Libanon – malinká země s obrovskou historií

Libanon měří na výšku jen něco málo přes 200 km, na šířku sotva 50 km, takže na jeho celkem důkladnou prohlídku vám stačí přibližně čtyři dny. Jeden až dva dny věnujete Beirutu a okolí (Jeita, Harissa, Byblos, Beit ed-Dine), jeden den cestujete na sever (Tripoli, Cedry), jeden den na západ (Baalbek, Aanjar) a poslední den na jih země (Sidon, Tyre, Eshmounův chrám).

Beirut

Původně jsme předpokládali, že nebudeme dopředu ani potřebovat víza. Od léta roku 2003 mohli totiž čeští občané s výjimkou žen do 30 let získat vízum přímo na letišti, pokud měli platný pas bez izraelského víza. Stačilo však pár měsíců a náš národ si dokázal jako obvykle svou pověst pokazit, takže od 2.11.2003 již nemohou Češi a Rumuni dostat vízum při příletu nebo příjezdu na hranici, ale musí o ně znovu žádat předem ve své mateřské zemi. Důvodem byla neukázněnost některých „turistů“, kteří zneužívali dvoudenního tranzitního víza, jež bylo zadarmo, k tomu, že si pobyt svévolně prodlužovali a pak nastávaly při odletu ze země tahanice…

Hlavní město Libanonu leží pod Libanonskými horami přímo na pobřeží Středozemního moře. Pobřežní promenáda, zvaná Corniche, bývá již od rána zaplněna sportujícími a joggujícími obyvateli Beirutu, odpoledne a večer pak slouží k odpočinku a vycházkám. Oblíbeným místem jsou zejména terasy a kavárničky s výhledem na malebné Holubí skály (Raouché). Dnes je tomu ale vzhledem k hustému dešti jinak…

Národní muzeum stojí přímo na zelené linii, která odděluje západní a východní Beirut. Protože západní Beirut je muslimský a východní křesťanský, docházelo právě tady k nejhorším srážkám mezi znepřátelenými stranami za libanonské občanské války v letech 1975-1991. Doslova zde platilo heslo „Nejdřív střílej, pak se ptej!“.

Zabetonované Národní muzeum

Značné škody utrpělo také Národní muzeum a řada cenných památek v něm byla zachráněna jedině díky tomu, že byly na počátku války zabedněny a zality betonem, mozaiky na podlaze byly přikryty a rovněž zabetonovány. V roce 1991 pak byla ihned zahájena obnova budovy a od roku 1995 také restaurace památek. V říjnu 1999 bylo muzeum otevřeno.

Rozměrnější památky najdeme v rozlehlé přízemní hale, drobnější artefakty, jako například bronzové a pozlacené fénické sošky, jsou vystaveny na galérii v patře. Čtyři římské sarkofágy, pocházející ze 2. století n. l., sem byly přivezeny z Tyru, reliéfy na jednom z nich zobrazují legendu o Achillovi. Mramorové sarkofágy Peršanů z 5. století př. n. l. byly nalezeny v Sidonu a obrovský Kolos, pocházející ze 3. tisíciletí, je z Byblu. Nejcennější je však sarkofág krále Ahirama, který byl nalezen na nekropoli v Byblu. Jeho stáří bylo určeno přibližně na rok 1200 př. n. l. a nápisy na něm jsou vyvedeny ve fénickém písmu, které je alfabetické, nejedná se tedy o žádné hieroglyfy. Mramorové sochy chlapců, nalezené v Eshmounově chrámu, pocházejí z 5. století př. n. l. a byly určeny jako oběti bohu Eshmounovi. Ten byl totiž bohem léčitelství, Řekům známý jako Asklépios.

Moderní město s dávnou historií

Beirut, v římské době Berytus, má dnes 1,5 miliónů obyvatel a protože město bylo po občanské válce celé zničeno, muselo být v 90. letech 20. století postaveno prakticky znovu. Během nové výstavby byly navíc objeveny dosud skryté římské a fénické památky.

Při rekonstrukci Velkého seraje (Grand Serail) byly například odkryty zbytky římských lázní. Budova seraje byla postavena Ottomany v roce 1853 a v době francouzského mandátu byl změněn na rezidenci francouzského nejvyššího komisaře, po získání nezávislosti Libanonu je zde sídlo premiéra. Hodinová věž vedle něj stojí od roku 1897. Turecká vojenská nemocnice, postavená v roce 1860, je dnes sídlem Libanonského ministerstva pro rozvoj a rekonstrukci.

