Laya Gasa trek a cyklotoulky Bhútánem

Nejdražší destinace světa – stojí to za to?

Už před covidem byl Bhútán vzhledem k denní turistické taxe, která činila 65 amerických dolarů, jednou z těch dražších destinací. Letos v září se po třech „covidových“ letech země konečně opět otevřela a při slavnostním obnovení turistiky oznámila zvýšení poplatku na 200 dolarů denně (platí bez výjimky pro všechny turisty kromě občanů Indie a Bangladéše), takže se z Bhútánu rázem stala nejdražší destinace světa. Přesto ale stojí za to zemi navštívit. Taxa sleduje zachování udržitelnosti turistiky a odráží snahu Bhútánu zachovat si tradiční místní život, uchránit svou kulturu před globalizací, uchovat si nádhernou přírodu. Není to jako v Nepálu, který turisté v masovém měřítku doslova „převálcovali“.

Zatímco svět bojuje s kácením pralesů, vymíráním živočišných i rostlinných druhů a celkovou devastací přírody, bhútánská nekonečná údolí jsou pokrytá nedotčenými rododendronovými háji a původními pralesy, jež jsou domovem rostoucí populace tygrů, leopardů nebo pandy červené. Zákon například stanoví, že 75 % území Bhútánu musí být porostlé lesem. Na kácení stromů je potřeba speciální povolení a je v podstatě nemožné, aby vesničané vyplenili kus lesa a udělali si tam rýžová políčka. Divoké řeky jsou dosud nezkrocené přehradami a obrovské vodopády jsou běžnou součástí majestátních výhledů, jež turisté zažívají. Bhútánců je 800 tisíc a rozloha země je zhruba půlka České republiky, takže mají opravdu malou hustotu zalidnění. Cestou na treku potkáváme ministra školství, který jde pěšky na inspekci horských škol (v Bhútánu jsou zdarma a téměř v každé větší vesnici), a to po stejné trase jako my – jiné cesty tu totiž nejsou.

Udržitelné hospodaření nám může být vzorem

Z turistické taxy se platí veškerý rozvoj regionů, hlavně bezplatné a moderní školství a zdravotnictví. Bhútánský král je velmi osvícený a otevřený, s rozumem přijímá nové technologie. I v horách je mobilní signál a není problém přivolat kvalitní pomoc. Ve většině vesnic je zavedena elektřina a Bhútánci ji mají dokonce zdarma, jelikož pochází z vodních zdrojů. Gramotnost je tu vysoká a děti umí anglicky lépe než v mnoha evropských zemích. Máme se co učit. Život v Bhútánu ovlivňuje z velké míry tradiční buddhismus a při našem putování – pěšky i na kole – samozřejmě nevynecháme návštěvu starých pevností (dzongů), klášterů (gomp), chrámů a svatyň (lhakhangů), tibetsko-buddhistických stúp (čhörtenů) i meditačních
jeskyní.

Paro a Taktsang gompa

Po nádherném přeletu nad majestátním hřebenem Himálaje – s viditelností všech osmitisícových vrcholů – nás čeká vzrušující přistání v Paru, na jediném bhútánském mezinárodním letišti ve výšce 2250 m.
V momentě, kdy zde přistanete a vyjdete z letadla, život zpomalí a začnete se cítit svobodně. V jiných zemích na mě vždycky dolehne nějaký stres, ale tady ne. Naopak, tady se zklidním a získám naději. Lidé si tu vychutnávají každou minutu života, nikam nespěchají a prožívají aktuální chvíle naplno. Je snadné do toho vplout a je to nesmírně uvolňující.

Máme čas na procházky starým městem. Po tradičním dřevěném mostě Nyamai (Ňamä) zam vystoupáme na nádvoří skvěle zachovalé klášterní pevnosti Rinpung dzong, odkud se otevírá široký výhled na celé údolí Paro. Součástí areálu je i nově zrekonstruovaná strážní věž Ta dzong, přeměněná na Národní muzeum Bhútánu. Další den si dáváme celodenní aklimatizační túru k významnému klášteru Taktsang (Tagcchang) gompa (v překladu „Tygří hnízdo″), jenž je doslova přilepen ke skalnímu ostrohu, dále pokračujeme ke dvěma menším svatyním Zangto Pelri (Zankto Pälri) lhakhang a Ugyen Tshemo (Ugjän Cchemo) lhakhang. Zde si můžeme zatočit modlitebními mlýnky, přeříkat naši mantru a přát si štěstí na naši výpravu. Potom sestupujeme hustým lesem zpět do Para.

Nejširší nabídku průvodců a map Bhútánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Laya Gasa trek

Tento desetidenní treking v  odlehlé oblasti tibetsko-bhútánského Himálaje vede z údolí Paro do izolované vysokohorské oblasti Gasa a patří ke špičce dlouhých a odlehlých himálajských treků. Z velké části kopíruje starou obchodní a náboženskou stezku spojující tibetskou Lhasu s bhútánskou Punakhou, jež každá leží na opačné straně himálajského hřebene. Někdy se mu přezdívá „poloviční Snowman (trek)“ a pro svou jedinečnost a odlehlost je oblíbený zejména mezi turisty vyhledávajícími nedotčenou přírodu.

Po celou dobu se pohybujeme po území patřícím do správy druhého největšího bhútánského národního parku Jigme Dorji (pojmenovaného na počest krále Džigme Dordže Wangčhuga), který vyniká svojí biodiverzitou. V  současnosti je domovem 36 druhů savců, neuvěřitelných 328 druhů ptáků, 5 druhů plazů a 39 druhů motýlů. Je to jediná oblast na světě, kde se o svoje teritorium dělí sněžný leopard s tygrem bengálským (tygr zde byl pozorován ve výšce nad 4000 m). Na treku procházíme několika vegetačními pásmy – subtropickým lesem, rododendronovými háji, a čím jsme výš, tím jsou svahy opuštěnější. Bhútán je rájem ptactva. Když dosáhneme hrany kaňonu nad vesnicí Chebesa (Čhebisa), můžeme pozorovat supy himálajské, kteří nám krouží pár metrů nad hlavou a jako rogala startují dolů z příkrých svahů. Viděli jsme také himálajskou lišku, nahury modré a polodivoké jaky. Park je však také domovem polopasteveckých kočovníků – zejména domorodých Lajanů, specifického, s Tibeťany spřízněného etnika z vesnice Laya (Laja). Kromě výhledů na zasněžené sedmitisícovky nás potěší i návštěva izolovaných horských vesnic, opevněných dzongů, rádi též fotíme posvátné čhörteny.

Nejvhodnější dobou na cestu je tradiční himálajská sezona. Ideální je podzim, řekněme druhá půlka září až první půlka listopadu, anebo potom na jaře březen – duben. V zimě je samozřejmě příliš chladno a přes léto je počasí ovlivňované monzunem, tudíž hodně prší.

Zelení z Gunitsawy do údolí Tsheri jathang, domova takinů

Brzy ráno jedeme na začátek treku do Gunitsawy (Gunicawy; 2810 m), kde vstupujeme do NP Jigme Dorji. Dnešní 19 km dlouhá etapa začíná mírným stoupáním jehličnatým a rododendronovým lesem proti proudu řeky Paro, kdy nejdříve jdeme po širší džípové cestě, později úzkou stezkou v bočním svahu nad údolím. Nad hranou lesa se za dobrého počasí otevírají první výhledy na druhou nejvyšší bhútánskou horu Jomolhari (Džomolhari; 7326 m). Táboříme na otevřené louce ve výšce 3610  m. Podél modlitební zídky mani a malého čhörtenu pokračujeme přes pastviny jaků. Ve výšce nad 3900 m procházíme kamennými vesničkami Takethang, Dangochang (Dango – čhang) a Soe, jejichž obyvatelé se živí pěstováním ředkví, tuřínu, ječmene a brambor, a po 19 km si stavíme stany ve výšce 4080 m v Jangothangu (Džangothangu), pod majestátní sedmitisícovkou Jomolhari na dohled tibetské hranici. V podvečer se vydáváme k jezerům Tshophu (Cchophu), kde lze pozorovat vzácné nahury modré (druh divoké kozy).

Ráno přejdeme starý dřevěný most přes Paro a zahájíme výstup do sedla Nyilela (Ňilela; 4870 m), odkud se otevírá nádherný výhled na sedmitisícový hřeben Jomolhari, Jitchu Drakye (Džičhu Dagkje) a Tse (Ce) Kang na tibetsko-bhútánské hranici. Suťovištěm sestoupíme na dno údolí řeky Jaje a  pěší stezkou vinoucí se mezi jalovcovými a březovými háji míříme k oslnivě bílé věži dzongu, jenž dominuje osadě Lingzhi (Lingži). Jeho návštěvou zahájíme nový den. Je to pevnost ležící na staré obchodní stezce mezi tibetským Gjance a  bhútánskou Punakhou a je domovem malé komunity mnichů. Projdeme kamennými vesničkami Lingzhi a Goyul (Gojul), obklopenými políčky s ječmenem a pšenicí, načež stezkou ve svahu dosáhneme širokého údolí Chebesa. Osmý den potom zdoláme 500 náročných výškových metrů do sedla Gogula (4440 m), kde lze pozorovat vzácného supa himálajského nebo orlosupa bradatého. Pak nás čeká opět sestup cedrovým a jedlovým lesem do údolí Shakshepasa (Šakšepasa) a širokými pláněmi přes pastviny jaků dojdeme do Shomuthangu (Šomuthangu). Zde spíme ve výšce 4220 m. Ráno stoupáme opuštěnou krajinou po loukách s rozkvetlou protěží a s výhledem na vrchol Kang Bum do sedla Jarila (Džarila; 4750 m), odkud klesáme do údolí Tsheri jathang (Ccheri džathang). Tady se nachází výsostná oáza přísně chráněného takina bhútánského, národního zvířete celého království. Je to docela legrační zvíře – s tělem krávy a hlavou kozy.

Z velehor zpět do subtropické zeleně

Trasa z Robluthangu do Limithangu je nejnáročnější etapou našeho treku. Ostře stoupáme přes kamenné pole do pětitisícového sedla Sinchela (Sinčhela; 5005 m), po jeho zdolání sestupujeme kolem morény a obrovského ledovcového jezera k řece Kango, kterou překročíme u paty morény. Nocujeme v kempu Limithang ve výšce 4140 m, pod majestátním vrcholem hory Gangchhentang (Gangčhentang; 6480 m). Jsme v nejsevernějším bodě naší trasy. Z Limithangu zamíříme na východ údolím říčky Zamdo Nangi. Postupně ztrácíme nadmořskou výšku a po deseti kilometrech vidíme první domečky vesnice Laya, jedné z nejizolovanějších bhútánských osad. Její obyvatelé představují zvláštní etnikum s vlastním jazykem a  stylem oblékání – jeho ženy nosí tradiční bambusové kuželovité klobouky a výrazné stříbrné šperky.

Tady už pomalu opouštíme vysoké hory a sestupujeme do obydlené nížiny. Po stezce prochozené Lajany mineme nenápadnou odbočku velkého Snowman treku, který odtud míří dále na východ podél tibetské hranice. My se však stočíme na jih podél řeky Mo, úzkým kaňonem překonáme průsmyk Kohila a na tábořišti Koina (3050 m) strávíme poslední noc v divočině. Závěrečný den treku se krajina mění, přibývá bambusových lesů, čhörtenů a modlitebních praporů. Už vidíme majestátní pevnost Gasa dzong a její ospalou vesnici s vojenským „check-postem“, několika obchůdky a horkými termálními prameny Gasa tschachu (cchačhu), v nichž si můžeme dopřát zaslouženou koupel.

Punakha a Thimphu

Z Gasy sjíždíme do subtropické Punakhy, zimního sídla nejvyššího opata a někdejšího hlavního města bhútánského království, kde si prohlížíme největší bhútánský buddhistický klášter Punakha dzong, položený těsně u soutoku řek Mo chhu (čhu; Ženská řeka) a Pho chhu (Mužská řeka). Mezi rýžovými políčky se pak schovává malý klášter plodnosti Chime (Čimi) lhakhang s přilehlou „falusovou“ vesnicí, navždy spojenou se slavným šíleným mnichem Drukpou Kinlajem. Po obědě se přes silniční sedlo Dochula (Dočhula), ozdobené 108 čhörteny, přehoupneme do hlavního města Thimphu, které si i dodnes zachovalo venkovskou malebnost. Nádherným zážitkem je návštěva nejrozlehlejší bhútánské pevnosti Tashichho (Tašičhö) dzong, současného sídla vlády, a také nedávno dostavěné Buddhovy sochy Dordenma.

Tento článek vyšel v časopise TRAVEL LIFE. Kup si předplatné časopisu TRAVEL LIFE a žádný skvělý článek o cestování už nikdy nezmeškáš. Najdeš v něm nejžádanější destinace, tajné tipy, krásné fotky, rozhovory s našimi i zahraničními cestovateli. AŤ VÍŠ, KAM PŘÍŠTĚ.

Bhútánem na kole

Cyklistické putování napříč celým královstvím je dobrý způsob, jak poznat Bhútán v celé jeho šíři a zároveň za sebou zanechat pouze minimální (nejen uhlíkovou) stopu. Dokonce i oblíbený čtvrtý bhútánský král Džigme Sengge Wangčhug je nadšeným cyklistou. S pomocí kola uvidíme nejen nejznámější turistická lákadla západního Bhútánu, ale projedeme si i mnohem odlehlejší a opuštěnější východní část země. Jako zlatá nit se horami vine 750 kilometrů dlouhá cesta, jež s převýšením 10 tisíc výškových metrů překonává několik sedel a údolí, aby cestovatele dovedla přes celý bhútánský Himálaj až do indické nížiny. Denně ujedeme 50–80 kilometrů nalehko a díky doprovodnému minibusu můžeme kromě věcí někdy naložit i sami sebe, a získat tak sílu a čas na průzkum míjených památek. Celý zážitek z  pobytu ve výjimečné zemi nám navíc obohatí zázemí kvalitních a v tradičním stylu stavěných hotelů a restaurací.

Na kole od západu k východu

Z  průsmyku Chelela (Čhelela; 3810  m), odkud je nádherný výhled na zasněžený sedmitisícový hřeben Himálaje s dominantní Jomolhari, sjíždíme tisíc výškových metrů po příjemně se vlnící úzké asfaltce až do nejzápadnějšího bhútánského údolí Haa, jež se táhne až do blízkosti tibetské hranice. Cestou projíždíme typickou vesnici Jangthong (Džangthong) s tradičními dřevěnými domy, obklopenými jabloňovými sady a políčky s čili papričkami, rýží a pohankou. Kdo ještě nemá pedálů dost, pokračuje dál do osady Damthang, kde sídlí vojenská posádka, nebo až k jednomu z nejméně tuctu klášterů uhnízděných na skalních útesech vysoko nad údolím. Později starou silničkou, která kopíruje původní obchodní stezku, projíždíme údolí Haa a přes soutok řek Paro a Thimphu míříme do nejmenšího asijského hlavního města – Thimphu. Další den překonáváme mírným stoupáním sedlo Dochula a subtropickou krajinou přijíždíme do Punakhy.

Západní Bhútán opouštíme tentokrát náročným stoupáním do sedla Lawala (3300  m) v Černých horách a dostáváme se do hustě zalesněné krajiny, jež je domovem různých druhů ptáků a opic. Při závěrečném sjezdu se nám otevře překrásný výhled na zapadlé ledovcové údolí Phobjikha (Phobdžikha; 2900 m), na hranici NP Jigme Singye Wangchuck (pojmenovaného podle bývalého krále Džigme Sengge Wangčhuga). Ráno si prohlížíme autentický klášter, gompu Gangteng s početnou komunitou mnichů. V sedle kola se pak přehoupneme přes průsmyk Pelela (3400 m) a 65kilometrovým sjezdem, po cestě vedoucí otevřenou vysokohorskou krajinou s rozkvetlými alpskými loukami, se spustíme až do Trongsy (Thongsy).

Tady od nepaměti stojí nejdůležitější pevnost v zemi, jež chrání vstup do východní části Bhútánu. Nese jméno Ta dzong a je zasvěcená mýtickému hrdinovi Gesarovi z Lingu. Mám ráda údolí Phobjikha, které je stranou hlavní silnice. Je to místo, kam vždycky na zimu přilétají z Tibetu jeřábi černokrcí a hnízdí tady. Místní obyvatelé kvůli tomu nemohou mít psy, ani nesmí ve volné krajině být elektrické vedení, takže všechno je zakopané pod zemí. A místní vesničané věří, že je jejich povinnost se o jeřáby takto starat, že jim to přinese štěstí. I toto přesně charakterizuje Bhútánce.

CK Adventura pořádá do Bhútánu několik turistických a cykloturistických zájezdů různých obtížností. Pokud milujete hory a přírodu, určitě si vyberete na www.adventura.cz.

Za průsmykem Jutongla (3400 m) nás čeká opět nekonečný sjezd do širokého údolí Jakar (Džakar). Tady, ve správním středisku provincie Bumthang a domově jednoho z velkých buddhistických učitelů Pämalingpy, si děláme odpočinkový den. Projíždíme údolí, které se pyšní četnými buddhistickými svatyněmi a stavbami, ale zároveň má okouzlující polohu uprostřed borovicemi porostlých vrcholků.

Ze středního Bhútánu se postupně – přes tři 3500 metrů vysoká sedla, z nichž nejvyšší je Thrum – shingla (Thumšingla; se svými 3750 m je to zároveň nejvyšší silniční průsmyk v Bhútánu) – přesouváme na vzdálený a obtížně dostupný východ země. Tento úsek patří k nejkrásnějším v celém Himálaji. Míjíme hluboká údolí porostlá vysokou džunglí, ze které nám občas do cesty vyskočí opice, bezpočet vodopádů či vesničky přilepené na příkrých úbočích a přímo ze sedel si užíváme daleké výhledy. Dva závěrečné dny na kole nás pak snesou do nížiny, do pohádkového města Tashigang (Tašigang; 1200  m). To je jedno z mých nejoblíbenějších míst. Najdeme tu úplně poslední pevnost na východě země, úplně poslední místo v horách, odkud už vede jen dlouhatánský stokilometrový sjezd dolů do Indie. V Tashigangu se nad úzkým kaňonem nachází nádherná velká pevnost, ze které je famózní výhled na celý zalesněný hřeben Himálaje. To je vlastně náš cíl. Když už jsme tu, víme, že už to bude dobré. Tady se také rozloučíme s vysokým Himálajem. Vystoupáme do průsmyku Kanglung (2500 m), posledního na trase, a sjíždíme do Khalingu, kde naše cyklistické putování zakončíme.