíc kilometrů od Antarktidy), a je tam v tu dobu údajně nejlepší sníh na planetě. Těžko posoudit a ověřit; sníh v konzistenci prašanu však opravdu vydržel vždy až do pozdního odpoledne. (Pokud jej tedy výše zmínění borci nepolévají z tréninkových důvodů vodou.)
Dlouhá tradice
Zimní sporty nicméně mají na tomto kontinentu dlouhou tradici, a to od dob rozvoje turistiky vůbec, tj. od počátku 20. století. Zasloužili se zde o něj hlavně němečtí, rakouští a švýcarští přistěhovalci. Lyžařská a horská střediska jsou často provozována „Andskými kluby“ (Club Andino), ty zajišťují mj. i obdobu naší horské služby, infocentra, horské chaty a ubytovny, jsou to jakési obdoby evropských alpenverreinů.
Nejstarším a možná i nejznámějším horským střediskem v Jižní Americe je argentinský San Carlos de Bariloche. Bariloche je moderní město, má sice jen sto tisíc stálých obyvatel, navštíví jej však ročně až milion turistů. Okolní příroda je chráněna statutem Národního parku (Nahuel Huapi National Park). Stalo se z něj „povinné“ letovisko argentinské aristokracie a vůbec horních deseti tisíc.
Las Leňas
Dnes je ale oblíbené spíš mezi studenty a roli nejprestižnějšího a největšího lyžařského střediska Argentiny převzalo Las Leňas, i když nálepku andského Svatého Mořice Bariloche už nikdo neupře. Nicméně smetánka z Buenos Aires se dnes jezdí předvádět do Las Leňas. Fotografie celebrit na pozadí zdejších horských štítů (Cerro Las Leňas má úctyhodných 4 351 m) plní stránky bulváru, v srpnu se tu pořádají veškeré národní šampionáty v zimních sportech včetně sněhového póla, sněhového rugby, dokonce i sněhového volejbalu, konají se zde módní přehlídky… svého času se tu jel i světový pohár. Mondénnost střediska má i jednu nespornou výhodu: ráno a dopoledne jsou svahy prázdné, protože většina návštěvníků vyspává náročné après ski. Oproti Bariloche je zde kvalitnější a náročnější lyžařská nabídka, skiareál zabírá 33 km2, jsou zde trasy pro běžkaře a především hlavní argentinská lyžařská atrakce, trasy pro freeride. Pokud by se někdo vypravil do Argentiny výhradně kvůli lyžování, je Las Leňas jasná volba, dává mu přednost také severoamerická klientela. Všechna zmíněná střediska jsou v sezoně plně obsazená, fronty na lanovku, ale i u pokladen na permanentky připomenou pamětníkům staré časy u nás. Místním ale zdá se vůbec nevadí, nikdo se nerozčiluje, nenadává ani nervózně nepřešlapuje, natož aby předbíhal. Maňána zkrátka v Latinské Americe vládne i ve vyšších nadmořských výškách.
Nejširší nabídku průvodců a map Argentiny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Z přístavu vyjíždíte od nuly
Zmíněné Cerro Castor v Ohňové zemi je spíše menší středisko, dostupné díky letišti v 26 km vzáleném přístavu Ushuaia. Špičaté vrcholky končícího pásu And tu připomínající pyramidy, které se k večeru téměř ztrácejí v magickém oparu mlh stoupajících od moře. Podle plánku areálu se sice zdejší lyžařská nabídka nezdá moc oslnivá, první, co zarazí je určitě nadmořská výška: první mezistanice lanovky ve 480 m n. m.? Tohle jsou ale poctivé metry nad mořem; z přístavu vyjíždíte od nuly. Dolní stanice je v pouhých 195 m n. m. Takže převýšení z vrcholku krásné a romanticky rozeklané Cerro Castor (Bobří hory, 1 057 m n. m.) dělá solidních 862 metrů na 2,5 km („pista negra“ El Cóndor). Lanovek je tu jen pár a jen obyčejných čtyřsedaček, nahoře se však před lyžařem rozevře do všech světových stran přímo vějíř možností, kam se vydat, sjezdovky se větví i dál cestou dolů. A kde bránily skály, dynamit obstaral tunel. Národní park, nenárodní park.