Společenským centrem města je Hvězdicovité náměstí (Place d’Etoile), na němž se nachází kanceláře vlády a parlamentu. Hodinová věž, stojící uprostřed, je darem libanonských emigrantů z roku 1933 a po válce musela být kousek po kousku znovu slepena. Jednou z ulic, které z náměstí hvězdicovitě vybíhají, je Maarad, což v překladu znamená „výstavní ulice„. V domech na této třídě jsou dnes umístěny rovněž kanceláře a další státní řady. Komerční a obchodní život se soustřeďuje do čtvrti Hamra, zejména na stejnojmennou ulici, kde se nalézá také řada moderních i starších hotelů.

Chaos v ulicích

Pro cestování po městě však nelze v žádném případě doporučit půjčené auto. Nenadálé přejíždění z pruhu do pruhu, nerespektování přednosti v jízdě a parkování na všech možných i nemožných místech je sice běžné téměř v každé arabské zemi, v Libanonu je však situace o to horší, že zde jezdí moderní a rychlé automobily, takže téměř každá srážka mívá tragické následky – a že jsme jich za těch pár dní viděli!

Několikrát jsme také spatřili marně houkající záchranku, beznadějně uzavřenou v koloně aut. O tom, že by měl zůstat alespoň záchranný pruh volný, žádný z řidičů nepřemýšlí a pokud sanitce uhnete, okamžitě se najde někdo, kdo vzniklé škvíry využije. Když byla v Beirutu zavedena světelná signalizace, většina řidičů se domnívala, že se jedná o vánoční výzdobu a nikdo na červenou nezastavoval.

Kdyby měl člověk nadávat kvůli každé prasárně, kterou mu nějaký libanonský řidič provede, určitě by brzy ztratil hlas. No a mezi všemi těmi auty ještě pobíhají neukáznění chodci, žebrající kluci a mladíci se žlutými vlajkami Hizballáhu, kteří vybírají na rodiny mučedníků – pozůstalých po sebevražedných útočnících.

Beit ed-Dine

Vyjíždíme z Beirutu po jižní magistrále a u vesnice Damour zabočujeme do vnitrozemí. Jižní část Libanonského pohoří dostala název Chouef, což znamená „dívej se“, a opravdu je zde co obdivovat. Počasí se taky umoudřilo, takže vidíme zasněžené vrcholky a typickou libanonskou architekturu místních vesniček, obývaných zvláštní sektou muslimů, zvaných drúzové. Poznáte je podle toho, že chodí po ulicích v bílých šátcích. Nejkurióznější stavbou v oblasti je bezesporu „pohádkový“ Moussův hrad.

Palác Beit ed-Dine dal postavit emír Beshir v 19. století, dnes je zde letní rezidence prezidenta. Stavba byla zahájena v roce 1804 a trvala celkem 36 let. Beit ed-Dine doslova znamená „dům náboženství“, což odkazuje právě na sektu drúzů. Velký dvůr (Dar al-Wusta) má rozměry 100 x 25 metrů a byl dokončen v roce 1827. Galerie, která jej lemuje (Al-Madafa), byla určena pro hosty. Uprostřed Vnitřního dvora (Dar al-Harim) stojí fontána. Přijímací místnost emíra je pestře zdobená. Také stěny a stropy hammanu jsou pokryty nástěnnými malbami. Soukromá princova místnost v lázních obsahuje zajímavý optický prvek – kříž, vytvořený stropními otvory, lze spatřit teprve v odraze ve skle. Tímto způsobem údajně princ tajně přecházel na křesťanství.

Vstup do harému je zakázán, protože se v něm nyní nachází soukromé místnosti prezidenta. Trávník harémové zahrady je pokryt mozaikou. Další mozaiky jsou vystaveny ve spodní části paláce v bývalé kuchyni. Mozaiky sem byly ovšem dovezeny z jiných chrámů a paláců a pocházejí z byzantského období, ponejvíce ze 4. století.

