Leninovi do očí: putování pod Pikem Lenina

Ztracené údolí

Chystáme se na přechod čínských hranic přes sedlo Irkeštam, takže se potřebujeme dostat do pohraniční vesnice Sary Taš. Ovšem místo toho, abysme z Oše jeli nějaké tři hodiny po silnici, zvolili jsme trek přes Alajský hřbet, což je součást Pamíro-Alajského horského systému. Trek vede z osady Kodžakalent čili Mazar-Suu stále na jih přes sedlo Džiptik do vesnice Sary Mogol v Alajské dolině. Vůči cestě po silnici „je to sice dál, ale zato horší cesta.“ Celý trek se jde po kdysi nesmyslně vybudované cestě pro auta, která je sice v nejvyšších partiích dnes už dávno nesjízdná, ale pro chůzi naprosto luxusní. Největší problém zde tedy představuje vysoká nadmořská výška.

Ráno nakupujeme na ošském bazaru potraviny na čtyři dny a před polednem odjíždíme maršrůtkou do Papanu, odkud zbývá ještě 38 km do Kodžakalentu, nejvyšší horské osady (2200 m n. m.) pod sedlem Džiptik, do níž se dá ještě vyjet autem. Hledání auta v Papanu je ale bezvýsledné, protože každý z pár majitelů žigulíků požaduje nesmyslně vysokou částku. Vyrážíme tedy odhodlaně pěšky. Naštěstí hned za vesnicí (netroufám si to nazvat „městem“) úspěšně stopujeme náklaďák. Batohy házíme na korbu, aniž bysme věděli, jestli tam nevozí hnůj nebo uhlí (byly tam jen zbytky cementu), a sami se mačkáme do kabiny ke dvěma veselým chlapům. Ani nechtějí nic za svezení. Cesta vylámaná v úzkém říčním kaňonu dost zvedá adrenalin, ale nezbývá než věřit řidičovým schopnostem. Pomalu jsme se došinuli až do osady s pěti chalupami, zhruba v polovině cesty, kde chlapi končí.

Nad horami bouří a my už ani nedoufáme, že se ještě dneska do Kodžakalentu dostaneme. Bude 18 h. Dvě paní, které klábosí u cesty, každá s kupou dětí a oblečená v tradičním pestrobarevném oděvu, nám ale dodávají optimismu. A skutečně, jede další náklaďák. Protože to bude dozajista dnešní poslední, mávám rovnou padesátisomovou bankovkou. Výborně, drápeme se korbu mezi melouny a pytle s moukou, kde už se na nás zlatými zuby smějí dvě ženské, a jedeme až do Kodžakalentu!

Náklaďák pomalu supí serpentinami ponurým tmavým kaňonem bez vegetace. Přejíždíme několik mostíků a také 40. rovnoběžku. Ani se nám pak nechce věřit vlastním očím, když nakonec vjíždíme do krásného rovného údolí se zelenými pastvinami, meruňkovými sady a spoustou domků ztraceného mezi sytě rudými skalami. Díky nim teď v řece Džiptik Suu teče po předchozím dešti voda barvy krve. Stavíme stan uprostřed osady na písčitém plácku u řeky, ovšem s ohledem na to, kdyby se náhodou přes noc zvedla hladina. Dva dospělí kluci nás přišli pozdravit, zatímco skupinka malých capartů zvědavě okukuje tu zelenou věc, kterou stavíme. Neméně zvědaví jsou na vaření polivky. Poslední trekaři tudy prý prošli před třemi týdny. Shodou okolností jsme jednoho z nich evidentně potkali v Karakolu.

Dnes pouze tři pozvání

Z krvavé řeky už je ráno zase normální. Snad hodinu procházíme roztáhlou vesnicí, mají tu dokonce školu. Tři holčičky jedoucí na jednom oslovi nás hezky rusky zdraví. Za krásným červeným masivem porostlým jalovci se pak říční údolí zařezává a my začínáme stoupat. Předjel nás náklaďák, co nás večer přivezl, a zastavil u osamoceného stavení, jehož plot zdobí jačí lebky. Snad nás tam taky nesežerou. Když přicházíme, řidič k nám naopak běží s miskou vynikajícího kefíru. Takovou dobrotu nelze odmítnout.

