Letní tábor na malajském Borneu

Stonožky dokážou pěkně zabolet, zrovna tak jako povedená jedovatá žába. Štírovi se nesmí hlavně sahat na záda a na makaky neplatí ani šermování deštníkem, pokud jej třímá v ruce bílá kůže. Každopádně se skoro všecko, co se nachází v džungli, dá sníst. Dověděli jsme se na třídenním táboře u Tanových, který vystavěla rodina na Kinabatanganu, nejdelší řece v Sabahu.

Přijměte nás do tábora

Přilétáme z Miri do Kota Kinabalu a ihned odjíždíme do Sandakanu, kde se poprvé za celou dobu v Malajsii setkáváme s lidmi, kteří nejsou ponejvíce Číňani a mají radost z bílých tváří. Zdraví nás na ulici, někteří nesměle, jiní nadšeně. Jeden hošík se na nás chodil několikrát dívat v supermarketu. Takový zapomenutý kraj, kde si člověk ještě připadá, jako v rozvojové zemi.

Druhý den vyrážíme 16 mil za město, kde se registrujeme v kanceláři Uncle Tan‘s a čekáme na transport do džungle. Necelý třídenní tábor, který Honza bukuje přes internet asi týden předem, pro nás není rezervován. Nakonec se přeci jen místečko našlo.

Česká republika má jako obvykle početné zastoupení. Vždy, když se někam obtížně dostává – ideálně taxíkem, lodí a pak třeba ještě vrtulníkem a na velbloudu – potkámetam Čechy. A tak nám mj. dělají společnost Hanka s Karlem.

Cesta velmi deštným pralesem

Před odjezdem z kanceláře jsme důkladně seznámeni s tím, že nás nečeká žádný luxus. Že ale začátek bude zkouška ohněm s obřím lijavcem, jsme před nasednutím do minivanu netušili. Po hodině a půl kodrcání vystupujeme u řeky. Z nebe crčí špagáty vody s takovou intenzitou, že není vidět před sebe.

Obalujeme sebe a všechny naše zavazadla do pláštěnek a černých igelitových pytlů – čeká nás totiž další půlhodinka na otevřeném člunu. Kompletně durch pak vystupujeme do hlubokého bláta, naskakujeme do zapůjčených zabahněných stoletých gumáků a vydáváme se na pochod k táboru. Během těch deseti minut se mi (a spoustě ostatním jakbysmet) podařilo orvat si úzkou holinou kotníky z obou stran do krve, takže zůstávám lehce paralyzována po zbytek pobytu.

V naší oplocené dřevěné místnosti si zabíráme trojmatraci v rohu, vzápětí příchozí Američané v druhém. Na poslední zbyl prostředek. Zajímavé, že u sousedů byla první pryč postel uprostřed…

Nejširší nabídku průvodců a map Malajsie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Kam chodí ptáci spát?

Hned první večer vyrážíme na noční lodní safari. Jsme rozřazeni do družstev a je nám přidělenřidič a průvodce. Máme štěstí, podařilo se nám načapat krokodýlí mládě na hladině a najít slow lori, noční superpomalou opici s obrovskýma očima. Také několik sov a spícího ledňáčka na stromě.

S ptáky je to vůbec dost zajímavé. Nějak jsem doteď nepřemýšlela nad tím, kam se vlastně ptáci podějí v noci, když spí. Na našem druhém nočním výletě, tentokrát pěším, pěkně v bahně džungle, jsme to zjistili. Ptáci se nikam nepodějí, prostě sedí na větvích. V noci navíc nic nevidí, takže nikam nemůžou letět, a to dokonce ani tehdy, když na ně z půl metru posvítí deset lidí baterkou a blesky svých fotoaparátů. Sedí jako přilepení a tváří se, že tam nejsou. Je pravda, že z těch asi dvaceti krásných barevných opeřenců, co jsme takhle přepadli, spal opravdu – tedy s hlavou pod křídlem – jen jeden. Zbytek se tvářil pěkně vyděšeně.

Přepadovka se samo netýkala jen ptáků. Žáby se tvářily podobně, koulely očima, nechaly fotografovat a jen malý pohyb v jejich krku svědčil o tom, že nejsou ze sádry. Šílená asi patnácticentimetrová megastonožka s obrovskýma nohama všechny noční dobrodruhy vyděsila hned na začátku. V jednu chvíli se náš průvodce ohnul, nechal si podržet baterku, zaštrachal klackem v rýze kmene stromu a vytáhl škorpióna. Nejlepší přišlo na konec. Matka tarantule. Seděla na stromě i se svými ratolestmi, naštěstí ve třech metrech. Průvodce šel najisto a jak nám ji všem ukazoval, ozývalo se z našeho desetičlenného davu „…where… where…. ooooh, SHIT!“ Velká byla jako chlapská ruka. A chlupatá zrovna tak.

Krokodýli trucují

Projížďky po řece jsme absolvovali ještě dvě. Jednu navečer, kdy by se měla zvěř uchylovat ke klidu, a jednu brzy ráno, kdy by se z něj zase měla dostávat. Projížďka po řece byla kouzelná, na obou jejich březích visí kvanta nosatých opic (proboscis monkeys), svá velká břicha položená na větvi. Čumí na nás, my na ně. My je narozdíl od nich fotíme. Naše loď má smůlu, já už se kvůli tomu ani nerozčiluju, nenašli jsme jako jediní žádného pořádného krokodýla. Vsadím boty, že kdybych si do té řeky šla zaplavat, budu bez nohy během minuty…

Můžeme být ale vděční za hornbilly (zoborožec), kteří se předvedli v plné polní při přeletech našich hlav. Skoro to vypadá, jako by každé zvíře tady trpělo nějakou fyziognomickou anomálií nebo elefantiazou. Břichatým nosatým opicím visí obří nos z obličeje tak, že vypadají, jako by je nakreslil Petr Urban, hornbillům zas jakoby pámbů přidal jeden zobák navíc, o zvětšeninách jinak drobného hmyzu nemluvě.

Táborničení v džungli

Téměř tři dny jsme se nemyli. Ti, co měli hodně hnijící pocit, si ho šli napravit poléváním svého těla bahenní dešťovou vodou. Náš táborový generátor vyráběl proud jenom od 18 do 24 hodin. Veškeré soukromí poskytovala moskytiéra. A přesto jsme se měli báječně.

Kluci nám 4x denně bezvadně vyvářeli, i naše oblíbené kapradí, takže jsem se těšila na pár následujících očistných hladových dní. Také nám večer zpívali u kytary. Je pravda, že na výběru písní by měli zapracovat (O-Zone a jejich Dragosta din tei mi způsobuje přeci jen utrpení). A taky trochu zkrotit ty příšerně drzé makaky, co své malé ručičky strčí člověku pomalu i do ucha. Jinak můžeme tenhle vandr jen vřele doporučit!