Luxus v písku Spojených arabských emirátů

Dubaj, letiště. Vycházíme ven z letištní haly. Jedním slovem katastrofa. Je půlnoc a venku je 35 stupňů! No, tak teď už vím, proč sem v srpnu jezdí tak málo lidi, pomyslím si, a stěží nadechuji do plic horký vzduch.

„Turisti, idioti,“ klepe si na čelo Arab, se kterým jsem se dal do řeči. Pak rychle nastupuje do klimatizovaného Lexusu a odjíždí. Jo, idioti, to má pravdu. Přes den je okolo 50 stupňů. Proč se vůbec někdo rozhodne sem jet v takovém horku na dovolenou? V tom vedru jsem se rozběhl do moře, ale málem jsem dostal infarkt. Někdo vytáhl teploměr. Voda má 38 stupňů! Na zchlazení můžeme zapomenout.

4 měsíce práce ku 2 měsícům volna

Ještě před pár lety byly Emiráty zemí písku a velbloudů. Pak ale našli ropu a během třiceti let se země změnila k nepoznání (dnes však příjmy z ropy tvoří jen cca 10% příjmu Emirátů). Luxus je patrný na každém roku. Obrovská klimatizovaná obchodní centra, ženy a muži v hábitech z nejjemnějších tkanin, ruce pokreslenou hennou. Na silnicích až na pár výjimek luxusní auta, z velké části japonská, protože Emiráty dodávají Japonsku ropu a ta na oplátku za výhodnou cenu auta.

Ibrahim je policejní důstojník. Obyčejný snědý chlapík, řekl bych od pohledu. Až na to, že tenhle obyčejný chlapík bere za měsíc tolik, co já vydělám za rok.

„Kolik vyděláš?“ ptá se. „Dva tisíce dolarů měsíčně,“ říkám s nadsázkou. V jeho tváři se objeví zděšení. Tak málo? Chudák! Když dojde řeč na dovolenou, vypadne z něj, že pracuje vždy čtyři měsíce a pak má dva měsíce volno. A ty dva měsíce, kdy má volnou, jsou placené, jako by byl v práci. Začínám vážně přemýšlet o možnosti přestěhování se.

Sedmihvězdičkový hotel

V Dubaji zastavujeme na rušné cestě kvůli pár fotkám. Sotva vystoupím ven z autobusu, zanadávám. Mezi ocelovými a skleněnými budovami je snad 60 stupňů. V dálce vidíme Burdž Chalífu, nejvyšší budovu světa, má přes 800 metrů. Když se podíváte na 100 nejvyšších budov světa, zjistíte, že zhruba 20 z nich je postaveno v SAE.

Staví se tak vehementně, že je zde údajně až 90% všech světových jeřábů. Díváme se na Palm Islands, uměle vytvořené ostrovy ve tvaru palmy. Apartmán zde stojí cca půl milionu EUR, vila okolo 4 milionů. Dále zastavujeme u Burj al Arab, symbolu Emirátů a Dubaje. Jedná se o první neoficiální sedmihvězdičkový hotel na světě. Kliky a kohoutky z pravého zlata. Vypráví se, že když se šejk z Abú Dhabí dozvěděl, že v Dubaji se chystá stavba nejluxusnějšího hotelu na světě, poslal šek na celou stavbu, aby nebyl zahanben.

Nejširší nabídku průvodců a map Spojených arabských emirátů (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Pět aut a jedna čtyřkolka

Kuwait souk, největší trh se zlatem na světě. Přes 400 obchodníků zde nabízí své zboží, některé v takových cenách, že vám obočí vyletí až někde nad čelo. Kamarádi se chtěli jet na tenhle div podívat a tak řekli taxikáři (to samozřejmě nebyl rodilý Emiráťan, ten by takovou práci nikdy nedělal, jak nám vysvětlil Ibrahim), aby je zavezl do Kuwaitu. Nato taxikář vystoupil z auta, prohlédl gumy a prohlásil, že do Kuwaitu je zavézt nemůže, protože kola nejsou v dost dobrém stavu. Teprve potom jim došlo, že zapomněli ke slovu Kuwait dodat ještě souk.

Ibrahim má dům obehnaný vysokou zdí. Kolem ní se hromadí odpadky, na čistotu se zde moc nehraje. Ukazuje nám svoje auta. Má jich celkem pět. „To víš,“ říká nám. „Přišla krize, tak jsem musel jedno prodat. Místo toho jsem si koupil tohle.“ Stahuje dolů plachtu. Pod ní je pouštní čtyřkolka.

Bere nás do domu. Jsou asi tři hodiny ráno. Probudí sluhy, kteří spí ve vedlejším domě. Rozespalí chystají jídlo. Je mi to trochu trapné, ale co se dá dělat? Po jídle si chci utřít ruce, ale Ibrahim jen zatleská a sluha mi přináší nádobu s vodou na omytí rukou a ručníček. Cítím se ještě trapněji. Ibrahim se jen usmívá, je šťastný a opilý. Alkohol by sice pít neměl, ale co? Je noc a Alláh ho přece nevidí. Přes den dodržuje všechny předpisy, ale v devět večer rozráží dveře baru v hotelu a jde se bavit.

Příjem pod 100 000 Kč měsíčně? Sociální případ

„Nechceš moji dceru?“ ptá se. „Můžeš tady studovat, Emiráty podporují studenty. Budeš mít ubytování a ještě k tomu dostaneš peníze.“ Asi první země, která cizím studentům ještě nabízí za studium peníze. A to ve výši nadprůměrného platu u nás! „Vezmi si moji dceru. Najdu ti dobrou práci, dám dobré věno.“ Asi mluví z toho chlastu trochu z cesty. Jen přikyvuji a moc se k tomu nevyjadřuji. Je to policejní důstojník, nerad bych ho naštval.

V SAE žije okolo 68000 milionářů. No, není divu, když někteří rodilí Emiráťané mají až tři „práce“ najednou. Ráno se rozhodnou, do které práce půjdou a do zbylých zašlou omluvenku. Na konci měsíce ale dostanou plat ze všech tří zaměstnání, jako by v nich strávili celý měsíc. Kdo vydělává v přepočtu pod 100 000 Kč měsíčně, je sociální případ, a dostává od státu různé příspěvky.

Bylo by toho ještě mnoho co vyprávět, ale když si na to vzpomenu a dívám se na svůj bankovní účet, je mi z toho trochu mdlo. Je čas jít makat, abych, až příště zase pojedu do SAE, nebyl za chudáka z východu.