Laos: Země miliónu usměvavých

Úsměv je totiž to nejčastější, s čím se tu cestovatel setká. Laosané vypadají, že jsou dobře naladění snad trvale.A není to jen marketingový tah na turisty, protože i v té nejzapadlejší vesničce se setkáváme také s úsměvem. Je to spíše součást povahy těchto milých lidí. Navíc je to strašně nakažlivé. Mnohokrát se přistihneme, že se automaticky usmíváme také. A pokud stačíme pozdravita usmát se jako první, rozzáří se místní jako sluníčko.

Úsměv za každých okolností

Úsměv je samozřejmou součástí i při smlouvání. Ceny se pro turisty často nadsazují, jako kdekoliv jinde, ale nadhazování i smlouvání postrádá jakoukoliv agresivitu. Ceny dopravy a běžného zboží se obvykle účtují rovnou jako místním a smlouvat je nutné hlavně u suvenýrů. Vše probíhá v klidu a pokud možno v sedě. Žádný spěch. Je nutné pořádně zvážit každou nabídku. „Dám ti šťastnou cenu“, zní obvykle nabídka prodejce na smlouvání. S úsměvem je cena přijímána a s úsměvem také odmítnuta.“Omlouvám se, je mi to velmi líto, ale tvou cenu nemohu přijmout.“ Tak to také občas dopadne, ale při cenách v Laosu se většinou najde kompromis akceptovatelný oběma stranami.

Dokonce i spory a konflikty se v Laosu řeší s úsměvem. Žádné dohadování, žádný křik. Vše musí proběhnout v klidu. Jinak by obě strany riskovaly „ztrátu tváře“. A to se tu nenosí. Nic není v Laosu takovým problémem, aby se to nedalo vyřešit v klidu. Vstřícnost a nápomocnost místních nedá cestovateli jedinou šanci, jak se pořádně rozčílit. Někdy jsou místní trochu až moc v klidu a vyřízení některých drobností trvá až příliš dlouho. Ale proč spěchat. Zvolnit trochu tempo nám Evropanům neublíží. Hektika do této země napatří.

Nejširší nabídku průvodců a map Laosu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Nejlepší jsou děti

Ve své přirozenosti jsou děti tak milé a nezkažené, že se jim prostě nedá odolat. Po veskrze špatných zkušenostech z Indie se nám tahle změna fakt líbí. Děti v hlavním městě, ale i malí ušmudlánci v těch nejzapadlejších vesnicích nás zdraví máváním a hlasitým „Sabajdý“ (dobrý den). Ve vesničkách často vybíhají na cestu, jen aby nás mohli pozdravit. Poctivě se snažíme odpovědět na všechna mávání a každý pozdrav, i když je to dneska už po čtyřicáté šesté. Po naší odpovědi se malí usmolenci rozzáří jako sluníčka. Větší školáci na nás v pozdravu aplikují své znalosti angličtiny a potěšeně se hihňají, když jim také odpovíme „Hello“.

Mimo pozdrav jsou ale velmi stydliví a nedovolí si cizince obtěžovat, i když by třeba potřebovali pomoct. Trochu zmoženě sedíme odpoledne na mostku spojujícím Don Det a Don Khon v oblasti Čtyř tisíc ostrovů a zrovna končí škola. Je to jako když se otevře úl a bzučivý roj dětí všech věkových kategorií se rozprchává na všechny strany. Většina z nich ale prochází kolem nás po mostku. „Sabajdý, sabajdý, sabajdý“ zní nekonečně mnoho pozdravů. Jeden klučík zastavuje i s kolem, které je větší než on sám, pod schody na most. Popochází sem a tam a různě šteluje kolo. Chvilku ho pozorujeme, jak tam beznadějně něco kloubí, než nám dojde, že je to kolo na něj moc těžké. Nedokáže ho vytlačit po schodech na mostek. Tomáš sbíhá schůdky a s úsměvem klučíkovi kolo odebírá. Vynést kolo po schodech nahoru není pro vzrostlého Evropana žádný problém. Kluk úlevně vyhopká schody a s vděčným úsměvem nahoře nasedá. „Kchap džaj laj laj“ – moc vám děkuji, zní za ním, když míří domů. Na Tomášovi je vidět, jak se nám laosský úsměv dostal pod kůži – dívá se za klučinou a usmívá se.