Loučení se Západní Austrálií a Nullarbor Plain

Na farmě u Moniky a Micka Liebeckových a neplánovaná zastávka na tři noci

Těsně za Esperance nás na silnici zastavilo auto a neznámá paní nám řekla, že má pro nás vzkaz od Moniky Liebeck. Jenže my žádnou Moniku neznali. Ona prý ale o nás ví, a že máme dojet na blízké letiště, kde ona pracuje. Tak jsme popojeli 5 km, jenže Monika službu zrovna neměla. Její kolega se jí nemohl nejdříve dovolat. Na několikátý pokus se to podařilo a Monika nás pozvala na návštěvu. Stmívalo se a začalo pršet a k Monice to byl ještě kus cesty. Neváhala a dojela pro nás džípem, kam jsme nacpali i kola. Z Monči se vyklubala příjemná mladá Češka, která už tu v Austrálii trvale žije asi 18 let, je provdaná za australského farmáře Micka a mají dvě děti. Všichni byli strašně moc příjemní a pohostinní, že se nám ani dál nechtělo. A protože následující den bylo velmi nevlídné počasí – hodně lilo a byla vichřice, rozhodli jsme se zdržet. No a podobně se to opakovalo i následující den, a tak jsme zde nakonec pobyli celkem 3 noci po sobě. Nečekaně a neplánovaně jsme si tedy po měsíci a 2000 km udělali pár dní volno. Během těch volných dní nám ukázali celou farmu, naháněli jsme ovce, ochutnali jsme pomeranč křížený s citrónem, servisovali kola, byli jsme se podívat, jak se střihají ovce, svezli jsme se obrovským traktorem a zařádili si i na terénních motorkách. Byly to úžasné dny, během kterých jsme měli možnost nahlédnout do běžného života australských farmářů na venkově. Navíc jsme zde přečkali hodně chladné dny. Dle Micka nejchladnější za posledních 20 let (bylo asi 10 stupňů) a o hodně studenější než v zimě. A jak že se o nás Monika dozvěděla? Od její kamarádky Jackie Smith, u které jsme nocovali 2 noci předtím.

Postelový týden

Ano, přesně tak. Skoro celý týden jsme spali v posteli. Začalo to u Williamsovych na farmě, pak dvě noci u Smithovych v Esperance a hned na to tři noci u Moniky a Micka. To jsme se ale měli krásně – každý den teplá sprcha, měkká postel, samozřejmě normální jídlo. Tak se nám to zalíbilo, že se nám skoro ani nechtělo odjíždět s představou konzervového jídla v ešusu, spaní ve stanu atd.

Nullarbor plain

Vstupní bránou do této nehostinné vyprahlé polopouště bylo pro nás zlatokopecké městečko Norseman. Zde jsme museli nakoupit zásoby jídla na následující 2-3 týdny, sehnat kanystr na vodu, neboť nás budou čekat až 190 km dlouhé úseky bez možnosti nabrat vodu. Celá Nullaborska plošina je dlouhá necelých 1300 km, téměř nulově obydlená a známá hlavně díky nekonečným úsekům z minimální vegetací, spalujícím horkem a velmi drsným klimatem. Záchytnými místy jsou zde tzv. roadhousy – benzinové stanice často spojené s motelem či caravan parkem. Vzdálené jsou od sebe různě, v průměru kolem 120 km. Proto je důležité si vše vždy dobře naplánovat a vzít dostatek pitné vody pro případ, že byste měli někde problém a museli na trase zůstat nečekaně déle. Naše zásoby činily na dvojici vždy kolem 20 litrů vody. Prvních několik dní jsme měli nečekaně příznivé počasí pro cyklistiku. Bylo kolem 15-20 stupňů, vítr moc nefoukal a občas jsme byli osvěženi i nějakou tou přeháňkou. Jak nám všichni po cestě říkali, bylo to velmi neobvyklé počasí pro Nullarbor. V druhé třetině Nullarbor Plain jsme to měli hodně drsné a náročné. Celé dny jsme tvrdě šlapali proti silnému čelnímu větru. Dosahovaná rychlost byla kolem 10-12 km/h, při poryvech nás to občas zastavilo úplně. Byly to velmi náročné dny. Naopak cyklista jedoucí z opačné strany fičel průměrně 30 km/h a urazil denně 200 a více kilometrů. O tom se nám mohlo jen zdát! Poslední část Nullarboru nás překvapila razantní změnou počasí. Z příjemných 20 stupňů se během noci rázem oteplilo na 35 stupňů a další dny až na 37 stupňů! Tahle horka takto rychle nám dávala též dost zabrat. Ale museli jsme se s tím poprat. A poprali! Úspěšně! Po 12,5 dnech a odšlapaných 1250 kilometrech jsme dorazili do Ceduny, východní vstupní brány do Nullarbor plain. Průměrně jsme šlapali polopouští denně 100 kilometrů, s čímž jsme naprosto spokojeni. Tolik jsme ani nečekali.

