(* 1. 5. 1954 Ostrava) – český horolezec
„Výška Everestu vzbuzuje respekt, měl jsem ho i já a stále ho mám. Naštěstí problémy s aklimatizací jsem v té výšce neměl. I tak jsem však ještě dlouho potom nemohl uvěřit, že jsem stál na nejvyšším bodu Země,“ vzpomíná Leopold Sulovský na květen 1991, kdy stanul na nejvyšší hoře světa. Že výstup do výšky 8 848 metrů není nic lehkého, dokládá i jinými slovy: „Everest je Everest. A třeba počasím dokáže potrápit náramně… “
Již jako čtyřiadvacetiletý zdolal Pik Kommunizma v Pamíru, nejvyšší horu tehdejšího Sovětského svazu. Lákal ho však především Himálaj, nejvyšší pohoří světa. Tam se dostal poprvé v roce 1987, kdy se účastnil výpravy, jejímž cílem bylo dosažení Mount Everestu. Expedici vedl I. Gálfy a účastnila se jí téměř celá špička našeho horolezectví, např.: J. Rakoncaj, Peter Božík, Jindřich Martiš, Jozef Just či Róbert Gálfy. Sulovský se při výstupu jihozápadní stěnou dostal spolu se Slovákem Jaroslavem Jaškem (ten o rok později na Everestu zahynul) do výše 8 200 m, kde postavili provizorní tábor a připravili cestu pro trojici R. Gálfy, Just a Martiš, kteří se v polovině května 1987 pokusili o dobytí vrcholu. Zhoršené počasí je ale donutilo se vrátit. Nejvyšší hora světa tenkrát expedici triumf nedopřála…
O rok později se Leopold Sulovský pokusil o zdolání Annapurny (8 091 m): na vrchol vystoupili 2. 10. 1988 Jindřich Martiš a J. Nežerka, Sulovský vrcholu nedosáhl. Během výstupu se zřítil lékař Jiří Pelikán a vedoucí výpravy po jeho smrti další pokusy o vrchol zastavil. Tak musel ostravský horolezec čekat další dva roky, než vystoupil na svou první osmitisícovku. Na podzim 1990 se stal členem expedice Itala Francesca Santona, jejímž cílem byl 8 167 metrů vysoký štít Dhaulágiri. Během druhé poloviny září vystavěli tři výškové tábory a 5. 10. vyrazili k vrcholu jako první z česko-italsko-argentinské výpravy dva Češi, Leopold Sulovský a Stanislav Šilhán. Druhý den, krátce po poledni, dosáhli vrcholu. Santonova expedice měla i zvláštní hosty – čtyři vyléčené narkomany z Itálie, kteří v rámci lékařského experimentu zkoušeli svou pevnou vůli v extrémních podmínkách velehor. Po zdolání Dhaulágiri Sulovský s trojicí z nich úspěšně zdolal jednu z „obyčejných“ šestitisícovek…
Sulovský se, znovu s Italy, do Himálaje dostal na počátku příštího roku, kdy nahradil nemocného italského horolezce ve výpravě na Mount Everest. Sulovský musel, kvůli svému onemocnění chřípkou, týden zůstat v základním táboře. Brzy se však uzdravil a zapojil se do činnosti výpravy. Podílel se na vybudování druhého i třetího výškového tábora. K vrcholu se nejprve vydali dva Italové, ale museli se vrátit. Po nich se o komplikovaný výstup ze severní, tibetské strany, přes tzv. Nortonův kuloár, pokusili Sulovský a Battista Bonali. 14. 5. zahájili výstup, postupně dosáhli druhého i třetího tábora (7 600 metrů), čtvrtý den překonávali nejnebezpečnější úsek a 17. 5. 1991 v 15.25 Sulovský dobyl vrchol nejvyšší hory světa. Dobyl? „Dobývají se tvrze nebo hrady. Hora ne. S něčím takovým si můžete maximálně porozumět, či neporozumět… “
S jinou česko-italskou výpravou se Sulovský pokusil o zdolání jednoho z nižších vrcholů v masívu Kančendžungy, 8 505 m vysoké hory Yalung Kang. „Už když jsem viděl fotografii této hory, svým zajímavým tvarem se mi zalíbila, přitáhla mne tak, jako umí muže přitáhnout nevšední typ ženy,“popsal ji horolezec ze severní Moravy. Pokusil se o sólovýstup na vrchol, ale vzdal jej ve výši 8 200 metrů – „nevím přesně, co mě přesvědčilo… Když jsem se dostal dolů ke stanu, cítil jsem se totálně vyčerpaný. Zbýval poslední krátký kopeček, pár metrů. Šel jsem je přes půl hodiny…“
Ještě několikrát se Leopold Sulovský do velehor vrátil. Zdolal Makalu (květen 1993), sedmitisícovky Pumori či Nanda Dévi, naopak neuspěl při výstupech na Šiša Pangmu (1994), Lhoce Šar (1996) či Nanga Parbat (1997). Neúspěchů ale nelituje: „Nejobtížnější je poznat, kdy nastal pravý čas se vrátit. Protože co je vám platný vrchol, když se pak nedokážete dostat zpátky živý?“
V současnosti ostravský majitel obchodu se sportovními potřebami plánuje výstup na vrchol označovaný jako Annapurna IV. „Nemá osm tisíc, jen něco přes sedm, ale stojí to zato. Skoro nic než perfektní převis. Na takovou horu je radost lézt…“Chtěl by si tu radost udělat už na podzim 1998.
• Vranka M.: Od Gašerbrumu po Everest. Vranka šport, b. m. v. 1996.
Encyklopedii českých cestovatelů vydalo nakladatelství Libri