Deir el-Qamar

Deir el-Qamar byl prvním hlavním městem Libanonu. Zde žili emírové od 15. století až do doby, než vznikl palác Beit ed-Dine. Palác v Deir el-Qamar byl postaven v 17. a 18. století a byl dokončen v době vlády emíra Fakhr ed-Dina II. První mešitu postavil již jeho otec Fakhr ed-Din I. Dále zde najdeme seraj a zbytky velkého souku, který proslavili zejména místní ševci. V paláci se dnes nachází voskové muzeum představující postavy z libanonských dějin.

Tripoli

Tripoli je vzdálen 95 kilometrů od Beirutu a je to centrum severního Libanonu. Cestou míjíme několik obranných hradů. Nejmalebnější z nich je hrad Msailaha, stojící nad řekou Nahr al-Jawz. Hrad byl postaven na vysoké skále, neví se ale kdy. Tripoli má dnes 500 000 obyvatel, což jej řadí na druhé místo v zemi. Stejně jako Beirut je to moderní kosmopolitní město, ale má také staré čtvrti s orientální příchutí, připomínající dosud dobu Mameluků a Ottomanů. Za nejhezčí mešitu města je považována Taylanova mešita se střechami ze zeleného egyptského granitu. Postavit ji dal v roce 1336 emír Taylan na zbytcích karmelitánského kláštera ze 13. století.

Dominantou Tripoli je ovšem Citadela, tyčící se nad městem. Původní křižácký hrad postavil ve 12. století rytíř Raymond de St. Gilles, proto se pevnosti někdy také říká jeho jménem (Qalaat Sandjil). Její dnešní podoba pochází většinou z období Mameluků ze 14. a 15. století. Ještě předtím ale stával na tomto místě hřbitov z 10. století, jehož část se stále používá. Raymond de St. Gilles, rytíř z Toulousse, začal stavět zdejší pevnost v roce 1103 a v roce 1184 odtud podnikli křižáci útok na Jeruzalém. Křižáci ovládali Tripoli déle než 180 let. Mamelukové, kteří přišli z Egypta, jej dobyli v roce 1289.

Do hradu vstupujeme po původním křižáckém kamenném mostě. Vstupní brána již není křižácká, ale představuje mameluckou architekturu. Na terase, na níž stojí dnes tři palmy, bývala dříve mešita, o čemž svědčí zbytky mihrábu. Mramorové nápisy nad další branou pocházejí z ottomanského období. Řecké rakve s maskami, složené v průjezdu, sem musely být ovšem dovezeny, protože v helénské době hrad ještě neexistoval. Ze střechy citadely se naskýtá nádherný pohled na staré město. Původní hradby jej rozdělovaly na tři části, proto mu Řekové začali říkat „tři města“ tedy „tripolis“ a Arabové „trablous“. Nejvyšší hory v pozadí dosahují výšky 3000 metrů n. m.

Z křižáckého chrámu, který stával uvnitř hradeb, dnes už prakticky nic nezbylo, při vykopávkách bylo ale pod ním objeveno mauzoleum, které bývalo součástí muslimského hřbitova z 10. století. Celé Staré město je dnes prakticky jedna obrovská tržnice neboli souk, jehož součástí jsou rovněž mešity, lázně a karavanseraje. Velká mešita vznikla počátkem 14. století přestavbou původního křižáckého kostela, věž v italském stylu byla změněna v minaret. Součástí mešity je rovněž medresa, tedy náboženská škola. V seraji Khan al-Saboun se nachází mýdlový souk. Zdejší mýdla obsahují až 40 % olivového oleje a vyrábí se se spoustou různých vůní.

Nejširší nabídku průvodců a map Libanonu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Cedry

Z Tripoli vyjíždíme směrem do hor. Prakticky za necelou hodinu jsme překonali výškový rozdíl kolem 1600 metrů a dostali se do vesnice Bcharré, ležící téměř na konci malebného údolí Qadisha. Qadisha doslova znamená „svaté údolí“ a toto pojmenování dostalo proto, že ve zdejších horách dosud žijí křesťané maronité, kteří sem utekli již v 7. století ze Sýrie.

Po obědě v Bcharré míříme k libanonským cedrům. Libanonský cedr je pojem známý v celém světě a s jeho symbolem se setkáváme na státní vlajce i poznávacích značkách automobilů. Z botanického hlediska se jedná o jehličnatou dřevinu z čeledi borovicovitých, latinský název je Cedrus libani. Cedry byla v minulosti porostlá celá země. Jejich kvalitní a dekorativní dřevo využívali už Féničané pro stavbu lodí a po dlouhá staletí si jej pak ke stavbě paláců nechávali dovážet egyptští faraóni, perští králové i římští císařové. Tak došlo k tomu, že dnes zbývá v celém Libanonu posledních 370 stromů, důsledně chráněných v několika málo hájích. Největší a nejznámější z nich se nachází ve vesnici s příznačným názvem Les Cedres (Cedry).