A čím nás Nullarbor zaujal? Určitě svojí divokostí, drsnou a nedotčenou přírodou, nádhernými a ničím nerušenými západy slunce, parádním nocováním v divočeni atd. Za zmínku také stojí nejdelší absolutně rovná silnice na kontinentě, která je dlouhá 146,6 km a za tu dobu neuhne ani o centimetr. Jeli jsme to celý den a opravdu, stačilo by jen zamknout řidítka, strčit ruce do kapsy a šlapat!

V té době se na Nullarbor Plain pohybovalo více cyklistů podobných nám. Věděli jsme o nich a občas se s nima potkávali. Byly to dva holandské páry, 1 Angličan, 1 Skot, 2 Němci a v opačném směru i 1 Australan a dvě Australanky. Během zastávek na roadhousech jsme se seznámili s mnoha lidmi z různých končim světa, kteří také projížděli Nullarbor. Většina z nich nechápala, proč tam vlastně jsme na kole a k čemu se tam vlastně tak trápíme. Pro nás to ale ovšem byla velká výzva, dosažení další mety, poznání něčeho nového atd. A o trápení nemohla být ani řeč. Od zaměstnance jednoho roadhouse jsme se dozvěděli ještě o větších bláznech, než jsme my kolaři. Prý někteří „idioti“ to chodí pěšky, běhají, dva nezmaři to jeli na kolečkových bruslích a jeden Číňan přes tuto polopustu tlačil dokonce popelnici, ve které zároveň přespával! Jojo, lidé jsou blázniví a mívají šílené nápady.

Flora a fauna na Nullarboru se liší úsek od úseku. Na začátku a na konci jsou stromy, pak už jen bush a uprostřed kromě vyprahlé trávy vůbec nic. Proto také ten výstižný název „Nullarbor“ pocházející z latiny a znamenající „žádný strom“. Často jsou k vidění klokani, občas králíci a v jednom místě i orli požírající mršiny sražených klokanů u cesty. Těch je na Nullarboru strašně mnoho. Byly úseky, kdy na každých 10-20 metrech ležel mrtvý klokan. Byly to smutné, ale reálné pohledy. Jednou jsme zahlédli i psa dingo. Bylo to úplně poprvé tady v Austrálii. Následující noc se nám něco prohryzalo do brašny. Co to ale bylo, nevíme. Po oteplení na Nullarboru též přibylo much. Bez moskytiéry nelze být! Jakmile zastavíte, hned se na vás sesypou. Otravuje nás také bodavý hmyz, něco jako ovád hovězí.

V půlce Nullarboru je hranice mezi Western a South Austrália. Hraničním místem je osada Borser Village a předchází jí o několik km vzdálená Eucla, která je největší osadou na Nullarbor Plain s asi 40 obyvateli. Mají tu roadhouse, kemp, meteorologickou stanici, autoservis, museum a miniobchod. Zde jsme dokoupili chléb. Paráda, ten nám už totiž došel a následující týden bysme museli jíst už jen nudle a rýží. V Border Village nám odmítli dát vodu. To se nám stalo prvně a byli jsme z toho překvapení. Naopak v Eucle byl personál o hodně příjemnější a vodu nám dali bez problémů. Rozloučili jsme se tedy definitivně s Western Austrália, kde jsme najeli 2995 km. Tato část země nás velmi zaujala a zanechala v nás plno krásných vzpomínek a zážitků. Byla divoká, málo osídlená a plná přírody a zajímavostí a velmi příjemná na cykloturistiku. Uvidíme, co nám přinese South Austrália a další svazové republiky, které budou následovat.

Jižní Austrálie

Přivítala nás velmi horkým počasím, hladším asfaltovým povrchem, ale zároveň o hodně užším a s nulovým odstavným pruhem. To znamená větší nebezpečí při projíždění roadtrainů. Krajina jinak podobná, vegetace také. Narazili jsme na několik barelů s vodou. Byla tam vždy cedule, že voda je nespolehlivá a její pití je na vlastní riziko. A tak jsme ji používali jen na mytí a schlazení našich rozpálených tel. Nádherné osvěžení uprostřed polopouště! Nullarbor jsme tedy zakončili v přímořském a hezky upraveném  městečku Ceduna. Zašli jsme si tu na večeři, koupili si džus a další dobroty, o kterých jsme na Nullarboru snili. Na benzínce jsme se byli pořádně osprchovat, vyprat věci, oholit a udělat ze sebe zase lidí. Divočinu máme přece za sebou a jsme zase v civilizaci.

