Luxor

Luxor

Přestože nás čekaly další kouzelné památky, moc se nám z Asuánu nechtělo. Být tady moře, tak už nikam jinam nejezdím, ale možná s mořem a přímořským letoviskem by toto město ztratilo své kouzlo.

Ale nedalo se nic dělat, už i tak jsme měli den zpoždění, tak po skromné snídani nám personál hotelu svezl kufry výtahem dolů… ten výtah, to byla také kapitola, v podstatě byl průchozí a fungoval na baterky nebo spíš tomu, kdo ho uměl nahoře nad dveřmi odjistit, aby se mohl zavřít a dát do pohybu.

Před hotelem jsme se rozloučili s Montym, ten nás upozornil, že se k nám v Kom Ombu přidá ještě jedna skupina. Lidi spočítat uměl, sedadla v mikrobusu už ne. Na kraji Asuánu jsme se zařadili zase do konvoje a směřovali ke Kom Ombu.

Chrám Kom Ombo

Chrám je zajímavý tím, že je zasvěcen dvěma božstvům, bohu Sobekovi, což je bůh s krokodýlí hlavou – před stavbou asuánské přehrady byl Nil plný krokodýlů, které staří Egypťané uctívali. Zároveň je zasvěcen i bohu Horovi, neboť zde se měla odehrát rozhodující bitva mezi Horem a Sutehem. Živé barvy ozdob na sloupech chrámové síně jsou snad nejzachovalejší v celém Egyptě a jsou prostě úžasné. Dokázala bych tu asi strávit více času, ale konvoj zastavil jen na hodinu.

Navíc nějak zezelenala Bola a ptá se, kde najde WC, že je jí špatně. Špatný signál, za chvíli se přidává i Andrzej. Přišlo to, co často potkává turisty a z čeho jsem měla strach už před odjezdem, faraonova pomsta. Oba dostávají antinal a otázku, copak jedli den před tím. Bola trvá na tom, že problémy způsobilo vařené vejce na snídani, ale to jsme měli všichni, navíc snídaně byla stejná už den předtím. Aspoň měli štěstí v tom, že vydrželi až do další zastávky v Edfu. Navíc se trochu zpozdili (záchod se splachoval kýblem) a najednou byl mikrobus plný a Bola s Andrzejem stáli venku. Během naší prohlídky se totiž do mikrobusu nastěhovala ta druhá skupina, ale bylo jich o dva více než sedadel. Že by nás to pronásledovalo celou cestu? Nakonec se to vyřešilo, dva turisté přešli do jiného volnějšího busíku a my mohli pokračovat.

Chrám v Edfu

Chrám v Edfu je v Egyptě druhý největší a jeden z nejzachovalejších. Je zasvěcen Horovi, jehož symbolem je sokol, a řada žulových sokolů zde také střeží chrámový objekt. V době, kdy se Horus setkával se svou chotí Hathor, která cestovala po Nilu ve své bárce z chrámu v Dendeře, byl ve starém Egyptě čas slavností, po dva týdny se bujaře tančilo, konaly seprůvody a oslavy. Vnější pylon je vskutku majestátný, je široký 79 m a 36 m vysoký a postavili jej v letech 237-102 př.n.l. Ptolemaiovci.

Ani my jsme neodolali fotce s velkým ptákem, bohužel Bola s Andrzejem toto neviděli, zůstali u vstupu při krámcích se suvenýry a v blízkosti WC. Před nasednutím do busíku se řidič začal ptát, do kterého hotelu jedeme. Bylo to zajímavé, protože uměl anglicky jen pár slov, my jsme si jen pamatovali, že by to asi měl být Golden Palace, ale na účtence jsme to napsané neměli. Nakonec se opět našel průvodce z jiné skupiny, který zavolal Montymu a bylo to skutečně tak. Tak snad to bude bez problémů.

