Rakušan Höhnel se dvakrát podíval do Afriky jako člen výprav boháčů. Přinesl několik geografických poznatků o dosud neobjevených jezerech.
HÖHNEL Ludwig von (* 6. 8. 1857, Bratislava, Slovensko, † 23. 3. 1942, Vídeň, Rakousko) – rakouský cestovatel
Höhnel pocházel z Prešpurku, v mládí vstoupil do c. k. námořnictva a v roce 1886 už byl poručíkem, když dostal lákavou nabídku, která zcela změnila jeho životní kariéru: bylo mu nabídnuto, aby se účastnil výpravy hraběte Telekiho do východní Afriky. Na výpravě by měl na starosti vědecké výzkumy.
Hrabě Samuel Teleki de Szék (1845 až 1916), bohatý uherský magnát (pán na Sáromberke, dnešní Dumbravioře v Rumunsku), byl náruživý lovec a africkou výpravu, která ovšem neměla jen lovecké cíle, podnikl na vlastní náklady. Spolu se svým průvodcem Höhnelem vyrazil 23. ledna 1887 z Pangani na břehu Indického oceánu směrem ke Kilimandžáru. To ovšem pouze minuli (ze severovýchodní strany) a pokračovali dále na severozápad územím dnešní Keni, kolem kráteru Meru a k hoře Kenya (Kirinyaga, 5 199 m). Průchod tímto územím, dnes vyhlášenou oblastí safari pro evropské turisty, zejména Telekiho nadchnul. Vždyť zvěře bylo všude tolik!
Objev jezer Turkana a Ch’ev Bahir
V říjnu 1887 se Teleki pokusil o prvovýstup na Mt. Kenyu, ten se mu však nezdařil (zůstal ve výšce asi 4 500 metrů a vrcholu tak dosáhl až roku 1899 anglický geograf Halford Mackinder), ale dosáhl hranice věčného sněhu a potvrdil tak Krapfovu hypotézu.
Zatím se Höhnel věnoval geografickému průzkumu – již předtím objevil kráterové jezero Balbal a prozkoumal tok řeky Ewuaso-Ngiru. Oba cestovatelé se pak sešli na březích kráterového jezera Baringo. Společně postupovali k severu a 6. března 1888 stanuli na březích legendárního jezera Samburu. Jako správní občané Rakouska-Uherska je pojmenovali po korunním princi a následníku trůnu (a nadšeném přírodovědci) Rudolfovo jezero. Na dnešních mapách je ovšem najdeme pod názvem Turkana.
Dvojice cestovatelů prozkoumala celé jezero. Došli po východním břehu až k ústí řeky Omo na jeho severním konci. Rozměry Rudolfova jezera odhadli na 300 km délky a 30 km šířky, což vcelku odpovídá skutečnosti. Že řekou, která se do jezera vlévá, je Omo, tušili, ale nemohli to potvrdit (srov. Bòttego). Původní plán – obejít celé jezero – se jim kvůli odporu místních obyvatel nepovedlo realizovat, proto se Teleki a Höhnel rozhodli k návratu. Při cestě k východu ještě v dubnu 1888 objevili druhé jezero, jemuž tentokrát dali jméno arcivévodkyně Štěpánky, Rudolfovy manželky; dnes je na mapách najdeme pod názvem Ch’ev Bahir. Při návratu (moře uviděli v půlce října 1888 v Mombase) se pak ještě zdrželi průzkumem vysychající řeky Kerio.
Druhá cesta do Afriky
Kromě řady studií v Petermanns Geographische Mitteilungen publikoval Höhnel z cesty ještě dvě větší práce – Ost-äquatorial-Afrika zwischen Pangani und dem neuentdecken Rudolf-See (1890) a Zum Rudolf- und Stefaniasee (1892). I díky Höhnelovým přesným měřením mohl roku 1891 vídeňský profesor Eduard Suess publikovat svou teorii o velké tektonické propadlině ve východní Africe, uznávanou dodnes.
Roku 1892 se von Höhnel dostal do Afriky podruhé, tentokrát v lovecké expedici amerického boháče Astora Chandlera. Cesta pro něj nedopadla dobře – v severovýchodní Keni jej těžce zranil nosorožec. Předtím ale ještě doplnil své výzkumy na Ewuaso-Ngaro a prozkoumal téměř neznámé bažiny Lorian. Na konci roku 1893 se Höhnel musel vrátit do Evropy. Později ještě podnikl cestu na Nový Zéland, v letech 1899–1903 byl pobočníkem císaře Františka Josefa I. a do výslužby odešel jako kontradmirál.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
