Lodí po thajských ostrovech: Koh Mak

A tak občas jen nějaký ptáček nesměle pípne do šumění větru v palmovém listí a do lehkého šplouchání mořských vlnek, líně se převalujících jen pár metrů od nás. Blankytně modrou oblohu nenarušuje jediný mráček a ani mořskou hladinu nebrázdí žádná rybářská bárka. Jako kdybychom byli na ostrově sami. Ale dost lenošení! Dnes nemáme na programu nicnedělání.!

Konec zapomenutého ráje

Nasedáme do jednoho z místních pick-upů, sloužících jako zdejší „vzdušné“ taxíky a s námi palubě vyráží do necelých dvacet kilometrů vzdáleného rybářského přístavu Bang Bao. Silnice na ostrově Koh Chang jsou sice kvalitní asfaltky, které Vám však poměrně často nabídnou strmé stoupání, či neméně strmé klesání, zpestřené neméně ostrými zatáčkami. Bujná tropická vegetace sestupuje až k okraji vozovky a jen na několika místech skrze ni dohlédneme na mořskou hladinu, která se teď rozprostírá hluboko pod námi. Hotelové resorty, které cestou míjíme, tu rostou doslova jako „houby po dešti“. Přirovnání to není nijak přehnané. Naši němečtí sousedé z Kai Bae resortu Jana a John, byť Jana českého původu a John chorvatského, sem zajíždí každoročně a teď vzpomínají, jak ještě před pár lety byl ostrov Koh Chang skutečně zapomenutým rájem a rybářský přístav kam teď míříme, byl přístupný pouze rozbitou a hlinitou cestou vedoucí hlubokým deštným lesem. A dnes, jen po pár letech, je všechno jinak! Po stranách cesty se střídají luxusní residence s těmi skromnějšími, občas projedeme shlukem obchůdků a restaurací. Takřka na každém kroku se setkáváme se znaky rostoucího přílivu turistů na tento ostrov. Těžko říci, zda se toho radovat.!? Co když masová turistika zahltí toto kouzelné místo a udusí v něm půvab romantického a klidného místa thajsko-kambodžského pomezí?

Konečně v přístavu

Zelená stěna pralesa se před námi pojednou rozestupuje. Bujná vegetace poodstupuje a je vystřídána malými plantážemi, neklamnou známkou toho, že se znovu přiblížila civilizace. Dorazili jsme do rybářské vesničky Bang Bao, výchozího mísa pro výlety na okolní ostrovy. Když náš kamarád John vypravoval, kterak se sem před několika lety vypravil, a v noci pak tři hodiny putoval zpět na Kai Bae, nemohli jsme teď uvěřit té změně, kterou toto místo během pár let prodělalo. Moderní jednoduché domky, obchůdky se vším možným, rybí restaurace, taxikáři a dokonce i fotbalové hřiště.

Tak dnes vypadá kdysi zapadlá, chudá víska. Úzkou cestou se proplétáme mezi jednoduchými stánky, tvořící spolu s jednoduchými restauracemi a hotýlky jakýsi svérázný vodní svět. Na kůlech stojící dřevěné objekty jako kdyby moři doslova vyrvali část jeho království. Neopakovatelná směs vůně moře, rybiny, vařeného jídla, koření, vonných svící, dřeva a raději snad nevědět čeho všeho ještě, nás provázela všude. Snad stovky metrů bloudění tímto svérázným labyrintem nás čekaly, než se na konci tohoto věčně zšeřelého, svérázného světa, vynořilo denní světlo a v něm jsme mohli konečně spatřit náš cíl – přístavní mola doslova obsypané desítkami výletních lodí.

Ráčí se vyrazit za rybařením či potápěním, nebo dáte přednost obyčejnému „bloudění“ mezi desítkami zdejších ostrůvků? Račte vstoupit. Máme tady rybářské bárky, romanticky vyhlížející lodě i rychlé motorové čluny. Naštěstí se nemusíme rozhodovat, ani se pokoušet o smlouvání, Naše loď čeká a s desátou hodinou dopolední opouští přístav Bang Bao.

Na moři

Lodní příď rozhrnuje jen mírně zčeřenou hladinu Jihočínského moře. Břehy zálivu jsou teď pokryty takřka jednolitou zelení, neboť se dostáváme do té části ostrova Koh Chang, která je jen sporadicky obydlená. Trvá to více než půl hodiny, než opustíme klidné vody zálivu a do lodních boků se naplno opře svěží vítr. Mořské vlny jsou tu už výraznější a od přídě začíná stále více odlétat vodní tříšť. Daleko nalevo je možno v mírném oparu zahlédnout linii kambodžského pobřeží. Nacházíme se v rybářsky hojně využívané oblasti, ale také přísně střežené vojenské zóně.

