Vybaveni teoretickými znalostmi a několika praktickými zkušenostmi z minulých, většinou cyklistických zájezdů, jsme se začátkem září roku 2001 vydali uskutečnit tento famózní přechod hlavního korsického hřebene. Vzhledem k časovým možnostem jsme si trasu zkrátili o první tři a jednu poslední etapu.
Nástup jsme začali v lyžařském středisku Haut Asco, kam nás se značnými obtížemi dovezl autobus značky Karosa. Varování v německém průvodci, že pro 12metrové autobusy je cesta dosti obtížná, jsem řidičům raději zatajil a čekal co bude. ”Karosa projede všechno,” hlásil řidič Petr, když jsme na 4x zdolali první ostřejší zatáčku. Poté, co jsme dřeli pravým blatníkem o zábradlí betonového můstku, kde by měl problém s protijedoucím cyklistou i mini cooper Mr. Beana, Petr zvážněl, ale byl to poslední problém a zbytek cesty proběhl bez problémů. Teď už nás čekalo jen 11 etap, což představuje asi 170 km pochodu a zhruba 10 km výškových. Vzhledem k tomu, že horské nocležny a útulny roztroušené po trase přechodu fungují na systému ”kdo dřív přijde, ten dřív mele”, volili jsme jistotu a nesli stany a veškeré vybavení s sebou. Pochod na těžko byl znát a po první etapě jsme toho měli všichni dost. Taktika byla jasná, sníst co nejvíce jídla, vždyť pozítří se v sedle Vergio setkáme s autobusem a zásoby doplníme. Do rána se zkazilo počasí, a tak jsme výstup na nejvyšší horu Korsiky Monte Cinto (2706 m) oželeli, a udělali jsme dobře. K chatě Ciottulu di i Mori jsme docházeli za deště a vítr byl takový, že ti, kteří nevěřili v kvalitu svých stanů, začali stavět větrné zábrany okolo svých příbytků. Zbytek dne jsme strávili v teple chaty a po konzumaci asi 8 litrů vína přišla prémie od chataře, ještě litránek navíc. Spalo se dobře. Ráno byla obloha jako vymetená a my mohli obdivovat krásu třetí nejvyšší hory Paglia Orba (2525 m), nazývanou pro svoji obtížnost ”korsický Matterhorn”. Tak jsme to zkusili, tři z nás vylezli až na vrchol, ostatní skončili v průběhu výstupu. Cesta byla značená pouze kamennými mužíky, kterých bylo všude jako naseto, a nalézt tu pravou cestu byl značný problém. Cesta obsahovala několik lezeckých úseků obtížnosti 2+, ale pro toho, kdo netrpí závratí, není jejich zdolání problém. Po sestupu jsme absolvovali asi dvouhodinový pochod do sedla, kde čekal autobus. Bylo horko a studený gambrinus chutnal báječně. Siesta byla velice krátká, čekal nás totiž ještě přesun k jezeru Lac de Ninu. Západ slunce a pasoucí se koně nás přivítali na vyhlídce nad jezerem. Byla před námi asi nejromantičtější, ale co jsme netušili, i nejstudenější noc na přechodu.
Ráno jsme se probudili s námrazou na stanech a první pohyby umocněné včerejší zátěží byly více než malátné. Většina z nás toho měla plné zuby; no jo, ”třetí den je vždycky krizovka”, uklidňovali jsme se navzájem. Technický přechod Breche de Capitellu (nejvyšší bod GR20 – 2225 m) jsme zvládli a všichni jsme se těšili na odpočinek v chatě Pietra Piana. Výstupu na Monte Ritondu (2622 m), druhou nejvyšší horu, se nás vydalo jen 6. Tentokrát nás kamenní mužíci dokonale zmátli a po několika horolezeckých výstupech, kdy jsme mysleli, že jsme na správném vrcholu, jsme zjistili, že jsme úplně jinde. Výhled byl ale fantastický a my byli spokojeni i s tímto úspěchem. Sestup byl bez problémů a blížící se bouřka urychlila náš přechod k další chatě. Další den nás čekal výstup na Monte d´Oro a poté sestup kaskádami Anglais. Koupání ve studené vodě bylo perfektní a zbytek cesty k autobusu, který nás čekal v sedle Vizzavona, utekl jako voda. Teplá sprcha v kempu, čisté ponožky a pivko od řidičů, co si více můžete přát. Změna počasí a vichřice v sedle Palmente byla asi největším zážitkem této jinak celkem nezajímavé etapy.
Vzhledem k silnému větru přečkali noc ve stanu pouze otrlí jedinci, my ostatní (10 osob), společně se třemi německými turisty, jsme nocovali na opuštěné kamenné salaši s půdorysem zhruba 3 x 4 metry. Relativně nezáživná cesta lesem končila v sedle Verdi. Odtud jsme pokračovali klikatící se stezkou prudce do kopce až k chatě Prati. Poprvé jsme měli možnost spatřit východní pobřeží a západ slunce na vrcholku nad chatou byl jedním z nejsilnějších zážitků našeho putování. Krásná hřebenovka byla náplní dalšího dne, výhledy na pobřeží a strmé srázy po obou stranách nás provázely po celý den. Vzhledem k jižnější poloze a výšce hřebene (ten se směrem k jihu snižuje) jsme zjistili, že pro příště litr a půl vody na den rozhodně nestačí.
U salaše Usciolu, která připomínala více orlí hnízdo než místo na táboření, jsme se pokusili na kamenitém podkladu postavit stany. Kdo neměl samonosný stan, musel doufat, že v noci nebude vítr. Nebyl, takže jsme mohli ráno všichni vyrazit k předposlední etapě našeho přechodu. Průvodce Lonely Planet sliboval v polovině cesty u mostu občerstvení v pravém korsickém stylu. Pochopili jsme, proč jsou Korsičané většinou malého vzrůstu a muší váhy, na ”hlaďoura” do kopce se přece jde nejlépe. Před námi byla poslední a zároveň nejjižnější dvoutisícovka ostrova, Monte Incudine (2134 m). Výhled až na Boniffacio a Sardinii se vzhledem k špatné viditelnosti nekonal, zato jsme viděli cíl naší poslední etapy, masiv Bavella. Tyto monumentální skalní věže byly vyvrcholením naší cesty, i když nutno podotknout, že množství turistů nám naše euforické pocity lehce kazilo. Tato scénická část Korsiky je totiž dobře přístupná i pro velké autobusy a turisté trávící dny a týdny na písčitých korsických plážích chtějí alespoň jeden den dovolené strávit aktivně. My jsme to měli naplánováno naopak, poslední den jsme chtěli proležet v Solenzáře na plážích východního pobřeží a užít si tu idilku. Byla zima a pršelo, ale červené víno mají na Korsice vynikající.
Článek poskytla CK Adventura. Nabídku zájezdů na Korsiku najdete zde.
Autor článku: Karel Beran