Posvátný háj leží ve výšce 1900 metrů n. m., většina stromů je stará několik století, některé kusy mají už ale taky 2000 let. Ten úplně největší a nejstarší cedr stojí uprostřed vesnice a jeho stáří je 3000 let. Vstup přímo do cedrového háje je od října do dubna zakázán, o čemž nás ubezpečila rovněž vojenská hlídka u stažené závory. Pohled na zasněžené cedry je sice romantický, ale v hlubokém sněhu by se stejně nedalo moc procházet…

Aanjar

Údolí Bekaa, ležící mezi pohořími Libanon a Anti-Libanon, zabírá značnou část rozlohy státu. Údolí je dlouhé 140 kilometrů a široké 10 až 15 kilometrů. Jeho průměrná nadmořská výška je 900 metrů, nejvyšším bodem je město Baalbek (1150 metrů n.m.).

Údolí Bekaa je obýváno už od 3. tisíciletí př. n. l. V období občanské války se stalo základnou militantního hnutí Hizballáh, které zde působí i po odchodu izraelských vojsk ze země. Ještě ve větší míře než jinde se tady proto setkáváme s řadou vojenských kontrol. Vojáci jsou libanonští i syrští. Jejich stanoviště se poznají podle barvy budek – syrské jsou červeno-bílo-černé, libanonské červeno-bílo-červené a často jsou doplněny zeleným cedrem.

Město Aanjar založil jako svou letní rezidenci umájjovský chalíf al-Walid I., který vládl v Damašku v letech 705 až 715. Město prosperovalo asi 100 let, potom se chalifátu chopili Abbásovci, kteří přesunuli hlavní město do Bagdádu. Celé město je vystavěno na urbanistickém plánu podle římských měst. Hlavní ulice Cardo Maximus vede severo-jižním směrem, uprostřed ji přetíná Cardo Decumanus, táhnoucí se směrem východo-západním. V místě křížení těchto ulic stojí tetrapylon, postavený rovněž v římském stylu. Hradby města jsou vysoké 7 metrů, tloušťka zdí je 2 metry. Velký palác je nádhernou ukázkou umájjovské architektury. Střídání červených a žlutých cihel je právě jejím typickým prvkem. Z mešity se dochovala část mihrábu. V Malém paláci, zvaném Harém, žily pravděpodobně ženy a děti. Na půdorysu hammanu lze dosud rozeznat prostory, z nichž se lázně skládaly. Z kaldaria, tedy „horké části“, stoupají schody do tepidaria – „studené části“, v níž se prováděly masáže a fyzioterapie. Podlaha tepidaria byla pokryta mozaikami.

Baalbek

Baalbek je podle průvodců považován za nejúžasnější památku Libanonu a jeden z nejzachovalejších antických komplexů na celém světě – a tuto představu opravdu do puntíku splňuje! Baalbek lze doslova přeložit jako „sídlo boha Baala“. Jelikož Baal je Bohem Slunce a tvůrcem vesmíru, lze jej tedy považovat zároveň za „město Slunce“. Když město dobyl Alexandr Veliký, pojmenovali jej Řekové Heliopolis, což znamená defakto totéž. Rovněž římský generál Pompeius, který se sem dostal v 1. století př. n. l. byl tímto místem nadšen. Římané městu jméno Heliopolis ponechali a v 1. století n. l. zde vystavěli Jupiterův chrám. Jedná se vlastně neustále o téhož Boha, ať už je to pohanský Baal, řecký Helios nebo římský Jupiter.

Ve 3. století byl pak postaven kruhový Chrám Venuše. Astarte a Venuše jsou rovněž dvě jména pro tutéž bohyni. Když v roce 313 přijali Římané křesťanství, byly původní oltáře zničeny a některé části chrámů použity k jiným stavbám. Například osm růžových granitových sloupů z Baalbeku podpírá dnes kopuli chrámu Hagia Sofia v Istanbulu. Arabové změnili v 7. století Baalbek na pevnost, kterou pak ve 12. století křižáci mírně poničili. Mamelukové ve 13. století ve stavbě pevnosti pokračovali a také přistavěli mešitu. V 16. století v době Ottomanů je však staré město definitivně opuštěno.

