Lolo, Dzao, Nung, Hani: za etnickými menšinami severního Vietnamu

Tak tedy nastartovat motorku a třítýdenní cesta za etniky severního Vietnamu může začít – tři týdny pouze na etické skupiny může vypadat jako dlouhá doba, ale podaří se mi projet jenom malou část severu a krátce se setkat s těmito etnickými skupinami: Lolo, Ko Lao, Dzao, Nung, Pupeo, Bo Y, Tay, Lači, Pa Then, Thu Lao, Pa Zi, Tu Zi, Nahi, Lao, Lü.

Je hustá mlha, mrholí, je vidět tak na deset metrů a stmívá se. To mi ten výlet pěkně začíná. Jednu zatáčku střídá druhá, silnice je široká tak na jedno auto, není tu ani jeden patník a na asfalt plynule navazuje sráz dolů. Nemá cenu přemýšlet o tom, že je možná lepší dolů nevidět, protože jsem tu už před třemi roky jel a vím, že to je opravdu hloubka.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Jedu možná dvacítkou, ale není pořádně vidět ani na tachometr. Mlhou se nese zvuk motoru a po chvíli vidím světla. Předjíždí mě místní na motorce! Jeho rychlost není ani zdaleka přizpůsobena stavu vozovky a aktuálnímu počasí, ale protože se setmělo už opravdu dost, není o čem přemýšlet, zavěsím se za ním a nechávám se touhle horskou dráhou vyvézt. Konečně prvních deset metrů rovné silnice, městečko se tedy blíží. Pán odbočuje k domku u cesty, moje velmi upřímné hlasité poděkování se ztrácí v mlze.

Už si ani nepamatuji, kdy mě začaly etnické skupiny jihovýchodní Asie přitahovat, ale bylo to dávno před moji první cestou do oblasti před dlouhými 17 lety. S každou další a další návštěvou se moje fascinace dále zvyšovala a s ní i frustrace z vědomí, že nemám naprosto žádnou šanci proniknout do jejich života, tradic a víry nijak hlouběji, než jenom na povrch. K té frustraci přispívalo i to, že jsem s každou další a další návštěvou viděl, jak to všechno mizí, stále rychleji a rychleji pod nánosem asfaltu, „moderního oblečení“, mobilů a osadníků z nížin.

A opravdu nás vyfotíte?

Je den opice, ve vsi se tedy koná pravidelný trh. Trochu fotím a zkoušíme domluvit focení ve vsi. „Ale jo, pojďte s námi, bydlíme tady ve vsi kousek odsud, nejdřív rovně a pak trochu do kopce, to je pár minut.“ Cestou se ukazuje, že „kousek odsud“ je asi osm kilometrů a že místní tedy do vsi dorazí dost pozdě. Otáčím motorku a postupně je vozím domů – na klín dostávám otep cukrové třtiny a ještě nůši s nákupem.

Konečně jsme všichni a paní domácí se začíná připravovat na focení. „A opravdu vám nebudeme muset platit, že nám pak ty fotky pošlete? Posledně byl na trhu fotograf z města a ten chtěl hodně peněz.“ A přípravu bere opravdu svědomitě, pečlivě si obléká všechny součásti kroje a navléká na sebe několik kilo nádherných stříbrných ozdob, příprava jí trvá skoro hodinu a půl – co se týká parády, je to někde na světě jiné? Mezitím se rozkřiklo, že přijel fotograf a místo jedné domluvené paní jich nakonec fotím šest.

Mizející tradice

Některá etnika jsou početná, nejpočetnější čítá přes milion příslušníků, k jiným patří několik desítek tisíc, maximálně několik set tisíc osob. Dalších je pouhých několik set, žijí v malých osadách nebo ve vsích s ostatními etniky a své zvyky ztrácejí ještě rychleji, než ty početnější skupiny. Najít je není nijak snadné a ještě obtížnější je najít někoho, kdo má stále tradiční oděv. Po třech dnech objíždění oblasti a vyptávání to vypadá, že mám štěstí. „Chtějí si mě vyfotit? A v kroji? Tak to moc ráda! Ale mám ho ještě?“ Babička, které je údajně kolem osmdesáti, viditelně ožije. Vnučka po čtvrt hodině hledání na půdě nese pečlivě svázaný balíček. Pomáhá babičku obléci a ta má z focení snad ještě větší radost než já!

U mě ve vsi se fotit nebude!

Všechno na focení je připravené, babička je nastrojená v kroji, navlékla si několik prastarých stříbrných náhrdelníků a už se nemůže dočkat, až začneme – bude mít svoje fotky! „Tady fotit nemůžete!“ Nevnímám, připravuju si foťák, aby babička nemusela tak dlouho čekat. „Tady opravdu nemůžete fotit! Posílá mě táta, je velitel zdejší posádky.“ „Můžu s ním mluvit?“ „Je po obědě a spí.“ „Tak ho asi vzbudíme.“

Velitel zdejší posádky se posadil na postel, a protože nemá uniformu, na stolek položil aspoň důstojnickou čepici. Následuje několik šálků čaje a trocha společenské konverzace a teprve pak můžeme mluvit o tom, proč jsem tady. „Chtěl bych se vás zeptat, jestli si tady můžu vyfotit místní paní v tradičním kroji.“ „No, to nejde.“ „Budu fotit jenom tu paní, za ní bude černé pozadí a nic jiného tam vidět nebude.“ „Já tomu rozumím, ale to opravdu nejde.“ Na další naléhání bere do ruky mobil a volá na provinční velitelství: „Mám tady nějakého cizince a chce fotit místní, že se to tady nesmí?“ „No vidíte, já jsem vám to říkal, ale snažil jsem se vám pomoci. Ale další vesnice téhle etnické skupiny je v okrese kousek odsud, to je tak necelých 150 km.“ Díky, tak zklamanou babičku jsem dlouho neviděl.

Nejširší nabídku průvodců a map Vietnamu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz