Už jen pár dní zbývá do vypuknutí největšího tuzemského cestovatelsko-outdoorového festivalu Obzory v Praze (9. a 10. listopadu na Filozofické fakultě).
Mezi nejpilnější muže, kteří se na něm ukáží, bude patřit David Švejnoha. V sobotu ho v akci uvidíte hned třikrát!
Jak to zvládnete? Tři přednášky za den, třikrát tematicky přepnout…
Ugandu jezdím často a průvodcuji ji, znám ji dobře. Afrika mě obecně fascinuje, proto jsem ji zvolil i jako téma pro děti. A lovci lebek z pomezí Indie a Barmy, to je pro mě nejsilnější téma, protože se hodně věnuju kmenům a přírodním národům. Na to se těším nejvíc. Náročné to bude, i když přednášky mám připravené, musím je přizpůsobit. Ale baví mě to a chci to dělat tak dlouho, dokud to bude lidi bavit.
Čím nalákáte hned na první Ugandu (sobota v 10:00, sál Aldabra)?
Ani fotkami se nedá dostatečně vyjádřit tamější atmosféra syrové Afriky a charakter lidí. Historie se s nimi moc nepárala, přesto jsou úžasně otevření, přátelští. Navíc země je to strašně zelená, leží na rovníku a převrátí stereotypy, že Afriku tvoří jen pouště a vedro. Nejvyšší hora pohoří Ruvenzori je dokonce pokrytá ledovcem. K tomu gorily, šimpanzi, nádherné vodopády, parky… A do toho ta úžasná pravá Afrika, atmosféra, která se z rozvinutějších zemí jižní části kontinentu vytrácí.
A jak představíte Afriku dětem (dětský sál Mauglí ve 13:30) v době, kdy všechno vidí v televizi a na mobilech?
Rád bych je zaujal fotkami i zážitky se zvířaty, to je sázka na jistotu. Díky safari se k nim dostanu často na pár metrů. Je to něco jiného, sledovat je na vlastní oči, než v zoo, nebo v televizi. Potvrdilo se mi, jak rychlý a nebezpečný je hroch, což se sice ví, ale ve skutečnosti to vypadalo až hrozivě. Naopak mě překvapilo, jací mazlíci jsou hyeny, vnímané všeobecně jako oškliví mrchožrouti, vzbuzující hrůzu. Jak krásně vrní a tulí se mezi sebou. Mám vymyšlenou spoustu kvízů, doufám, že to bude děti bavit.
Do třetice přijdou na řadu lovci lebek z oblasti Nagaland (sál Aldabra 15:30).
Fascinuje mě život etnik na barmsko-indické hranici. Jen cesta k němu je dost náročná. Žijí tam poslední lovci lebek, kterým je možná sedmdesát let, jejich vnoučata o nich tvrdí že některým je i sto dvacet. Mají potetovaná celá těla, chodí s náhrdelníky s počtem hlav, které sťali. Kanibalové nebyli, byla to pro ně trofej. Mužské domy stále zdobí lebky obětovaných zvířat. Hodně silná atmosféra. Vůbec neodpovídají na otázky své minulosti, nechtějí se k tomu vracet, chtějí svůj klid. Někde jsem četl, že poslední hlava byla ulovena ještě v šedesátých letech. Sami přišli o mnoho členů rodiny. Odhadem jich může být okolo osmi desítek, opravdu poslední generace. Zůstávají ukryti ve svých domech, pijí čaj a dožívají. Turismus sice vnímají, ale ty peníze z něj už moc nevyužijí. Spíš jejich okolí se snaží na nich vydělat.
Kde ve vás zažehla cestovatelská vášeň, která hoří i teď ve čtyřiceti?
Hluboký zájem o cestování u mě vzbudili rodiče. V panelákovém bytě ještě za komunistů jsme měli vylepené obrazy z celého světa vystřižené z časopisů. Jsem stále v úžasu z toho, že v jedenadvacátém století, kdy se začíná uvažovat o klonování lidí, a můžete se podívat do kosmu, zůstávají na mapě místa, kde žijí lidi na úrovni doby kamenné. Což strašně rychle mizí.
Baví vás vše kolem cestování…
Po gymplu a státnicích z angličtiny jsem začal cestovat a věnovat se různým příbuzným aktivitám. Pořádáme přednášky s degustací hmyzích specialit, vydali jsme knížku Hmyz na talíři. K tomu průvodcuju pro CK Livingstone, dělám fotografické knížky, řadu přednášek. A teď se chystáme otevřít web www.planetalidi.cz mapující etnika celého světa.
9. – 10. listopadu 2019,
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Praha 1
www.festivalobzory.cz