Tratě jsou bezvadně upravené, bezpečně se tu dá zkusit i jakýsi freeride na označených pistách v rámci střediska, takový adrenalin s jistotou. Sněhu nahoře bývá kolem devíti metrů. Cerro Castor je nově vybudované středisko, navržené v jednotném stylu. Všechno z nahrubo opracovaných klád a valounů. Jednoduché, účelné, vkusné, bez zbytečností, a přitom velmi útulné, zvenku i uvnitř. Nikde žádné křiklavé reklamy ani billboardy, natož nějaké stánky. Je tu jen nezbytné minimum staveb poskytujících však veškeré nutné zázemí a komfort. Půjčovna s ochotným personálem nabízí obrovský výběr kvalitního vybavení všeho druhu a kategorií. Je tu pár obchodů se sportovními potřebami, několik možností stravování (od fast foodu přes jídelny, hospůdky až po téměř luxusní restauraci), internetová kavárna, lyžařská škola, pokladny, nějaká ta správní budova a šmytec. Dál už jen panenská příroda, do dáli mizící potůček obklopený bukovým pralesem.
„Alpské“ sporty v Andách
Na to, že nejste v Alpách, snad nejvíc upomínají právě místní lesy: jsou to výhradně monokultury pitoreskně pokroucených opadavých buků (pabuk antarktický, Nothofagus antarktica), jejichž větve srovnaly silné antarktické větry do vodorovných řad „vlajících“ na severní stranu. K jejich bizarnímu vzhledu navíc přispívá to, že jsou mohutně ověšeny tzv. „dědovými vousy“ (lišejník Usnea barbata, podobný naší vzácné provazovce, čili Krakonošovým vousům) a „čínskými lampiony“ (druh oranžového, až zlatavého jmelí). Posety jsou chudáci navíc podivnou houbou zvanou indiánský chleba, „pan de indio“, lat. cyttaria darwinii, která nejdřív na větvích žlutě až zářivě oranžově svítí v podobě jakýchsi duběnek, shluky těchto kuliček časem dřevnatí a vytvářejí nádorovité prstence kolem větví. Je to oblíbený materiál k výrobě místních suvenýrů (exemplář houby, který před sto padesáti lety přivezl přímo sám Darwin ze své výpravy z Ohňové země, byl loni k vidění na darwinovské výstavě v Zemském muzeu v Brně). Tak to jen taková botanická odbočka, když jedete lanovkou a koukáte do korun stromů. Kdepak smrky.
Jinak rostlé jsou ale i samotné kopce kolem. Vrcholky And tu vypadají jako bílé špičaté čepice, jejichž šedočerný lem ostře vyznačuje hranice lesa, kterou tu místní drsné klima nekompromisně hlídá. Hory tak jsou naprosto pravidelně vodorovně přepůlené. Sněžná čára tu je ostatně velmi nízko; něco nad 1000 m n. m., věčně bílá Antarktida tu zkrátka o sobě dává vědět. „Nealpské“ jsou ale třeba i názvy sjezdovek: El Kondor, El Albatros, Zorro Gris (šedá liška) a samozřejmě nabídka místních restaurací a bufetů (steaky, steaky, steaky… k nim víno či pivo, čaj yerba maté). Sem tam také nějaký ten indián-snowboardista nebo indián-vlekař. A sluníčko na severu… Osluněné severní svahy a do odpoledne zmrzlý sníh na těch jižních. Ostrý jižní ledový vichr od Antarktidy, kterému nad mořem nic nestojí v cestě, vás dokáže i zastavit na místě při jízdě z mírnějšího svahu.
Tak až budete letos v zimě brázdit svahy u nás či v Evropě, a budete mít chuť zkusit něco jiného, naplánujte si na léto lyžování na druhé polokouli naší planety.
Článek vyšel také v National Geographic Česko: další zajímavé články, krásné fotogalerie a značkový e-shop uspokojí touhu stále něco objevovat i na webu.
National Geographic Česko je nově partnerem cestovatelského portálu HedvabnaStezka.cz a festivalu Expediční Kamera.