Jupiterův chrám vznikl v 1. století, dokončen byl pravděpodobně v roce 65 n. l. v posledním roce vlády císaře Nera. Pódium pod chrámem je složeno z monolitických bloků, každý z nich váží 800 tun a není dosud vyjasněno, jak s nimi tehdejší stavitelé pohybovali. Z původních 54 sloupů jich zůstalo sice pouze šest, jedná se však o nejvyšší sloupy, jaké kdy byly na jakékoliv starověké stavbě použity. Sloupy jsou z vápence a jsou vysoké 27 metrů.

Bakchův chrám vBaalbeku

Až dosud přinášela tedy prohlídka Baalbeku samé nej… (největší kamenné bloky, nejvyšší sloupy,…) a to ještě nejsme na konci. Ta největší „bomba“ nás teprve čeká – Bakchův chrám. Říká se mu sice „malý chrám“, ve skutečnosti je však větší než athénský Parthenón – a navíc perfektně zachovaný. Části starověkých chrámů, které si jinde musíme domýšlet nebo které na obrázcích pro názornost dokreslují počítače, tady stále stojí ve své původní velikosti.

Sidon

Sidon je vzdálen od Beirutu 42 kilometrů jižním směrem a se svými 300 000 obyvateli je třetím největším městem v Libanonu. Fénicky je to Sidon, arabsky Saida, křižáci mu říkali Saggenta.

Nejstarší památkou, kterou dnes ve městě najdeme, je však až křižácká pevnost ze 13. století. Tento „mořský hrad“ (Qalaat al-Bahr), jak bývá díky své poloze také nazýván, postavili Frankové v roce 1218 a při stavbě použili mimo jiné granitové sloupy z římské části nedalekého Eshmounova chrámu. Na nábřeží stojí tzv. Mořská mešita (al-Bahr). Její minaret na sobě nese dosud stopy izraelských střel z roku 1982.

Karavanseraj Khan al-Franj pochází původně ze 17. století. Po následcích izraelského vpádu musel být však kompletně zrestaurován. Jeho obnovu financoval libanonský ministerský předseda. Karavanseraje dříve sloužily vlastně jako „motely“ obchodnickým karavanám. V přízemí se nacházely obchody a restaurace, v patře pak pokoje. Nechyběly samozřejmě ani stáje pro zvířata, v nichž jsou dnes výstavní prostory.

Tyre

Ještě 40 kilometrů na jih od Sidonu leží Tyre, arabsky Sour. Dál už se jet vlastně ani nedá, protože již 34 kilometrů odsud je izraelská hranice a oblasti jižně od Tyru byly až donedávna součástí okupované zóny.Tyre byl v minulosti jedním z nejmocnějších a nejrozvinutějších fénických městských států. Město bylo založeno na počátku 3. tisíciletí př. n. l. a zmiňuje se o něm také Bible.Význam Tyru pozvedl zejména král Hiram v 1. tisíciletí př. n. l. Město mělo v tu dobu dva přístavy (jižní „egyptský“ a severní „sidonský“) a mořeplavci z Tyru založili dokonce kolem roku 800 př. n. l. v severní Africe Karthágo.Féničané však nikdy nevytvořili společný stát, takže se stali celkem lehkou kořistí velkých dobyvatelů. V roce 333 př.n.l. dobyl město Alexandr Veliký a ve 2.století př.n.l. sem přišli Římané. Historický Tyre se skládá ze dvou částí – kontinentální a ostrovní. Ostrovní část však už dávno neleží na ostrově, ten spojil s pevninou již Alexandr Veliký.

Kontinentální Tyre představuje především rozlehlá nekropole, rozkládající se po obou stranách tzv. byzantské cesty. Na nekropoli se pohřbívalo v římském a byzantském období, sarkofágy pocházejí ze 2. až 6. století. Jsou mezi nimi také monumenty – rodinné hrobky, rozdělené na tři patra (pro prarodiče, rodiče a děti). Nejhezčí sarkofágy ze zdejší nekropole jsou dnes vystaveny v Národním muzeu v Beirutu. Na byzantskou cestu navazuje tzv. římská cesta. Ta je starší, ale je zároveň také masivnější, protože po ní jezdila koňská spřežení na závody na přilehlý Hipodrom. Římská cesta, která se táhne podél akvaduktu, je v polovině překlenuta Triumfálním obloukem.

Hipodrom byl vybudován ve 2. století př. n. l., je to druhý největší a největší dochovaný hipodrom v římském světě. Je dlouhý celkem 480 metrů a byl původně pokryt šestimetrovou vrstvou písku. Závodů se účastnilo až 300 jezdců za den a z tribun je mohlo sledovat 30 000 diváků. Uprostřed hipodromu stojí obelisk a zachovala se rovněž značná část hlavní tribuny. Ještě dnes se zde konají koncerty a operní představení. Průvodkyně Emily nám vypráví například o velkolepém provedení Aidy.

Ostrovní část zabírá především římské město ze 2. století. Rezidenční část je vytvořena na klasickém půdorysu římských měst, tzn. že hlavní ulice Cardo Maximus je přetnutá v půli Cardem Decumanus, v jednotlivých kvadrantech se pak nalézají obytné domy a tržnice.

Velký bazén byl určen pro vodní hry, které mohlo sledovat až 2000 diváků. Aktéry zápasů bývali zejména žáci místního gymnázia. Bojovali proti sobě zelení a modří, odlišení čepičkami. Před bazénem je do země zapuštěno několik cisteren, z nichž bylo možno čerpat do bazénu vodu v případě, že dlouho nepršelo.mNa kopci nad bazénem se rozkládá muslimský hřbitov. Na tomto místě zřejmě původně stával Chrám boha Marduka.

Sloupová kolonáda, pokrytá byzantskými mozaikami ze 4. století, nás dovede až do bývalého přístavu. Přístav je dnes již potopený pod vodou a jedná se o tzv. egyptský čili jižní přístav.

Bývalé gymnázium představuje v současné době devět sloupů. Tady trénovali atleti na sportovní klání. Nápis na kameni připomíná slávu tyrských boxerů. V této části města se rozkládají rovněž rozlehlé římské lázně.

Beirut II.

Silvestrovská noc v Beirutu byla až překvapivě klidná. Jelikož jsme ji nechtěli strávit u novoroční tabule, zavřeni společně se skupinou cizích turistů v některém z luxusních hotelů, zašli jsme si pouze na večeři do Bay Rock Café, pokochali se přitom výhledem na Holubí skály (Pigeon Rocks), poklepali zimou a kolem půlnoci se procházeli společně s domorodci po Corniche…

Ráno pak míříme pěšky z Hamry do centra města. Procházíme jednou z rezidenčních čtvrtí Beirutu, ležících poblíž zelené linie. Nová sídla bank a obchodních společností vyrostla rychle, obytné domy obyčejných smrtelníků jsou však stále napůl zbořené nebo mají alespoň rozstřílenou fasádu. Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Při výstavbě nového Beirutu po občanské válce byly na Náměstí mučedníků odkryty fénické vykopávky, čímž se zjistilo, že město je mnohem starší, než se původně předpokládalo. Jeho stáří se nyní odhaduje na 5000 let.

Náměstí mučedníků (Place de Martyrs) bylo pojmenováno po povstalcích, kteří zde byli popraveni v roce 1915 po neúspěšném puči proti turecké nadvládě. Rekonstrukce tohoto největšího náměstí, které se táhne až k beirutskému přístavu, byla však zřejmě v současné době právě kvůli podrobnému prozkoumání nálezů z doby bronzové a železné pozastavena. Pokračuje pouze stavba rozlehlé Velké mešity.

Maronitská katedrála sv. Jiří je nejvýznamnější křesťanskou katedrálou v zemi. Postavena byla v roce 1888 a právě zde probíhá novoroční bohoslužba. Rovněž římské sloupy dnes stojí uprostřed staveniště. Jak je vidět, ani těm se kulky nevyhnuly…

Zničen byl během občanské války také řecký ortodoxní chrám sv. Jiří, nacházející se na Hvězdicovitém náměstí (Place d’Etoile). Jedná se přitom o jeden z nejstarších kostelů v Beirutu, postaven byl již v roce 1767. Jak to ale vypadá, tento se obnovovat nebude – místo něj vznikla vedle nová řecko-katolická katedrála sv. Elie.