„Kam vlastně jdete?“ ptá se, protože včera na to nějak nezbyl čas.

„Přes sedlo Džiptik do Sary Mogol,“ odpovídám.

„Úúú, ďalekóóó,“ kvílí podiveně. „To je skoro 40 km!“

Byl to poslední dům, výše v údolí už potkáváme jenom pár jurt. Lidé nás zdraví a dvakrát nás zase zvou na čaj a kumys, ale tentokrát kvůli času musíme odmítnout. Někteří pracují na malých políčkách s bramborami či obilím, jiní snášejí dříví z jalovcových lesů. Těmi jalovci to trochu připomíná Slovenský kras, jen ty „skalky“ jsou tady maličko vyšší.

Později obědváme u řeky v místě s krásným výhledem zpět na údolí. Přitom se na nás přišli podívat pasoucí se jaci (resp. kříženec tura a jaka, pravý jak se chová v Himálaji). Jalovcové porosty zde pomalu končí a my se dostáváme do pustého světa skal. Až sem by se po cestě dalo vyjet autem, dál je však na mnoha místech zavalená kameny nebo úplně sesutá. V 80. letech ji za vynaložení nemalých prostředků nechali vybudovat Rusové na místě původní koňské stezky, aby spojila přes sedlo Džiptik (4185 m n. m.) vesnice na obou stranách Alajského hřbetu. Místní nad smyslem této stavby však dodnes kroutí hlavou a tvrdí, že po cestě projelo pouze jedno jediné auto. Brzy se stala nesjízdná, protože prochází mnoha suťovými poli a nestabilními svahy, takže by byla nutná její neustálá údržba. S tou už ovšem soudruzi asi nepočítali. Neporušené části cesty teď slouží jako pastviny pro dobytek

Nám teď také poskytne parádní plácek na stan. Čistého času jsme dnes pochodovali 6 hodin. Končíme v malé kotlince pod fantastickou skalní stěnou. Na jejím dně se honí svišti se svítivě zlatým kožichem a kolem se volně pase stádo koní. Pastva tu ale musí být velmi skromná. Scházíme pro vodu dolů k řece, která tu vytéká zpod suti vyplňující údolí. Bůh ví, jakou dálku sem pod sutí teče? Po předchozích zkušenostech s tímto úkazem, se obáváme, abysme zítra došli k místu, kde teče ještě po povrchu dřív, než vypijeme všechnu naši zásobu.

Jakmile slunce zalezlo za hřeben, začíná drsná zima. Není divu, budeme spát asi ve 3500 m n. m. Frontová linie, kde bojuje slunce se stínem, se nezadržitelně šplhá na protějších stěnách k jejich špičkám. Nakonec i růžové vrcholky hasnou a zdola přichází noc, jejíž ticho si dovolují narušit jen zřídka padající kameny.

Přechod sedla ve vánici

Od úsvitu nám kolem stanu frkali koně. K snídani jsme spotřebovali poslední zbytek medu od řidiče Viktora, kterého jsme onehdy stopli. Za skalami vylézá slunce a jeho světlo se tříští v oparu o jejich rozeklané vrcholky v jednotlivé paprsky. Ještě je zima. Po hodině chůze se objevuje řeka, která se zde vpíjí do suti. Dostáváme se do sluncem zalitého konce údolí, kde konečně spatřujeme sedlo. Jinak se všude kolem tyčí ostré štíty se sněhovými poli. Na některých místech cesty leží čerstvě urvané obrovské kamenné bloky. Je úplné ticho, hory významně mlčí jakoby naznačovaly, abysme je svojí přítomností dlouho neobtěžovali. Člověk přitom musí přemýšlet, jaké obrovské síly ty hory vytvořily, jak se hory pomalu rozpadají, jak nicotnou roli v tom hraje lidské existence a co tu vlastně pohledáváme my?

