Litevský Vilnius: zelená metropole, na kterou nezapomenete

Do Vilniusu jsem odjela studovat na několik měsíců. Ačkoliv hlavní náplní mojí cesty bylo studium na nejstarší pobaltské univerzitě Vilnius University, na cestování si čas najdu vždycky. A nejzelenější metropole Evropy Vilnius, která se na několik příštích měsíců stala mým domovem, představovala ve stále ještě zavřené zavirované Evropě skvělý domov.

Vilnius je jenom o něco větší než české Brno a jeho historické centrum je hezky na jednom místě, k návštěvě města tedy stačí i dva dny. Hlavní dominantou je bezesporu rozlehlé Katedrální náměstí s Katedrálou svatého Stanislava a vedle stojící zvonice. Náměstí slouží jako takové společenské centrum města, kde se schází mladí lidé a často tu jsou k vidění pouliční umělci.

Náměstí má svoje neopomenutelné kouzlo také za tmy, kdy je krásně osvětlené. Mě osobně zaujala jedna z budov, na kterou je každý den po západu Slunce promítána litevská vlajka. Samotná katedrála je pak úžasná sama o sobě. Mohutná stavba v bílé elegantní barvě trochu připomíná antický chrám a v noci celá září.

Blízko Katedrálního náměstí stojí hlavní budova Národního muzea, ze kterého jsem byla nadšená. Za poměrně nízké vstupné se dozvíte vše o litevské historii, kultuře i tradicích. Součástí Národního muzea je i druhá dominanta města, Gediminasův hrad, který se tyčí nad Katedrálním náměstím. Jedná se o zříceninu středověkého hradu, ze kterého zbyla už jenom jedna věž. Z té je ale krásný výhled na celý Vilnius, včetně skvělého pohledu na západ Slunce.

Parky, zahrady a lesy i uličky plné barů a kaváren

Kromě až neuvěřitelného množství parků, zahrad a lesů, které jsem v litevské metropoli objevila, je Vilnius i městem kostelů. Nějaký vždy číhá za každým rohem a město tak dostává až kouzelný evropský nádech. To je zřejmé i z úzkých historických uliček, které jsou plné přeplněných barů a kaváren. Život v litevském hlavním městě je na rozdíl od zbytku země velmi rušný a živý.

Výjimečným zážitkem bylo i podívat se do těchto rušných ulic během březnového litevského státního svátku nezávislosti, kdy si sem celé město oblečené v národních barvách přišlo připomenout výročí svojí svobody. Lidé se halili do litevské vlajky, nosili čepice a květiny v litevských barvách a pochodovali městem ve velkých průvodech a za zpěvu státní hymny. Podobnou oslavu nezávislosti jsem nikde jinde na světě neviděla.

Brambory na sto způsobů

Raritou města je také republika Užupis. Obyvatelé této městské části si zde vytvořili svoji vlastní ústavu, která je k vidění v jedné z místních ulic hned v několika světových jazycích. K mému milému překvapení je tu ústava republiky i v češtině. Filozofie této alternativní republiky za přečtení a zamyšlení určitě stojí. Užupis je také trochu uměleckých centrem města. Jsou tu tu krásné pouliční malby i starý rozladěný klavír, na který jsem si mohla zahrát.

Velkým překvapením pro mě byla litevská kuchyně. Ve Vilniusu je velké množství restaurací, které vaří typické místní pokrmy. Z velké části se jedná o jídlo připravené z brambor. A tak jsem se nestačila divit, co vše lze z této zeleniny připravit. Bramboráky jsou moje oblíbené jídlo i doma v Česku, v Litvě je ale umí připravit na opravdu hodně způsobů. Další chuťovkou jsou brambory zapečené s masem nebo bramborové knedlíky. Největší radost jsem ale měla, když mi chutnalo i litevské točené pivo.

Střed Evropy

Ačkoliv i po třech měsících, které jsem zatím ve Vilniusu strávila, stále objevuji nová zajímavá a zapadlá místa, musela jsem si prohlédnout i okolí. Asi třicet kilometrů na sever z centra Vilniusu jsem navštívila jedno z největších Open-Air muzeí v Evropě, takzvaný Evropský park a střed Evropy. Jako pro Češku pro mě bylo těžké smířit se s tím, že i Litva je mnohými považovaná za skutečný evropský střed. Navíc na tomto místě vyrostla galerie současného umění, jedná se o les doslova plný nejrůznějších soch a uměleckých předmětů.

Největším překvapením, na které jsem při bloudění regionem narazila, byl archeologický park Kernave, zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO. Z Vilniusu sem jede malý starý autobus, který mě vysadil ve vesničce na neoznačeném místě. Celá vesnice Kernave byla tichá a liduprázdná, jediným živým tvorem tu byl zatoulaný pes. O to víc nadšená jsem pak byla ze zdejšího archeologického muzea, za které se Litevci opravdu nemusí stydět.

První část archeologického parku je klasické muzeum o pravěku a středověku v dnešní Litvě. Poté jsem se ale vydala do venkovní části, kde jsem se v už tradičně krásně zelené trávě a pravěkých kopečcích procházela po místě, kde se začal psát příběh litevského národa. Pro mě jako milovníka historie mělo místo skutečně speciální kouzlo, i pro ostatní se ale jednalo o příjemnou procházku podél řeky.

Litevci se zdají být chladní, ale opak je pravdou

Ve Vilniusu jsem stejně jako ve zbytku Litvy nejvíce bojovala s místními lidmi. Litevci jsou na první pohled zkrátka chladní a trochu nepřístupní. Na cizince se nedívají s láskou a angličtina není jejich silná stránka. Trvalo mi pár týdnů, než jsem si všimla, že ta zamračená prodavačka mi v obchodě odečítá slevu, i když nemám zákaznickou kartičku. A že kurýr, který dovezl pizzu, sice neumí anglicky, ale nadšeně se se mnou zkouší domluvit v polštině.

Důvěru Litevců jsem si prostě musela získat. Když jsem jim ukázala, jak moc se mi v jejich zemi líbí, roztáli. Mohlo by se zdát, že Litva je malá země a Vilnius ještě menší město, ale srdce tohoto národa je obrovské. Místní lidé jsou pyšní na svoji zemi a já jsem pyšná, že jsem v ní mohla strávit kus svého studentského života. Domů si povezu spoustu zážitků, bramboráky a ponožky s logem Vilnius University.