Je krásně, jedeme lodí do Asakusy. Vybíráme záměrně loď starší, s otevřenou palubou nahoře, i když se holce u okýnka prodeje lístků nezdá, že by někdo pohrdl lodí moderní, která vypadá jako housenka a má kouřová skla na všechny strany.
Přejedeme zátoku mezi Odaibou a centrem naproti a pokračujeme pak řekou. Atrakcí téhle plavby mj. je, že se podjíždí 13 mostů a každý je jiný, na což upozorňuje neustálé přednatočené dvojjazyčné hlášení. Míjíme sumo-halu (tuhle kratochvíli bude taky potřeba navštívit) a někde za osmým mostem začíná po obou stranách náplavky bezdomovecká kolonie, většinou jde o stany z modrýho silnýho igelitu, ale zdejší bezdomovci mají tu a tam i bicykl, na zábradlí větrají deky a někde i rybaří.
Na konci lodní cesty se po pravé straně objevuje sídlo pivovaru Asahi. Mrakodrap má mít podobu sklenice s pivem a při troše fantazie by to tak mohlo být, stěny jsou zlatavé a nahoře je cosi jako imitace pěny.
Každopádně skoro zajímavější atrakcí je tmavá budova tvaru menší sklenice či poháru, na jejímž vršku je „zlatý objekt“ – tohle je doslovný překlad, ale objektu říká každý „hovno“, protože přesně tak to vypadá.
Chrám v Asakuse postavěli sice v sedmém století, ale je jasný, že to, co vidíme, je moderní rekonstrukce. Daří se mi docela pěknej záběr lidí u velkýho tyglíku s aromatickým kouřem; tohle je taky zdejší specialita, u kouře je vždycky srocení lidí, kteří si rukou hrnou kouř na části těla, které trpí různými neduhy, kouř to má vylepšit.
Návštěva echt tradiční jídelny: distingovaná přísná starší dáma je oblečená do kimona a po tom, co nám donese jídlo, nás zřejmě tajně sleduje a občas jí to nedá a zasahuje. Tak např. sashimi (plátky syrového tuňáka) je podle bontonu potřeba přemístit do misky s rýží a zde zručným tahem do plátku tuňáka rýži „zabalit“ (jasně že je to nad moje možnosti). Bojuju taky s polívkou, na dně jsou malý mušle a jsem rád, že je vytáhnu hůlkama ven. Dostat z nich ven ten trošek masa je ovšem rébus.
Galerii fotografií Vojty Peřiny naleznete také ZDE>>