Stoupáme, co to jde, ale v téhle výšce blížící se čtyřem tisícům metrů už se nám špatně dýchá. Starost nám dělají přicházející mraky, které zůstávají viset nad horami a točí se nad námi. Během oběda, kdy jsme si pochutnávali na sýru s chlebem a paprikou, se zatáhlo úplně. S překvapením jsme si přitom všimli, že do kotliny pod námi vyjel nějaký domorodec, nechává tam koně a s rukama za zády svižně kráčí bez zastávek nahoru. Těsně pod sedlem nás dohání, a tak si chvíli povídáme. Jde také do Sary Mogul. Má typický kyrgyzský klobouk, svetr, nízké kožené polobotky a jeho jediným zavazadlem svazek klacíků na oheň a krabička cigaret.

Po okraji sněhového pole a suti promrzlé s ledem dosahujeme konečně sedla Džiptik a zároveň nejvyššího bodu naší Hedvábné stezky – 4185 m n. m. Vylezli jsme sem kvůli vyhlídce na bílý hřeben Pamíru s monumentální horou Koh-i-Garmo (dříve Pik Lenin, 7134 m n. m.), ale přes dešťové mraky je sotva vidět. Výška celého hřebenu, zvedajícího se jakoby ze dna Alajské doliny (3000 m n. m.), je však naprosto ohromující. Jen to počasí tentokrát nevyšlo. Měli jsme včera ještě pár metrů nastoupat, abysme sem dorazili dřív. Za chvíli navíc začíná sněhová fujavice a není vidět už vůbec nic. Sviští ledový vítr, kvůli němuž si ani nemůžeme udělat „vrcholovku“, protože by to odfouklo foťákem i se stativem.

Máme už na sobě všechny vrstvy oblečení a radši zahájíme sestup. K našemu překvapení po pár krocích nacházíme zmrzlého pantátu. Při bližším ohledání ale zjišťujeme, že si tu jen v závětří skalky dal šlofíka. Také se zvedá, zapaluje si cigáro, pobízí nás: „pašli, pašli“ a sbíhá strmým suťovištěm v těch polobotkách dolů jako kamzík. My radši kličkujeme serpentýnami bývalé cesty, která už je znatelná jen jako zářez v suťovišti. Nechápeme, jak někdo mohl naplánovat a vybudovat cestu v tak živém svahu. Pantáta mezitím mizí někde v mlhou zaplněném údolí, víc jsme ho nespatřili.

Jak klesáme, sníh se mění v déšť. Pokračujeme svahem podél potoka mezi svištími norami po koňské stezce. Konečně přestává pršet, zvedá se mlha a odhaluje se krása tohoto údolí. Občas prosvitne i slunce, ale vrcholky hor se jen pomalu svlékají z těžkých mraků. Napojujeme se zase na cestu. Stádo krav se odtud samo vrací z pastvy dolů. Když scházíme na dno údolí, příjemná zelená louka v jednom jeho širším místě nás láká zakempovat. Celkem jsme dneska šli čistého času 4 h do sedla a 3 h ze sedla. K večeři bude česká gulášovka, co nám nedávno ze svých přebytků věnovali Ondra s Oldou před svým odjezdem domů.

Nejširší nabídku průvodců a map Kyrgyzstánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Leninovi k nohám

Spali jsme opět asi v 3500 m n. m., ale v noci byla mnohem větší zima. Když ráno vylézáme ze stanu, je celý omrzlý, vše kolem pokrývá šedivá jinovatka. Inu, konec srpna. S prvními paprsky slunce dopadajícími do údolí začínáme balit a kolem deváté vyrážíme. V úzké soutěsce potkáváme tři děti ženoucí krávy nahoru na pastvu. Za soutěskou se pak údolí najednou rozevírá a nad jeho v dálce vyčuhuje bělostný vrchol Pik Lenina. Včera jsme se jím moc nepokochali, tak teď si to bohatě vynahrazujeme. Přicházíme k prvnímu domku, odkud si nás zvědavě prohlíží mladá paní s chlapečkem v náručí. Během krátkého rozhovoru se ukazuje, že chlapeček je vlastně holčička.

Opět soutěska a opět další dům. Děláme přestávku, protože Pik Lenin je odtud vidět ještě lépe. Snižující se postranní svahy jsou neklamným důkazem, že údolí už brzo vyústí do široké Alajské doliny. Také už jdeme téměř „po rovině“. Od říčky se vrací chlapík s malou holčičkou a úlovkem několika ryb a (jak jinak) zve nás na čaj. Jsme vyjedení, tak svačina přijde vhod. Už o nás věděl od včerejšího pantáty, že se blížíme.

Vcházíme do nízké kamenné chaloupky. Vpravo kuchyň, vlevo pokoj, kde nás usazují na koberci. Místnosti jsou tmavé, jen s kobercem, dekami, nízkým stolečkem a kamny. Jeho o hodně mladší žena nám přináší nejenom čaj, ale i kefír s čerstvým chlebem. Pan domácí dokonce nabízel, že nám usmaží rybu. Sám umí dobře rusky, ale své ženě překládá do kyrgyzštiny. Vyprávíme odkud jsme a o našem putování po Kyrgyzstánu. Jeho nejvíc zajímalo, kolik v Čechách stojí kůň. My jsme se dozvěděli, že zde bydlí od května do října, pak se vracejí do Sary Mogol. Chovají zde ovce, krávy, jaky a dva koně. Za kopcem je prý uhelný důl, bez něhož by se prý v Alajské dolině v zimě nedalo vůbec bydlet, takhle si můžou zatopit. Poradil nám, že náklaďáky s uhlím jezdí ráno do Číny, abysme si nějaký stopli.

„Co jsme dlužni za jídlo?“ ptám se nakonec.

„Skólko dáš?“ zní jedna z nejtypičtějších otázek Střední Asie.

Platíme cenu zhruba jako na bazaru. Nechceme totiž zaplatit víc, i když jsme si náramně pochutnali, protože by to místní nezkažené lidi naučilo, že cizinci jsou chodící peněženky.

Za chvíli se údolí úplně rozevírá a my spatřujeme bělostný hřbet Pamíru v celé své kráse. Táhne se rovně jako podle pravítka východo-západním směrem. Po tomto hřebeni vede kyrgyzsko-tádžická hranice. Odhadem v pěti tisících metrech se vznáší souvislý věnec nadýchaných mraků, nad nimiž vykukují vrcholy nejvyšších hor, včetně jejich „vůdce“ Pik Lenina. Představujeme si, jak právě teď spousta horolezců tvrdě maká někde na té obrovské hoře a někteří možná zrovna stojí na jejím vrcholu. Nemůžeme se na celý hřeben vynadívat.

Zato sedlo Džiptik za námi pohltily mraky, ještě mnohem dřív než včera, a v horách už zase leje. Podél rozlitého řečiště říčky Džiptik Suu (na obou stranách sedla se řeky jmenují stejně) míříme k silnici procházející celou Alajskou dolinou. Tohle obrovské údolí odděluje Pamír a Alajský hřbet, má šířku přes 10 km, táhne se v délce asi 100 km a leží v něm několik zapadlých vesnic.

U dvou jurt fotím ovce odpočívající na ostrůvcích naplavenin v řečišti. Pan domácí klidně sleduje moje prazvláštní počínání a pak nás zve domů: „čaj popíjom, da?“ Pochvalujeme mu krásně zdobenou jurtu, ale musíme už dál. To samé se opakuje, když míjíme stařenku parkující svého osla.