Během cesty do Luxoru jsme navázali trochu kontakt s druhou skupinou, byli to dva Novozélanďané, Francouz se Slovinkou, jeden pár z Anglie a tříčlenná rodina, která ale s námi moc nekomunikovala. Tito cestovali z Asuánu na feluce. To, co my jsme jeli jednu hodinu, oni den a noc, ale ukazovali fotky a moc si to chválili.

Příjezd do Luxoru

V Luxoru ale začal mít řidič problémy, pořád se točil, pokřikoval jména hotelu na lidi venku, ukázalo se, že z Luxoru zná asi jen nábřeží, kde se ztratit nemůže, ale v uličkách města už to bylo s jeho orientací horší. Navíc Bola zase začala blednout. Naštěstí se objevil anděl strážný v podobě našeho příštího průvodce Mohameda (později zvaného Actually), který nás ve chvilce přivedl k našemu hotelu a my byli celkem rychle ubytováni.

Tak tady jsme měli smůlu, Golden Palace měl už své zlaté časy hodně dávno za sebou, v našem WC nesplachoval záchod ani netekla teplá voda. A najednou začal o záchod boj. Petra už také nemohla vydržet, tak požádala o pomoc u Boly s Andrzejem, jenže tři postižení a jeden záchod… U Petry to nakonec nebyl faraon, jen tíživá potřeba, ale Bola zůstala po zbytek dne s teplotou v posteli.

Tak když neteče teplá voda, půjdeme se okoupat do bazénu, rozhodly jsme se my tři holky. Hodily na sebe plavky, vzaly knížky ke čtení, sjely výtahem do dvora… a uviděly bazén. Připadaly jsme si jak Vlasta s Irenkou u Bohušova bazénu ve filmu Dědictví. No tak do takové vody nepolezeme. Tak změna plánu, jde se na pizzu do vedlejší pizzerie. Tam nás objevil Mohamed Actually a začal domlouvat další program.

Tím měla být prohlídka Karnaku. Vzhledem k tomu, že my tři jsme tam už byly a Bola s Andrzejem to vzdali, vypustily jsme i my Karnak (navíc bylo snad 40 ve stínu) a domluvily si večerní luxorský chrám a program na příští den. Mezitím Kiki zatoužila po jahodách a Petra po banánech, tak jsem je nechala odpočívat a s kamarádem Shazlym, který za námi přijel z Qeny, aby nám pomohl s programem (jenže nevěděl, že jsme si už pomohli sami a program už máme) jsem zajela na místní tržiště a za 6 liber přivezla kilo jahod a kilo banánů. Do večera z jahod moc nezbylo a já jen přemýšlela, jestli Kiki nebude další, kdo začne užívat antinal.

Večer si nás vyzvedl Mohamed, postrádaly jsme jeho odpolední tričko s nápisem na zádech Don´t follow me, i´m lost, a jely jsme se zase jen my tři holky podívat na luxorský chrám za večerního osvětlení. Mohamed měl vystudovanou egyptologii a po dlouhé době jsme se dozvěděly i něco nového a také nám i další den ochotně odpovídal na naše všetečné otázky, i když se značným údivem. Říkal, že turisté většinou jen poslouchají (a často také neposlouchají), málokdy se ptají a už vůbec nepostřehnou nějaké chyby ve výkladu.

Po prohlídce luxorského chrámu jsme ještě byly pozvané jedním známým na loď, tak se holky podívaly, jak tráví večery na Nilu Němci. Poseděly jsme s zástupcem majitele lodi a Ashrafem, který se na lodi stará o turistický program, něco se dozvěděly o tom, jak to funguje, řekla bych, že toto mě zrovna moc neláká, raději jsem po večerech procházela uličkami a bazarem, než sedět u skleničky, třebas na 5* lodi.

Po návratu na hotel jsme zjistily, že voda na WC pořád nesplachuje, takže napřed přišel údržbář, po jeho zásahu se podařilo spláchnout jednou a pak se do toho vložil sám GM (general manager) hotelu a ten to nakonec spravil. Sláva, můžeme si beze studu ulevit. A už rychle spát, druhý den nás čeká západní břeh a přesun do Hurghady.

Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Údolí králů

Ráno zapípal budík, do okna se opíralo slunce, rychle sbalit kufry, uložit je u recepce a na snídani. Snídaně byla u bazénu, už přišli i ti dva nemocní, že jsou celkem v pořádku a jedou s námi. V busíku jsme se potkali se včerejší skupinkou ochuzenou o tři členy nekomunikující rodinky, takže už s místem nebyly problémy. Cestou k Memnovým kolosům Mohamed povídal o životě prostých Egypťanů, také o tom, co uvidíme na západním břehu. Sluníčko začínalo připalovat, na to, že bylo teprve devět ráno, bylo až moc ostré.

Krátcejsme se zastavili u Memnových kolosů. Jsou to dvě mohutné sochy Amenhotepa III, v současné době vysoké 18 metrů, původní výška byla 21 metrů. Tyto sedící křemencové sochy kdysi strážily bránu zádušního chrámu faraóna Amenhotepa III, ale z toho chrámu se nedochovalo téměř nic. Řekové sochy pojmenovali po bájném králi Memnonovi, který před Trojou zabil Achilla. Báje o Memnonově zpěvu, jímž každý ráno pozdravoval svoji matku Eos, bohyni jitřních červánků, učinila z kolosů hojně navštěvovaný div světa. Tajemný zpěv utichl teprve poté, co severní socha, jejíž poprsí popraskalo při zemětřesení v roce 27 př. n.l., byla o 200 let později zrestaurována.

Pokračovali jsme dál, kolem zádušního chrámu Ramesse II. do Údolí králů. Konvoj z Hurghady ještě nedorazil, tak v Údolí králů bylo celkem volno. Zde uprostřed skal, nad nimiž se tyčí jako přírodní pyramida 500 m vysoký horský vrcholek Al Karn, začala 18. dynastie budovat své královské hrobky, daleko od zádušních chrámů, v oblasti, která se dala dobře střežit před vykradači hrobů. Ale historie ukázala, že zločinci se nezastavili před ničím.

V ceně vstupenky, která za dva roky vzrostla ze 30 na 55 liber, byly i tři vstupy do hrobek, Mohamed nás vedl do hrobky Ramesse III, Ramesse IV. a IX. Dvě poslední jsme už s Kiki viděly, tak jsme požádaly Mohameda, ať nám ukáže nějaké jiné. Doporučil hrobku Ramesse I. a Merenptaha a byla to opravdu dobrá volba.

Hrobka Ramesse I. byla hodně malá, ale pohřební komora nádherně zdobená. Do druhé hrobky Merenptaha, syna Ramesse II se sestupuje do hloubky 110 m a zde najdeme v pohřební komoře nádherný sarkofág s poklopem z růžové žuly a poprvé vidíme reliéf bohyně Isis se rukama obrácenýma směrem dolů. I toto nám později Mohamed vysvětlil. S obdivem jsem se dívala vysoko do skal, kde se jako korálky posunovali turisté, někteří pěšky, někteří na velbloudech. V tom horku zdolávali horu, aby přešli do údolí Dajr Al- Bahrí k chrámu královny Hatšepsut.

Údolí královen

Následoval transfer do Údolí královen, kde jsme mohli navštívit hrob královny Titi, což byla manželka jednoho z Ramessů, ale zatím se s určitostí nedopátralo, kterého. Nádherně zdobená je i hrobka prince Amon-her-chepešewa, syna Ramesse III. Tady už bylo turistů více, museli jsme chvilku čekat, až se hrobky vyprázdní, nedivím se, uvnitř bylo nedýchatelno.

Neodmítli jsme návštěvu alabastrové dílny, spíš branou pro odpočinek a doplnění pitného režimu, i když právě tato návštěva docela rozvířila poklidný průběh dopoledne. O první rozruch se postarala Kiki, která dlouho toužila po černé bazaltové sošce Isis s roztaženými křídly. Pro obchodníky to nebyl problém, ale pro Kiki byla jednamoc malá, druhá zase moc velká, až se nakonec našla ta správná velikost. Ale cena byla příliš vysoká, tak se začalo smlouvat.