Chvilku jsme poseděli v kavárničce na Hvězdicovitém náměstí (to je to, kde stojí Parlament a Hodinová věž), prošli se znovu parkem u vykopávek římských lázní a kolem Grand Serailu se pokoušeli dostat co nejkratší cestou zpátky do hotelu. Nebylo to ale tentokrát tak jednoduché – Grand Serail je sídlem ministerského předsedy a ulice v jeho okolí byly zataraseny a hlídány vojáky. První západ slunce v novém roce jsme si pak vychutnali opět nad Holubími skálami…

Nahr al-Kalb

Nahr al-Kalb neboli Psí řeka se vlévá do moře severně od Beirutu. Na údolí shlíží z kopce socha Krista a ve skalách kolem řeky zanechali nápisy všichni dobyvatelé Libanonu. Jedná se tedy zároveň o jakousi kroniku země. Nápisů je zde celkem 22, některé z nich jsou už však dnes sotva čitelné. K těm nejstarším patří například podpis egyptského faraóna Ramsesse II. z 13. století př. n. l. Poslední dva nápisy jsou věnovány odchodu Francouzů ze země v roce 1946 a stažení izraelských vojsk z jižního Libanonu na jaře roku 2000.

Byblos

Byblos leží 42 kilometrů severně od Beirutu, dnes se jmenuje Jbail a má 30 000 obyvatel. Byblos je obecně považován za nejstarší trvale obydlené město na světě. Město bylo založeno koncem 6. tisíciletí př. n. l., tzn. že existuje již více jak 7000 let. Féničané věřili, že jej vybudoval bůh El, který se v řecké mytologii stal Titánem Cronosem. Byblos je také znám jako místo, kde se zrodila abeceda. S Biblí má však společný jen slovní základ. Slovo „biblia“ totiž v řečtině označuje papyrové svitky a papyrus se dovážel z Egypta do Řecka právě přes přístav Byblos, který jim dal jméno.

Kostel sv. Jana Baptisty (jeho nynější název je Kostel sv. Jean Marca) byl postaven ve 12. století křižáky v byzantském stylu. Mamelukové jej částečně zničili a znovu obnoven byl v ottomanské éře. Princ Beshir, který přešel na křesťanství, jej v 18. století renovoval a vedle původního křižáckého postavil také nový vchod.

Křižácký hrad byl v Byblu postaven v průběhu 11. až 13. století. Jako základna sloužil také Raymondu de St. Gilles, rytíři z Toulousse. Při výstavbě byl rovněž zpevňován římskými granitovými sloupy. Při pohledu ze střechy vidíme mohutnou fénickou zeď z 1. tisíciletí př. n. l., která byla přistavěna na zdi z 2. a 3. tisíciletí. Romanticky působí domek na pobřeží, ve kterém žil téměř 50 let francouzský archeolog Maurice Dunand, který Byblos zkoumal od roku 1924.

Chrám boha Baala byl postaven ve 3. tisíciletí př. n. l. Baala lze podle historiků ztotožnit s kanaanským bohem Elem, který je rovněž považován za Boha Slunce a otce všech bohů. Chrámu se podle jeho tvaru říká také Chrám „L“. Hned vedle něj byl obchod, kde si mohli příchozí koupit suvenýry, které potom obětovali bohům. Jak je vidět, už tenkrát šlo náboženství ruku v ruce s obchodem. Právě zde bylo nalezeno 1800 bronzových sošek. Před vstupem do chrámu se musel každý umýt ve svaté vodě, proto zde vidíme nádrže ve tvaru umyvadla. Centrální kámen představuje oltář, zasvěcený bohu Baalovi. Vedlejší oltář patří bohyni Baalat Jebal, jež je totožná s Astarte a je považovaná za Paní města („Lady of Byblos“).

Chrám obelisků, pocházející ze 2. tisíciletí př. n. l., původně překrýval Baalův chrám, proto byl přenesen o pár metrů dál. Stovky obelisků sem v průběhu staletí nanosili námořníci jako poděkování za to, že se jejich lodě vrátily domů.

Královská studna je hluboká 19 až 22 metrů a byla součástí chrámu, vybudovaného ve 2. nebo 3. tisíciletí př. n. l. Nejstarší části archeologického areálu představují neolitické sídliště ze 4. tisíciletí př. n. l. a ještě starší chalkolitické osídlení z let 6000 až 4500 př. n. l. Zde byly nalezeny také staré pohřební nádoby. Lidé v nich byli pohřbíváni ve schoulené pozici, připomínající dítě v matčině břiše. Zdaleka viditelná římská kolonáda vede k Chrámu Baalat Jebal, tedy bohyně Astarte, pocházejícího z roku 2700 př. n. l.

Na mořském útesu se rozkládá královská nekropole a římské divadlo. Na zdejší nekropoli se pohřbívalo již od 2. tisíciletí př. n. l. Právě tady byl nalezen sarkofág krále Ahirama z roku 1200 př. n. l., který je dnes umístěn v Národním muzeu v Beirutu. Sarkofág je pokryt pásem fénických nápisů, které sice nebyly rozluštěny, ale jisté je, že se jedná o první abecedu na světě.

Přístav v Byblu vybudovali Féničané již v 1. tisíciletí př. n l. a dodnes se používá. Při vybírání bahna během jeho prohlubování byly v horninách nalezeny zkameněliny ryb, mořských koníků a měkkýšů, staré až 100 miliónů let. Atrakcí přístavu je rovněž „Pepkova rybářská hospoda“ (Pepé). Fotografie na stěnách dokazují, že ji v minulosti navštívila řada celebrit – od Marlona Branda až po Václava Havla, od Brigit Bardotové až po Dášu Havlovou…

Jeskyně Jeita

Jeskyně Jeita, nacházející se 17 kilometrů severovýchodně od Beirutu, jsou považovány za největší přírodní div Libanonu. Cesta k nim vede údolím Psí řeky, která právě odsud vytéká. Silnici, po níž jedeme, stavěli Švýcaři a pokračuje dále až do lyžařského střediska Faraiya. Podle znalců se sice zdejší sjezdovky nemohou rovnat například alpským, ale jelikož se vleky nachází pouhých 60 kilometrů od Beirutu, je tak možno v jarních a podzimních měsících zvládnout v jednom dni koupání v moři i lyžování na horách.

Jeskyně Jeita se skládají ze dvou částí. Dolní jeskyně byla objevena v roce 1836. Její objevitelé to však neměli lehké, protože ušli sotva 30 metrů a do cesty se jim postavila voda – jeden z přítoků již zmíněné Psí řeky. Otevřena pro veřejnost proto byla až v roce 1958 a prohlídky se zde konají na lodičkách. Z dosud prozkoumaných 6300 metrů je pro turisty zpřístupněno asi 500 metrů. V jeskyni je stálá teplota 13 °C. Shodou okolností, ve stejném roce, kdy byla zpřístupněna Dolní jeskyně, byla speleology objevena jeskyně horní. V ní je dosud prozkoumáno 2200 metrů, pro turisty byla v roce 1969 otevřena trasa dlouhá 850 metrů a procházíte si ji sami, tedy bez průvodce. V Horní jeskyni je teplota 21 °C, hlavní sál je vysoký 80 metrů. V obou jeskyních platí striktní zákaz fotografování a filmování. Důvody budou zřejmě především strategické – v době války totiž sloužily jako úkryt a skladiště zbraní.

Harissa

Jounieh je moderní město, ležící při pobřeží Středozemního moře, asi 20 kilometrů severně od Beirutu. Lze spíš říct, že Beirut v něj plynule přechází. Nachází se zde kromě luxusních hotelů a pláží také největší kasino na celém Blízkém Východě – Casino du Liban. Naším cílem je ovšem lanovka, která nás odsud vyveze asi 600 metrů nad město na posvátný vrch Harissa, kde stojí socha Panny Marie Libanonské. Harissa je nejdůležitějším křesťanským poutním místem v zemi. Socha Panny Marie, shlížející na celé pobřeží, váží 15 tun a je to dar Francouzů. Řecký ortodoxní chrám v podstavci byl postaven v roce 1904 a vysvěcen roku 1908. Vedle stojící moderní maronitská bazilika pochází až z 80. let 20. století. Panna Marie Libanonská je společnou patronkou obou náboženství.

U sochy patronky Libanonu se tedy symbolicky loučíme s touto malou zemí. Zpáteční letenky jsme sehnali až na nedělní ráno, takže nám zbývá ještě jeden den. Ten prožijeme už jen chozením po obchodech v Beirutu, resp. ležením v posteli ve snaze vyléčit se z chřipky, získané během prvních tří nocí, kdy nám na pokoji nefungovalo topení…

Převzato z www.kasp.cz