Říčka se postupně ztrácí ve štěrkovém podloží. Sem tam vidíme nějaké políčko nebo malou louku, z jedné takové zrovna svážejí na koňském povozu seno. Jinak je kolem jen žlutá step. Konečně rozpoznáváme ve středu doliny tenkou linku silnice, k níž míří několik cest. Vybíráme tu, kterou lemují černé uhlíky, co ztrácejí náklaďáky ze šachty. K silnici nám zbývá nějakých 8 km, ale vůbec se nepřibližuje. Vypadá to jako kousek, jenže v téhle holé stepi bez stromů vzdálenosti hrozně klamou. Nakonec na ni vstupujeme přesně mezi vesnicemi Sary Mogol a Taldy Suu, obě v dálce na dohled. Přes Taldy Suu na východě teď potřebujeme do 35 km vzdáleného Sary Taš. Čistého času jsme dnes pochodovali 3,5 h.

Silnici lemují zpřeházené kilometrovníky, takže například 500 m za 23. km, byl najednou 28. V následujících dvou vesnicích mává u krajnice řada lidí, kteří by se také rádi dostali do Sary Taš. Auto zde rozhodně nemá každý, maršrůtka jezdí jednou denně. Vůbec všude ve Střední Asii funguje takovéhle placené „stopování“. My-vetřelci jsme teď obsadili místa, s kterými určitě někdo počítal. Kdo ví, jak dlouho už tu ti lidé čekají a ještě budou čekat, protože tudy rozhodně moc aut nejezdí. V polovině té příšerné cesty začíná konečně jakýsi asfalt.

Za hodinu jsme v Sary Taš, nevzhledné pohraniční vesnici – na jih Tádžikistán (40 km), na východ Čína (92 km), na sever Oš (180 km). Přišlo nám vhod, že vojenský post před vesnicí byl nedávno opuštěn, protože do Alajské doliny smějí cizinci oficiálně jen na povolení. Místo nás hned do auta nastupují jiní lidé toužící jet do Oše. Je ponuro – zima, vítr, začíná pršet. Hned se na nás lepí jeden ožrala, ale také slečna nabízející ubytování. V domě kousek od křižovatky mají obchůdek, hospodu a dva volné pokoje v jednom. Napřed objednáváme na zahřátí termosku čaje a smažená vajíčka, žádné jiné teplé jídlo nemají. Pokoj je něčí bývalý obývák, neprší tam, nefouká, ale zima stejná jako venku. Kadibudka stojí na druhém konci dvora. Na umytí dostáváme navečer lavor a kýbl teplé vody, což je po treku a té bídě kolem naprostý luxus. Nakupujeme u domácích ještě těstoviny a salám na večeři a vodku na rozloučení s Kyrgyzstánem. Ráno zkusíme stopnout nějaký náklaďák jedoucí z Oše na hraniční přechod v sedle Irkeštam a s trochou štěstí se do večera dostaneme do čínského Kašgaru.

Praktické

Mapa „Pik Lenin“ 1:200 000 je k sehnání prodejně map Geiod v Biškeku (ul. Kiev 107, Po – Pá 8:00 – 16:30). Pozor: Kodžakalent je na mapách označován jako Mazar-Suu!

Přímá maršrůtka Oš – Kodžakalent jezdí každou St a Ne ze starého avtovagzálu (naproti bazaru). Ostatní dny je možné jet do Papanu (asi 60 km), denně v 11 h (35 S), odtud pak zbylých 38 km do Kodžakalentu stopovat nebo si najmout auto (2000 S). To už si ale můžete najmout auto přímo z Oše (60$). Mezi Sary Taš a Ošem jezdí pár maršrůtek denně (180 km, asi 100 S) a sdílené taxi.

Trasa: Kodžakalent – Džiptik 10 h, Džiptik – Sary Mogol 7 h čistého času pohodovým tempem. Pro vstup do Alajské doliny je teoreticky nutné povolení (tzv. „propusk“), prakticky ho ale nikdo nekontroluje, protože vojenská posádka v Sary Taš byla zrušena.

100 S = 60 Kč (srpen 2006).