Vztahy mezi Thajskem, Kambodžou, Laosem i Vietnamem se dost často nacházejí na vyostřeném stupni a vojenské řešení sporů nebylo v minulosti rozhodně výjimkou. I proto je tato oblast neuralgickým bodem thajsko-kambodžských vztahů a je pečlivě střežena plavidly thajského námořnictva. Nutno však dodat, že se hlídkové čluny většinou stahují mimo pravidelné výletní trasy a běžný návštěvník se s nimi během svého pobytu prakticky nesetká. My jsme během pobytu spatřili hlídkový člun pouze jednou, v již zmiňovaném přístavu Bang Bao – výchozím bodu naší plavby.

Koh Mak

Pokračujeme v plavbě jihovýchodním směrem a probíjíme se silným prouděním mezi ostrovy Koh Chang a Koh Mak, jenž je první zastávkou naší plavby. Lodní posádka mezitím pomalu připravuje oběd, ale přesto si najdou čas na to, aby ze zádi lodi spustili primitivní vlasec. A mají štěstí! Brzy se na jeho konci třepetá vzrostlá treska. Mezitím se však ostrov Koh Mak přiblížil. Ještě před přistáním se však musíme vyhnout mělčinám u malého ostrova, který však, stejně tak jako několik dalších zdejších ostrovů, patří do soukromých rukou a přistávání u nich je bez povolení zakázáno.

Ten zdejší je však v současnosti na prodej za částku odpovídající zhruba 40 milionům amerických dolarů. Koh Mak spolu s tímto a dalšími sedmi ostrovy patří ke skupině ostrovů nazývaných Moo Koh Mak. Leží přibližně v polovině cesty mezi ostrovy Koh Chang a Koh Kood – dvěma největšími ostrovy provincie Trat. Samotný Koh Mak je se svými 16 km čtverečními třetím největším ostrovem této oblasti, nabízejícím návštěvníkům nejen na 30 km nádherných pláží, ale také neuvěřitelný klid a pohodu.

V mořském ráji

Slunko začíná pálit a na horní palubě už to není k vydržení. Stahujeme se do stínu a k vychlazenému pití ve chvíli, kdy se loď připravuje k přistání. Nejvyšší čas. Okolní modrozelená voda doslovy vyzývá ke koupeli. Náš přechodný lodní domov shazuje kotvu a zůstává stát na hlubším moři. Ke břehu se bez problému dopravíme malým motorovým člunem. Naše chodidla se zaboří do jemného, mokrého písku, abychom po několika krocích vystoupili v malém mořském ráji. Ostrov Koh Mak dýchá naprosto klidnou a úžasně uvolňující atmosférou. Na pobřeží zálivu najdete řadu jednoduchých, ale i luxusně zařízených apartmánů, informační středisko, restauraci a na pláži funguje také bar.

Na jídlo v tom vedru nemáme ani pomyšlení, ostatně na lodi čeká po našem návratu oběd a pití jsme také „vyfasovali“, takže první kroky míří logicky do mořských vln. Nevím, zda jste někdy věřili nádherným snímkům z turistických katalogů, ale ostrov Koh Mak zřejmě patří k těm místům, kde podobné snímky vznikají. Jen mírně zvlněné moře, svěží větřík, pálící slunce i úlevný stín, to všechno v jedinečné symbióze najdete právě zde. Snad jen ty mráčky, které by člověk mohl pozorovat, ležíce přitom na zádech v nádherně teplé vodě, na obloze chybí. Člověk moderní doby, uvyklý matení svých smyslů různými počítačovými triky, se zdráhá uvěřit tomu, že tohle všechno je skutečnost! Dvě hodiny uběhnou jako nic a je čas na návrat. Lodní klakson nás svolává zpátky na palubu, kde čeká bohatý oběd. Pečené kuřecí maso, hovězí steaky, těstoviny, rýže, rozmanité saláty, zelenina i ovoce jsou sice z větší části uzpůsobeny evropským žaludkům, ale asijská atmosféra tu vládne naplno.

Komu to nepřipadne dostatečně autentické, dostane do ruky jídelní hůlky a autenticity je rázem dost. S plným žaludkem se tak nádherně odpočívá na mírně se pohupující lodní palubě, zvláště když chladivý větřík ochlazuje naše orosená čela. Po bohatém obědě snad všechno na palubě upadlo do stavu těžké otupělosti (tedy doufejme kromě lodní posádky). Kolem lodních boků znovu ubíhají vody Jihočínského moře.

Výskající turisté

Po ranním mumraji v rušném přístavu, teď s překvapením zjišťujeme, že kromě nás žádná výletní loď v dohledu není. Snad jen u ostrova Koh Mak jsme se setkali se dvěma výletními čluny, ale jinak jsme byli na moři sami a jen občas kolem nás proplula nějaká rybářská bárka. Dál se proplétáme mezi okolními ostrovy, z nich jen na právě navštíveném Koh Maku žije jen pár stovek lidí. Další tři ostrovy – Koh Kradad, Koh Kham a Koh Rayang  jsou obydleny ještě menšími skupinami zdejších obyvatel, ale ty ostatní zůstávají neobydlené.

