Lepší snad zůstat doma…

Teprve po třech (!) hodinách místo obvyklých dvou jsme díky nějakýmu dopravnímu problému dorazili příměstským vlakem na okraj Tokia. Na přestupech byl binec a ještě v půl jedenáctý se jim na displejích objevovaly vlaky ze sedmé hodiny ranní. Ale Japonci jsou národ klidný a disciplinovaný, čili se nikdo nerozčiloval a hlasitě nenadával a jen bylo lze zaznamenat zvýšené kroucení hlavou, protože na displejích se údaje měnily zvýšenou rychlostí a nějak se v tom nedalo vyznat.

Prošli jsme si posledních pár ulic za konečnou vlaku a u jednoho baráku zaznamenali neuvěřitelnej binec, v podstatě to vypadalo, jako kdyby odněkud shůry nasypali na dům obrovský množství veteše. Byla toho od země asi tak dvoumetrová vrstva a předměty geometricky naprosto přesně zařezávaly s pozemkem, byť těsně sousedily s chodníkem (do toho nezasahovaly profilem ale ani o centimetr). Stejná spoušť byla i uvnitř docela zachovalýho domku, veteš se drala ven i pootevřenejma oknama. Vypadalo to, že tady zřejmě záliba přerostla v neřest a sběratelství se někomu holt vymknulo z ruky…

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Prošli jsme se pěšinou vedle řeky, obdivovali vážky a potom se začali sápat prudce nahoru, bambusovej háj po chvíli vystřídaly jehličnany a někdo z vesnice si dal zřejmě tu práci, že až sem vynesl hromadu odpadků včetně televize, prostě jako u nás. Dolezli jsme na předposlední vrchol (ten finální měl 850 m n.m., což je vzhledem k Tokiu ležícímu skoro na nule dost), udělali pár fotek, autoportrét a upalovali pak rychle dolů, byť bylo jasný, že déšť nás nemine.

A taky že jo. Po chvíli, nic zlýho netuše, mi zezadu do noh vrazil potok; nikdy jsem to nezažil, ale tady ta pěšina na několika stech metrech nasbírala tolik vody, že z toho byl najednou potok. A protože byla cesta pěkně ušlapaná, zafungovala jako koryto a potůček se hnal pořád po ní a krásně vybíral všechny serpentiny a nikde se neodklonil. Bylo to mrzuté, jít takhle dolu potupně v potoku, navíc když se do sandálů věčně dral kdejakej neřád, tu kůra, tu kamínek, tu větévka. Navíc se čas od času někde nahoře protrhla při dešti vzniklá přehrada na cestě a předjela nás pak učiněná záplavová vlna.

Do vesnice jsme došli úplně durch (já až do poloviny trenýrek) a to nás čekala dvouhodinová cesta příměstskejma vlakama domů, přes celý město. Problém je ale v tom, že touhle roční dobou jsou všechny vlaky a metro podklimatizovaný a to hodně, Verča viděla někde v metru avízo o „friendly“ klimatizovaným vagónu, kde taková zima není. Čili snesitelně klimatizovanej vagón se bere jako něco extra, zatímco ty podchlazený se berou jako normálka (samozřejmě že v nich lidi kašlou a kejchaj). Takže nám byla zima a drkotali jsme zubama a jak jsme byli rádi, když se na zastávce vždy na chvíli otevřely dveře a dovnitř zavanul vlahý letní vzduch z perónu… Doma jsme si museli dát pořádnou sprchu a uvařit horké thé. Ale jo, dobrý to bylo.