Někdy to jede, někdy ne!

Jojo, přesně tak to je. Zatím máme denní rekord 160 km, přičemž už kolem 13. hodiny jsme měli ujeto 91 km. Jindy jsou zase dny, že dřete a dřete a protivítr vás ne a ne pustit. A když máte večer najeto 70 km, býváte rádi. Denní dávky jsou závislé na mnoha faktorech – počasí (vítr, horko), reliéfu, kvalitě asfaltu, délce přestávek, defektech, časnosti ranního vstávání, chuti, fyzické i psychické kondici i počtu zajímavostí k navštívení. Takže je toho mnoho, a proto jsou naše kilometrové výkony v itineráři tak rozlišné.

Ztráty a zisky

Už máme bohužel několik věcí na seznamu, které se s náma domů nevrátí. Nejdříve jsem přišel záhadně o své oblíbené digitálky Casio. Jestli mi spadly z ruky či co, nevím. Pár dní na to přišla Renča o sluneční brýle. Zapomněla je v internetové kavárně a druhý den už tam nebyly. Naštěstí jsme ale s sebou brali do Austrálie ještě dvoje náhradní. To byl velmi dobrý tah. Neboť před pár dny při pause u silnice smetl silný poryv větru další Renčiny brýle ze stolu na silnici. Když jsme si to uvědomili, bylo už pozdě. Rozjel je kamion! Takže už máme každý jen jedny brýle a musíme někde koupit rezervní, neboť bez slunečních brýlí tu nelze existovat!

Do zisku by se daly započítat nálezy drobných mincí. A hlavně, našel jsem hodinky. Velké, stříbrné, náramkové. Takže ne můj styl.

Nejširší nabídku průvodců a map Austrálie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Venkovské školy

Na venkově potkáváme plno škol. Jedná se většinou o jednotřídky. Jak jsme se dozvěděli, výuku zde kromě učitele pomáhají vykonávat i rodiče, kteří se střídají a chodí učiteli asistovat. Systém australského školství, aspoň toho v Západní Austrálií, do něhož jsme mohli malinko nahlédnout je poměrně odlišný od toho našeho českého. Jednotlivé předměty zde nejsou tak razantně rozděleny do hodin jako v Česku. Děti se zde učí více chápat věci v souvislostech, že vše na sebe navazuje a dané věci se neučí tolik nazpaměť. Výuka je zaměřená na porozumění a pochopení daného problému, než jeho biflováni se. Škola zde začíná většinou v 9:00, první přestávka je kolem 10:30 a pak kolem 12:00. Poté následuje odpolední vyučování. Děti zde chodí už od 4 let do tzv. předškoly, kde se formou her učí trošku počítat a číst. Mnoho Australanů si jako cizí jazyk volí japonštinu. To kvůli velkému přívalu asijských turistů, propojení obou ekonomik a velkému vzájemnému zahraničnímu obchodu. Děti jsou z jednotlivých farem svážení do škol školními autobusy a zpět zase voženi domů. Aby někteří žáci neměli stále delší čas v autobuse a jiní kratší, 1 týden jede bus jedním směrem a druhy týden naopak. Velmi férové! Většina škol má své uniformy. Není to tolik striktní jako třeba v Anglii, ale jednobarevné kalhoty a tričko s límečkem a emblémem školy je povinností. Jedna škola má tedy modré oblečení, jiná zase červené atd. Je to velmi praktické, neboť nedochází ke střetům mezi žáky, zda ten má Niké, Adidas či jen něco obyčejného!

Australština

Australská angličtina se nám nezdá moc jiná než ta britská. Určité rozdíly a hlavně odlišné a místní výrazy tu ale jsou. Tak třeba Australan neřekne nikdy „kilometers“, ale použije vždy výraz „kejs“ (foneticky přepsáno). Další nevšední výraz je „no worries“, znamenající „není, zač, v pohodě, rádo se stalo“. Renču zaujal australsky výraz „danny“ označující toaletu. Pro „kolo-bicykl“ mají Australané výraz „push-bike“. Pokud byste totiž použili jen „bike“, mnozí si mohou myslet, že máte na mysli motorku.