A právě k nim míříme. Když se zhruba po hodině plavby blížíme ke skupině ostrůvků, potkáváme zakotvenou výletní bárku, jejíž osádka se věnuje potápění na korálových útesech. My zajíždíme ještě o kus dále a chytáme se plovoucí bóje, svědčící o tom, že tu rozhodně nebudeme jedinými návštěvníky. Sotva naskáčeme do vody, začne kolem nás houstnout provoz. Přijíždí další výletníci a brzy je tu plno. Nad hlavami nám kotví hned několik bárek, ze kterých leckdy klopotným stylem sestupují turisté, zřetelně méně hubenější, než by bylo záhodno. To však turistům nebrání v radostném výskání a´la školní výprava postpubertálních adolescentů. Pomalu nás přestávají bavit mořské hvězdice i ježci na mořském dnu.

Korálové útesy i hejna pestrobarevných rybek proplouvající v naší blízkosti, utrpěly díky té vřeštící smečce poněkud na atraktivitě. Vzdáváme se a zvedáme kotvy! Tak trochu se za to stydím, ale přiznám se, že teď z lodní paluby obhlížím mořskou hladinu a vyhlížím, zda se někde poblíž neobjeví pár zlověstných ploutviček. Sice miluji bližní své, ale ne vřeštící a velkopansky se chovající. Ve jménu trvale udržitelného rozvoje, rybičky kde jste?

Domeček pro duchy

S motorem na plný výkon prcháme z dosahu rozdováděných mas a mizíme za nejbližším výběžkem pevniny. To co tu spatříme, zdá se být dokonalým balzámem na naši pocuchanou nervovou soustavu. Kotvu shazujeme jen pár desítek metrů od nádherné, sněhobílé pláže u evidentně neobydleného ostrova. Těch pár, na obzoru se lehce kolébajících rybářských bárek, nás nijak neobtěžuje. Ty sem jaksi patří! Ty jsou tady doma! Zatímco se cachtáme ve vlnkách mořského příboje a mezi prsty u nohou necháváme protékat jemný písek, získáváme opět to, o co jsme byli nedaleko odtud okradeni – tedy klid a pohodu. I když je ostrov pustý, přesto určité stopy civilizace nese. Jsme v Thajsku, kde se náboženství těší velké popularitě a proto ani na břehu tohoto ostrova nechybí pečlivě udržovaný „domeček pro duchy“. V duchu zdejším bůžkům závidíme, neboť z jejich příbytku se skýtá nádherný výhled na okolní ostrovy. Nejeden z nás by si teď přál být menší a ještě menší a získat dekret na takovéto bydlení.

Krmení opiček

Lodní klakson nás vytrhává ze sladkého snění. Přiblížil se čas odjezdu. Ještě pár temp v teplé mořské vodě, pár zhoupnutí na mořských vlnách a naše kocábka se vydává na cestu do přístavu. Lodní motor teď pracuje naplno. Máme na spěch. Příchod noci je v těchto oblastech dílem pár okamžiků a my chceme ještě za denního světla stihnout návštěvu opičí skály na ostrově Koh Chang, jen pár kilometrů od přístavu Bang Bao. Mořská hladina získává s přicházejícím večerem tmavý nádech. Jako kdyby tma měla vystoupit přímo z mořských vod. Hladinu jen občas zčeří rybářská bárka s rozvěšenými sítěmi, chystající se na noční lov. Poslední sluneční paprsky ještě ozařují skalnaté břehy, když k nim připlouváme.

Žádné čekání na opičí představení se však nekoná. Velká tlupa opic se nehodlá nijak předvádět. Ony tady prostě čekají na svou každodenní porci slupek od melounů a dalších zbytků z lodních kuchyní výletních lodí. Snad žádná z nich se tu neopomene zastavit cestou do přístavu. Ty postavičky různě vzrostlých opiček, nerušeně chroupajících šťavnaté melouny, jako kdyby byly důstojnou tečkou za dnešními toulkami po ostrovech, Když už za podvečerního šera vplouváme do přístavu Bang Bao, sluneční paprsky už definitivně pohasly za okolními hornatými hřebeny. Noční temnota se rychlým tempem vkrádá do vesničky. Když procházíme kolem obchůdků a rybích restaurací, začínají se rozsvěcet první žárovky a zářivky, aby rozehnaly panující přítmí. Ani věřit se nechce, že jsme se ještě před necelou hodinou „koupali“ ve slunečních paprscích. A věřit se nechce ani tomu, že ještě na světě existují tak nádherně opuštěné a mile bezprostřední ostrovy jak Koh Mak, Koh Kood,…….  A určitě je tomu tak dobře.

Nejširší nabídku průvodců a map Thajska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz