Liduprázdné hory zakarpatských polonin jsou rájem pro tuláky s romantickou duší

Pojďte se s námi projít po krásných hřebenovkách zakarpatských polonin!

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Maramureš a Černohorská polonina

Asi týdenní trek po nejvyšší ukrajinské polonině nás provede po nejvýchodnější hranici meziválečného Československa.

Úvodní část protíná nepřístupné kouty Maramureše na dosah rumunské hranice. Navazující hřebenovka Černé hory je vedle nádherných výhledů zajímavá i historií, protože jsou zde doposud patrné zákopy a jiné ženijní zábrany z bojů první světové války. Velmi nostalgicky působí staré hraniční kameny se znaky CS a P. Až sem sahala před válkou nejenom československá Podkarpatská Rus, ale i polský Halič.

Autobus si necháváme zastavit v obci Dilove, asi 17 km jižně od Rachova kousek od rumunské hranice. Velká část trasy Maramurešem prochází právě podél ní, proto je nutné mít povolení od náčelníka hraniční stráže v Dilovem (Tribušanská ulice kousek od pošty, souřadnice 47.93541N, 24.17313E). Varuji před sebemenším překročení hranice do Rumunska, na Ukrajině to je trestný čin.

Opuštěný hraniční hřeben

Maramureš, také zvaný Rachovské hory, je společně s pohořím Rodna oblíbeným trekovým cílem severního Rumunska. My půjdeme podél hlavního hřebene na méně frekventované ukrajinské straně. Z osady Dilove míříme údolím říčky na východ a po asi 18 km se dostáváme na hranici s Rumunskem na vrchol Pop Ivan Maramurešský (1937 m). Nejvyšší vrchol Maramureše, Farcău (1956 m) leží už na rumunské straně mimo hlavní hřeben, a my se mu proto vyhneme.

Dalších 20 km se budeme houpat opuštěnými divokými horami podél hranice mezi 1400–1900 m. První třetina hřebenovky po hranici s Rumunskem je vyloženě vysokohorského charakteru. Zbytek vede po vojenské zpevněné cestě lesem nebo po odlesněném hřebeni až na horu Stoh (1653 m), kde se stezka odklání do ukrajinského vnitrozemí, ale stále sleduje bývalou československou hranici.

Na severu odděluje Maramureš od jihovýchodního konce Černé hory sedlo (asi 1340 m), z něhož se na západ zařezává do úbočí údolí Bílé Tisy. Za sedlem na nás čeká výstup na jeden z nejzajímavějších vrcholů Zakarpatské Ukrajiny, Pop Ivan Černohorský (2028 m), nejvýchodnější bod bývalého Československa, se zříceninou prvorepublikové hvězdárny.

Romantika Černohorské poloniny

Bez velkého převýšení se houpeme dalších skoro 20 km ve výšce 1800–2000 m severozápadním směrem po střeše Ukrajiny až na nejvyšší vrchol pohoří i celé země Hoverlu (2061 m). Rozlehlé travnaté hřebeny Černohorské poloniny máme jako na dlani. Za Hoverlou se dá z hřebenovky zvolit buď sestup do osady Lazeščina severněji nebo přes vrchol Pietros (2020 m) sejít až do městečka Kvasy. V nohách máme 96 km, převýšení 6300 m a v mysli nadšení z volného toulání panenskou přírodou širých polonin.

Bukovská polonina a Boržava

Spojení rozkvetlých luk opuštěné Bukovské poloniny a zvlněného hřebene oblíbené poloniny Boržava tvoří krásné týdenní putování, které nezklame žádnou toulavou romantickou duši.

Nočním rychlíkem míříme do Košic, odkud pokračujeme autobusem přes hranici do Užhorodu. Před nádražím si najímáme maršrutku a necháme se zavézt na sever do Užockého průsmyku (850 m) kousek od polské hranice. Jen pár kilometrů na západ odtud leží polský Bieszczadský národní park, který je pokračováním ukrajinských polonin.

Bukovská polonina v květu

My ale vyrážíme na východ nejprve půl dne stoupáme lesem a dál pokračujeme po kouzelně kvetoucích loukách, kde nepotkáte za tři dny jediného turistu. Louky poseté drobnými kvítky místy střídají skalnaté hřebínky s dalekými výhledy. Na hřebeni je i dostatek pramenů pitné vody, u kterých stavíme tábořiště. Houpeme se ve výšce 1200 až 1400 m, v závěru 35 km dlouhého přechodu překonáváme nejvyšší bod Bukovské poloniny Pikuj (1408 m), který značí její východní konec. Z vrcholu sestupujeme táhlým klesáním po nádherně rozkvetlých loukách do vesnice Bilasovytsia (550 m).

Zvlněné pláně Boržavy

Přejetím do nedalekého Volovce se dostáváme na severní úpatí známé poloniny Boržava (z Bilasovytsie vede do Volovce i pěší trasa dlouhá 25 km). Hřeben Boržavy se táhne k jihovýchodu v délce přes 40 km s převýšením kolem 3000 m od Volovce až k městu Mižhirja.

Dlouhým stoupáním míříme z Volovce (490 m) na jih nejprve po loukách, pak lesem, až dojdeme na vrchol Temnatyk (1343 m). Odtud se hřebenovka příjemně se houpe po mírně zvlněných travnatých pláních širých polonin. I tady se můžou vyskytnout velmi silné bouřky. Postupně nabíráme výšku a za Velikým vrchem (1598 m) odbočujeme na boční jižní výběžek hřebene, na kterém se tyčí nejvyšší hora Boržavy, Stoh (1681 m).

Vracíme se na hlavní hřeben a užíváme si nádhery všude kolem – mírné kopce, krásné výhledy, skoro žádní turisté. Jediné vytížené místo je v okolí lanovky, která vozí na hřeben turisty ze severně položeného střediska Pylypets. Vzhledem k počasí si trasu o něco zkracujeme a scházíme z hřebene po 35 km za vrcholem Krugla (1208 m) na sever do obce Rička. Máme pocit, že tady turisty nikdy neviděli, ale ani tady není problém za pár korun domluvit odvoz „do civilizace“ na autobus.