Síla slunce

Jak jsme si hlavně na Nullarboru vyzkoušeli, záření slunce tady v Austrálii nezabrání ani oblečení. Sluníčko vás opaluje i pod tričkem a kalhotama. Je tedy nutné se mazat I pod oblečením a dávat si pozor. Při šlapání na kole jsou nejvíce náchylná ramena, krk, uši, horní části ruky, kolena a stehna a pokud jezdíte v sandálech, tak nohy. Už jsme si na slunce dost zvykli, ale je třeba se stále mazat a mazat krémem s vysokým UV faktorem. My zatím pozíváme 30. Když to jednou podceníte, což jsem udělal už dvakrát, hned to poznáte. Projevy jsou ale jiné, než jsem znal z Evropy. Tady přismahnutí hodně svědí a nejde v noci usnout. Člověk se musí stále škrábat.

Kvůli horkům jsme museli také upravit denní harmonogram. Vstáváme brzy, šlapeme co nejvíce do 12-14 hodin a pak někde ve stínu se snažíme přečkat ta největší vedra. Znova vyrážíme zase až navečer kolem 16:30-18:00 hodin a šlapeme do tmy. Teploty se teď pohybuje mezi 36 a 39 stupni Celsia. Prý ale během pár dní přijdou i čtyřicítky. To se máme tedy na co těšit!

Vozový park

V Austrálii je vidět nejvíce aut asijského původu. Hlavně značky Toyota, Nissan, Mitsubishi, Subaru atd. Z evropských značek tu jednoznačně vede Opel, prodávají se tu pod jménem Holden. Ostatní německá auta jako VW, Audi, Mercedes či BMW tu téměř neuvidíte, pokud nejste ve velkoměstě. Škodovku jsme tu ještě nezahlédli, zato ale dvě nebo tři Lady Niva. Tak aspoň něco slovanského! Typově tu jednoznačně vedou džípy, pick-upy a velké combi vozy. Malinká auta nám dobře známá z Evropy jako Clio, Peugeot 106, Toyota Yaris zde téměř nespatříte. Od místních jsme se dozvěděli, že velké terénní vozy jsou zde cca o 20-30% levnější než v Evropě., zato třeba za veliké limuzíny Mercedes či BMW tady musíte zaplatit mnohem více než na starém kontinentě.

Skalní útvary

U městecká Minnipa a Wuddina na severu poloostrova Eyre Penninsula se nachází několik zajímavých skalních útvarů. Všechny jsou z krásně načervenalé žuly. Nejvíce nás zaujala skála Pildappa Rock, což je veliká skála ve tvaru zkamenělé vlny. Zajímavé útvaru jsou též Tcharkulda Rock. Jedná se o kamenné balvanovité koule různě „poházené“ na žulovém návrší. Zapomenout nesmíme na Mt. Wuddina, což je po slavném Ayers Rock (Uluru) druhý největší monolit v Austrálii. Na tento monolit se mi podařilo dostat kolo a sjet si ho pak dolů. Opravdu zážitek jet takový kus po jedné celistvé skále!

Závěrem

Z Ceduny pokračujeme Jižní Austrálií dále směrem do Port Augusty. V obci Kimba míjíme důležitý geografický bod. Jsme právě v polovině transkontinentální silniční trasy mezi Sydney a Perthem. Na konci Nullaboru tachometr ukázal 3500 km a teď před Port Augustou už 4000 km. Rychle to přibývá, ale hodně nás ještě čeká. Malinko upravujeme plány a to v závislosti na dobrých radách místních obyvatel. Každou chvilku nám někdo něco doporučí, poradí a navrhne. Původní plán jet na kole z Port Augusty 1300 km na sever na Ayers Rock asi nepodnikneme. Má to více důvodů. Díky zajížďce 1500 km navíc po zajímavostech Západní Austrálie jsme tu časově pozdě a v nitru Austrálie budou šílená zdrcující vedra. Navíc na celých 1300 km snad kromě Cooper Pedy není nic k vidění. Místo toho čas i kilometry radši ušetříme a podíváme se někam jinam. Třeba neplánovaně do úžasného pohoří Flinders Ranges, na faunou přecpaný ostrov Kangaroo Island nebo na všemi opěvovanou Tasmánii. Ayers Rock (Uluru) vzdát ale úplně nechceme. Pokusíme se tam dostat busem či stopem a ušetřit si tak asi 2 týdny nezáživného šlapání. Zda se nám to tak podaří je ale ve hvězdách. Už teď ale víme, že i bez Ayers Rocku na kole se do 6000 km nevejdeme. Nynější odhad i se všemi doporučenými odbočkami na zajímavosti je cca 7500 km. Je třeba tedy přestat psát a šlápnout do pedálů.

Postřehy a zajímavosti

1)      Australané v pračkách perou převážně ve studené vodě

2)      Farmáři v Austrálii nedostávají vůbec žádné dotace

3)      Lidé jsou tu strašně pohostinní, nápomocní a přátelští

4)      V poslední době se tu hodně rozmáhá výnosné hornictví – zlato, nikl, uran, opály, zirconium…