Legrace odpoledne aneb neškodné býčí zápasy na ekvádorský způsob

Stejně jako gladiátoři tak i toreadoři musejí počítat, že jejich zápas může být tím posledním v jejich životě, pokud nezabijí soupeře. Oproti tomu účastníci Tauríny si maximálně stejně jako wresleři zpočítají na konci dne modřiny na svých zadcích či pochroumaná žebra a nezabíjí.

Boj Davida proti Goliáši

Pětadvacetiletý Roberto je lilipután. V osmnácti letech odešel z Machaly, pobřežního města, které je po přístavu Guayaquil považováno za nejnebezpečnější město Ekvádoru. Byl mnohokrát přepaden a zmlácen místními lapky, pro které coby maličký byl snadnou obětí. Po letech monoklů si řekl dost. Konec hry na fackovacího panáka, kdy se jedna strana zvrhle baví na úkor té druhé.

Pro svůj další osud si vybral taurínu. Denně běhal až dvacet kilometrů, aby se vyrovnal svým kolegům, kteří jej převyšovali o několik hlav. Na Robertovi je obdivuhodná nejen jeho vůle, ale rovněž velká odvaha, neboť měřit sto dvacet centimetrů a postavit se býkovi o váze čtvrt tuny je doslova sebevražda. Už jen jeho krátké nohy musí na rozdíl od dospělého člověka udělat daleko více kroků a běh v Tauríně je základem.

Principem je totiž býka unavit neustálým pohybem. Stojí-li býk na místě a odpočívá, je daleko nebezpečnější. Nesmí přemýšlet. Proto proti němu stojí vždy tři „comicos“ a nikoliv jeden. Zatímco dva se snaží odpoutat býkovu pozornost, třetí jej provokuje. V pravidelných intervalech pomocí signálů se komici střídají ve funkci volavek a oběti. Již sedm let se Roberto živí jako „tauríno comico“. Je unavený z každodenní dřiny a cestování po celé zemi i sousedním Peru, ale je štasten.

Lidé si ho konečně váží jako odvážného dříče a umělce a nikoho nenapadne si z něj udělat srandu, neb dotyčný vtipálek by jen sám sebe zesměšnil. Na rozdíl od toreadora Roberto do býka nezabodává bodce ani jej na závěr nezabije svým kordem. Žádný nemá, jen silnou vrstvou maskary na svém obličeji. Pouze si z býka legraci a pomocí dovedné akrobacie před diváky předvádí nejrůznější pády, kotrmelce a jiné kaskadérské kousky jako z němé grotesky s Charlie Chaplinem.

Nejširší nabídku průvodců a map Ekvádoru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Dráždění býka

Za tónů místní hlasité vesnické kutálky vstupují do arény Pedro a José a zručně uprostřed „jeviště“ instalují jednoduchou houpačku, jakou známe z dětských hřišť. O chvíli později za nadšeného potlesku vchází do epicentra nadcházejícího dramatu i divákům z minulých akcí již známý a oblíbený Roberto. Z přistaveného kamionu, respektive z korby, místní kovbojové se snaží doslova vydolovat statného mladého býka. Evidentně se mu z místa kde má dostatek sena, nechce. Poštuchují jej holemi, ale nic. Býk má strach

A tak klauni vtipkují o mámách, neb anekdoty o tom jak matky buzerují a pohlavkují své syny a dcery mají nejen v Ekvádoru, ale v celé Jižní Americe mimořádnou oblibu. Smích se rozléhá arénou a u kamionu se tiše kleje:“ Hijo de pato tak už vylez! Venga! Venga!“ Nic. Býk není trouba. Nechce se mu být terčem smíchu. Nakonec je neškodnými, ale účinnými štouchanci a kopanci vystrnaděn ze svého dočasného domova.

V tu chvíli vystřelí směrem ke klaunům a dává jim za vinu svůj dnešní úděl. Pedro a José šplhají na houpačku a doslova se houpou býkovi nad rohy. Diváci šílí, když maličký Roberto býka zatahá za ocas. On i dva jeho kolegové José a Pedro svou netradiční profesi milují a obětují pro ni doslova vše. Vychutnávají si ten okamžik, kdy s milimetrovou přesností je býk mine svým rohem. Pro ně je však jejich práce i tvrdým chlebem, když se schválně nechají statným el Torem pro pobavení obecenstva potrkat do zadku.

Pompézní kostýmy jsou základ

Býk nemá rohy nijak obroušené či opatřené ochrannými kuličkami, nic takového. Bolest je velká, avšak adrenalin a vycpávky v klauních kalhotách dávají alespoň trochu útěchy. Roberto se právě dovedně prosmýkl pod býčkem, jež má sice jen dva metráky, ale i tak dokáže z netrénovaného člověka během minuty udělat krvavý karbanátek. Jeho kolega José býka drží za ocas, zatímco Pedro za rohy. Býček je vzteky doslova nepříčetný. Pedro tak tak rohy udrží.

Za těch deset let co se Taurínou živí už se dokonale vyzná ve zvířeti s horkou krví. Jen co se Roberto prosmýkl, vyklouzly Pedrovi rohy z rukou a býk jej nyní doslova lechtá po žebrech. José kývá na Pedra, pouští ocas a uskakuje od býka co nejdál. Diváci jichž je v aréně na pět set šílí. Zde nikomu nevadí, že není takříkajíc vidět krev, že v aréně nejsou pompézní kostýmy a jezdci s oštěpy, kterými býka dohání k ještě větší zuřivosti. Zde jde především o zábavu. Býk nemá na sobě ani škrábanec. Ani kapka krve nezbarví povrch arény.

Obdivuji statečnost borců, kteří na rozdíl od jejich španělských kolegů nemají potřebu hrát dramatický tyjátr jako z Krvavé svatby. Žádné drsné výrazy ve tvářích, žádné násilí páchané na zvířeti. Vtipkování, škodolibé tahání za ocas a vysmívání se kolosu a smrti. Taurína mě fascinuje svou bezprostředností i umem jakým klauni dokážou eliminovat riziko vážného úrazu. I když i oni bojují s vlastním strachem utéci před několikametrákovým kolosem a vyskočit na stěnu arény do takové výšky, aby je býk nechal na pokoji a ráčil si hledat novou obětˇ do níž by s chutí zabořil své rohy. Za celou tou drsnou zábavou se skrývají tisíce a tisíce hodin tvrdé dřiny.

Povzbuzování publika

„Buscamos seis caballeros, que no tienen miedo!“, hřímá do megafonu dvoumetrový José. Šest statečných dobrovolníků, kteří se nebojí býka v aréně, aby pohledal. Nikdo se nehlásí. Pivem posílený „lugareño“ (místní občan) mě pobízí: „Hey gringo, jdi do toho,“ oponuju mu, že za prvé mám pro arénu nevhodné sandále a za druhé nemám na rozdíl od něj v Ekvádoru hrazené zdravotní pojištění.

Chlapík kýve hlavou a na mou otázku, že on má boty dobré a je pojištěný tak proč nejde příkladem, se smutně pousměje a už do mne neryje. Dobře si je vědom, že jít proti býkovi do arény není žádná legrace. Po deseti minutách, kdy klauni přemlouvají publikum, se hlásí šest kluků, synů místních vaquéros, neboli dobytkářů. Na výstřel ze startovací pistole pouští dva muži z korby přistaveného kamionu býka do arény.

Nebezpečí ze Španělska

El torro se vrhá na prvního kloučka, kterému je sotva sedmnáct, nabírá jej nebezpečně na rohy a vláčí jej dlouhé vteřiny po zemi, zatímco jeho amígos se snaží na sebe býka upozornit. Jejich tah zabírá. Býk nechává vyděšenou a zraněnou oběť na pokoji a vydává se po další kořisti. Všichni mládenci jsou doslova nalepeni na stěně koridy. Během pár chvil jim došlo, že se v aréně na rozdíl od hlediště nejedná o legraci, ale o boj o vlastní život.

Stačí nepozornost a býk svým rohem může člověku vyrazit oko, jak se stalo na proslulé koridě roku 2011 ve Španělském království. Mimochodem ten býk byl zabit po líté bitvě. Měl v sobě snad více děr od bodců a oštěpů než cedník. Naštěstí v Tauríně toto nehrozí. Taurína není o touze vidět krev, ale o legraci, i když při ní může jít o život. Ale o život těm, kteří to obrovské riziko podstupují dobrovolně na rozdíl od el tora. A to je fér