Ale při ceně, kterou byla ochotná Kiki akceptovat, najednou z Egypťana vypadla věta, že k tomu by chtěl 5 polibků, protože se mu hodně Kiki líbí. No to bylo něco na ni, následoval výstup, co že si to dovoluje a hlasité prásknutí dveřmi. A to bylo něco nezvyklého, tak se do situace vložil nejstarší muž z dílny s dotazem, co se stalo a po vysvětlení nabídl Kiki jako odškodnění cenu ještě nižší. Což se nedalo nepřijmout.

A toho využil i černý Angličan a vystřelil z busíku. Jeho partnerka se chytla za hlavu. Ptali jsme se, co se děje, tak začala vysvětlovat, že jednu krabici se 6 soškami hadů a mnoha soškami koček už museli nechat v Káhiře v úschovně a teď se chystal nakupovat další. Prý je přestala počítat, když byly tři, a na otázku, kam to všechno dají, prý dostala odpověď: „Nevím, ale když to byl tak výhodný nákup!“ Přinesl si další… asi 50 cm vysokou sochu kočky a o něco menší sošku nějakého boha.

Údolí Dajr al-Bahrí

Přijeli jsme do údolí Dajr al-Bahrí, kde v půlkruhové 300 metrů vysoké skalní kotlině jsouzbudovány tři kultovní stavby. Zádušní chrám Mentuhotepa II. je velmi poničený a návštěvníkům nepřístupný, zato před terasovitým chrámem královny Hatšepsut se schází denně tisíce turistů. Zde také v roce 1997 zastřelili islámští fundamentalisté si 60 německých turistů.

Hatšepsutin chrám je zasvěcený bohyni Hathoře. Je to obrovská třístupňová stavba, vytesaná do úpatí růžové zbarvené hory. Každá ze tří teras má fasádu se sloupy a přichází se k nim po širokém schodišti. Chrám byl objeven v 19. století a byl jen hromadou trosek, na pustošivých událostech se hodně podepsal Thutmose III., nevlastní syn Hatšepsut, ale také různé přírodní katastrofy. To, co můžeme vidět dnes, je výsledek trpělivé práce archeologů a restaurátorů.

Teprve v šedesátých letech minulého století byly v Dajr al-Bahrí objeveny zbytky třetí svatyně, chrámu Thutmose III., ale ten byl pravděpodobně zničen už ve starověku sesunutím skály a jeho trosky sloužily po dlouhou dobu jako kamenolom. Některé zachráněné reliéfy jsou vystaveny v luxorském muzeu.

Zádušní chrám královny Hatšepsut se vydali prohlédnout jen někteří, my s Kiki a Francouz se Slovinkou jsme zůstali v chládku mikrobusu na parkovišti před chrámem, stačila nám vyhlídka. My s Kiki jsme tam už byly, i v lednu tam bylo horko, druzí dva už neměli peníze. A nelitovali jsme, když se zbytek výpravy vrátil, byli chudáci přehřátí a zpocení, ale určitě stojí za to tu nádheru vidět. Škoda, že setoto údolí nedá upravit do původní krásy, kdy cesta k chrámu byla lemována zelení a palmami.

Do Hurghady

Touto prohlídkou skončila návštěva západního břehu, Města mrtvých, opět jsme přejeli jediný most přes Nil v Luxoru a souhlasili s návrhem Mohameda jít se najíst. Zavedl nás do místní restaurace, pro zájemce objednal dopředu telefonem pivo, normálně ho tam totiž nepodávají. Celá naše mezinárodní skupinka se sesedla ke sraženým stolům, abychom při malém obědě si popřáli krásný zbytek pobytu, protože ti ostatní pokračovali přes Hurghadu na Sinaj do Dahabu. Jen doufáme, že všichni Dahab opustili před atentáty a že se snad někdy ještě potkáme, byli to moc příjemní lidé.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí