Libanon očima místních i s dvouletým dítětem

Beirut je město, které láká svou orientální exotikou. Jeho ruch, vůně a zvuky budete vnímat opravdu velmi silně. Tím spíše, pokud se tam vydáte s batoletem v kočárku.

S kočárkem v downtownu

První výhled z okna našeho hotelu v Ashrafieh, byl na protější a řádně prostřílený hotel. Trochu jsem zapochybovala o svém rozhodnutí letět do Beirutu. Navečer jsme vyrazili pěšky do „downtownu“ s děckem v kočárku. Kočárek (čtvrtý v řadě) prošel nejednou zatěžkávací zkouškou při jízdách uličkami Istanbulu, doufala jsem, že Beirut bude lepší, co do počtu stromů, schodů a sloupů uprostřed chodníků. Bez kočárku se bohužel neobejdeme, náš syn rád utíká, rychle a nekontrolovatelně.

Cestou do centra míjíme místa s budovami, které prochází rekonstrukcí po posledních nepokojích. Staví se nové residence a luxusní byty. Právě otevřené Souks of Beirut zakomponovaly historizující prvky s moderními a vzniklo tak obchodní centrum v tradiční obchodní čtvrti. Míjíme uličky s luxusními značkami módních tvůrců a designérů a zpoza rohu na mne vykukuje obchod Patchi!? Obchod s čokoládami, kterými vás obvykle podarují novopečení rodičové, když se přijdete poprvé kouknout na jejich poklady (nostalgicky si vzpomenu, kdy jsme i my podarovali naše kamarády modrými čokoládkami s panáčky).

„Downtown“ je část Beirutu, kam jdete, když chcete posedět v kavárně, baru nebo dobré restauraci. Idyla nad místní kávou se nekoná, dítě se vysmeklo z kočárku a tradá pryč. Na náměstí s „Clock Tower“ uviděl děti s jejich filipínskými chůvami… V honbě za naším gepardem si nestíháme všimnout, jak se tváří vojáci na hlídce, kolem kterých přibližně sedmkrát probíháme. Uletěla nám i naše poslední „návnada“, nafukovací balon. Ještě to nevzdáváme a vydáváme na procházku po Corniche, kolem moře, bez kočárku. A synek najednou „nemá“ nohy. Taxíkem projíždíme noční Hamra street, v duchu si přeju, abych zahlédla z dílny vycházet Blanku Matragi. Místo toho končíme naši cestu ochutnávkou „té nejlepší zmrzliny“. Končí první den batolecího rendezvous s Beirutem.

Pigeon Rocks

Ráno fotím skály na Rawsheh – „Pigeon Rocks“ a vyhřívám se na sluníčku. Pohyb je prý zdravý, proto sleduji palmy a mořská panoramata v mírném poklusu, jednu ruku obsazenou dítětem unikajícím z kočárku, druhou foťákem, který posléze věším na krk a přenechávám prostor pro krmení ovocnou přesnídávkou. Vzpomínám si na jeden email, jak chytit chobotnici do síťovky. Dneska mi to už vůbec nepřijde vtipné.

Projíždíme Beirut směrem na Byblos a vystupujeme u lanovky! Přímo nade mnou projíždí kabinky na Harísu. Jednou z kabinek míříme kolem cizích obýváků a kuchyní vzhůru. Je to jak cesta na Ještěd, ale pod sebou vidím Beirut a moře. Se zatajeným dechem sleduji sochu panny Marie, která rozkládá ruce a snad se za nás všechny modlí. Stoupám po schodech, které končí pod sochou, a sleduji, jak Amir prohání naše známé, Marii s Mohammedem, kteří se nabídli jako chůvy. Kupuji suvenýry z cedrového dřeva a medituji, protože nás čeká ještě společná večeře s přáteli na pobřeží. Restaurace je vtipně zasazena přímo na okraj moře, Amir se snaží vrhnout do vln. Víte, že ani nevím, co jsem jedla?

Ve starobylém Byblosu

Další den jedeme do Byblosu. Cesta autem utíká rychle, jedeme kolem moře. Za zvuku „pravé libanonské hudby“ se prodíráme zacpanou silnicí a dítě řičí nadšením. Hudba, tutut (překlad = auto), spokojená matka… Díky dopravní situaci přijíždíme za poledne, slunko ostře kouše. Procházíme starými uličkami k hradu. Z hradeb jsou vidět skutečné antické ruiny. V muzeu si převádím svoje jméno podle fénické abecedy a po očku koukám, jak Maria zápasí s Amirkem, který se rozhodl sedět v prachu hradních chodeb a zkoumat orientální stonožku.

Jdeme procházkou k moři a nějaké ženy z „Gulfu“ obdivují Amirka a říkají mu „garanga“ – blonďák. Pohled na lodě mne snad nikdy neomrzí. Ráda bych ještě našla nějaký dárek pro rodiče. V obchodě mi padne do oka „fénická“ loď a miska vykládaná kameny. Na odchodu se prodavačka směje, že prý umím líp arabsky než jejich kamarád, který žije v Argentině. Šukran džazíran. Ráda přijdu zase, obchodnice má nádherné ubrusy z pravého hedvábí za báječnou cenu. Zatím si po nich nedovolím toužit, protože u nás doma teď frčí contemporary art – pudink, čaj, mrkvička. Amirka už historie dávno nebaví, vydáváme se na oběd. A opakuje se tisíckrát známá situace. Brekot. Večer usínám tvrdě a cítím se jako ruina (nikoliv antická).

Nejširší nabídku průvodců a map Libanonu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Poetický výlet do hor

Vyrážíme „brzy“ ráno (v 8.30) a jedeme s přáteli pronajatým mikrobusem. Amir je králem výpravy, každou chvilku sedí na klíně někomu jinému. Směrem na Tripolis se setkáváme s dalšími vojenskými hlídkami, které naši výpravu propouští bez problému směrem na „Kadisha Valley“. Projíždíme kolem cementáren, které prý produkují nejlepší cement na světě a stavíme v Kozhaya (konvent Sv. Antonína). Batole usíná, nechávám ho s jeho tatínkem v mikrobusu a jdu s ostatními na prohlídku konventu.

Konvent je zasazen do nehostinných skal. Kdyby Diogenes slyšel o tomhle místě, určitě by nepotřeboval sud a šel si sednout na jeden z těch okolních svahů. Pokračujeme po úzkých cestách a dáváme Amira do krosny. První omyl, ze kterého jsem vyvedena, že je v horách chladno. Není, slunko připéká moji středoevropskou zadnici a zakopávanou chůzí následuji své dva poklady po kamenech dolů. Výhled je náramný. Míjíme skupinku mladých lidí nesoucích ikonu s nějakým světcem.  Kameny kloužou, jazyk se mi lepí na patro. Do místa krátkého odpočinku dorážím v barvě vařeného raka. Zbývá jít jen pár stovek metrů a čekají nás lukulské hody v restauraci „pod plachtou a na skále“. Rychle zhltnu studenou kolu, koušu do vinných listů a kebabu a běžím za Amirem, kterého nadchl sráz pod restaurací.

Máme nového kamaráda, synka majitelů restaurace. Nejdříve sundávám kluky ze stolu, pak je vytahuji z vody. Joseph má na tričku talisman z bible (aha, tak proto se jeho rodiče nebojí). Podruhé nasucho polykám. Co bych musela připnout Amirkovi? Zatímco ostatní kamarádi popíjí rakiji a slastně olizují prsty po melounu a dalším ovoci, převlékám Amirka do suchého oblečení a přemýšlím, jestli půjdeme nazpět stejnou cestou… Majitel restaurace naštěstí nabízí odvoz k busu, soukáme se do dvou postarších terénních aut zaplněných basami lahví.

Jízda je super, basy chrastí, připadám si jako v Andách. Na silnici kouká osel. Na rozdíl ode mne si zvykl na každodenní tahání těžkého nákladu a žvýká klidně svůj příděl. Děcko spokojeně usíná a mne ještě čeká noční balení kufrů. Další ráno vstáváme v pět a cestou na letiště si slibuji, že se jednou vrátím. Libanon je krásná země. A vůbec nevadí, že jsem našla dětská hřiště jen u prodejen fast foodu Hardee´s…