Vyhrát soutěž o titul první bledá tvář roku v některých ladackých údolích není těžké ještě v polovině července. Stačí z tras, kterými denně táhnou karavany mezků, odbočit na vedlejší pěšinu. Jedna vede z Temisgamu přes sedlo Tar až ke starodávnému klášteru v Alči.
V polévce se tlusté pásky ječmenných nudlí mísí s proužky zelí a mangoldu. „Říká se jí thukpa, v Tibetu gya thuk,“ vysvětluje Ultus, co to vlastně rozlévá do misek. V dědince Jang Tang má jeho máma guest house, podobné jsou na téhle trase v každé vesnici. Provoz si mezi sebe dělí celá rodina. Chlapi vaří docela často.
Na guesthousy spoléhá většina cestovatelů a vyráží se spacákem a bez zásob. My chceme jít dál, kde tyhle vymoženosti nemají a tak jsme jediní natěžko. Jak zjistíme později, velký batoh pojme hodně blech. Poslední krvelačné bestie z místních matrací necháváme až v dekách Aeroflotu mezi Dillím a Moskvou.
Na západ bez asfaltu
Jang Tang je ideální místo na první noc krátkého treku z Likiru do Temisgamu, který spousta lidí používá na aklimatizaci. Vesnici obklopují lány hořčice, ženské se v nich ztrácejí po pás a jejich barevné šaty, tibetské čhuby, ostře kontrastují s temně žlutou barvou kvetoucího pole.
Snídají se tu většinou čapáty s máslem a meruňkovým džemem. Máslo je slané, jačí. Jang Tang je jednou z dědin, kde je snazší máslo vyrobit než koupit. Silnice sem sice vede, ale pokračování dál na západ ještě není hotové.
Kdo se chce pustit tímhle směrem, čeká ho prašná cesta přes dvě sedla. Za prvním, které se dá vyběhnout za dvě hodiny, je Hemis Šukpačan. Teprve na vršku nad touhle vesnicí je jasné, proč druhému sedlu místní říkají velké. Cesta vede prudce dolů po jahodově červených skalách zasypaných sutí a potom zase strmě nahoru. Každý metr, který nohy ujdou nahoru, si pak musí odšlapat dolů, do Temisgamu ke klášteru nalepenému na skále.
Kde se perou mníšata
Z Temisgamu jezdí ranní autobus na hlavní východozápadní silnici. První dědina, kterou jde hlavní tah, je Nurla. Odsud potřebujeme nějakých sedmdesát kilometrů směrem na západ. Tam se dá znova zanořit do hor.
Stopovat jde i v dešti uprostřed Nurly, tři zmoklé postavy s batohy vezme po nějakých deseti minutách mávání na milost jeden z náklaďáků. Řídí ho Sikh Nazir a po cestě nás hostí horkými nudlemi v plechové boudě u cesty. „Ne, zaplatím já,“ rozhoduje rezolutně při odchodu.
Za tři hodiny vyskakujeme v Lamayuru. Místní klášter je obrovský, na střeše se perou mníšata. Do dálky se táhne krajina připomínající povrch měsíce. Totální pustina.
Najít chlapa s osly, jemuž by se chtělo přes sedlo Tar chvíli trvá, ale nakonec se s jedním domluvíme na šesti stovkách za dvě zvířata na den. Kolčovi oslíci se jmenují Napo a Karto, což lehce nahluchlým bledým tvářím zní jako Kato a Nato, a tak jejich majitele chvíli podezírají z intelektuálství.
Po cestě přes první sedlo se zvěřinec rozůstá ještě o malou kozenku, kterou Kolčovi svěřuje pastýř, kolem jehož stáda máme cestu. Moc se jí nechce jít – nejspíš tuší, že ji lámové ve Wanle podříznou.
Dobré liščí ráno
Wanla je místo, odkud většina lidí vyráží na známý trek skrz údolí řeky Zanskar. Díky tomu jsou tu dvě tábořiště a v nich výpravy, ve kterých někdy převažují zvířata nad lidmi. Na čtyři Norky připadají kromě deseti koní ještě dva stany na spaní, jeden koupelnový, jeden záchodový a jeden kuchyňský.
Průvodci jim večer udělají táborák. Což je v zemi, kde se dřív nebožtíci dávali sežrat divé zvěři, protože nebylo dřevo na jejich spálení, trochu zvláštní.
Wanla je taky místo, kde lišky dávají dobré ráno. Ladacká bystrouška se vplíží se pod apsidu a do pelechu si odtáhne třicet čapát a kus jačího sýra. Zásoby se dají ráno doplnit v krámku u cesty, největší radost udělá prošlá konzerva tuňáka z armádních zásob.
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Ožralému padáka
V dědince Phanjila jde cesta na Zanskar rovně; nahoru, do Ursi, odbočuje málokdo. Přes tarské sedlo se moc nechodí. Kolčo si pořád přihýbá z flašky s něčím průzračným, než dojdeme do Ursi je úplně mimo. Kořalku snáší stejně špatně jako všichni místní. Proto taky „spirits“ většinou nepijou.
Představa zlitého ponymana v příkrém svahu pod sedlem je horší než nás samotných s batohy tamtéž. Kolča dostává jednodenní odstupné a padáka.
Ursi je docela konec světa, letos jsme tu první bledé tváře. Jedné místní tetě pomůžeme ulovit zaběhlou ovci, dětem rozdáme pastelky a jsme vítaní hosti. Na uvolněné místo ponymana se nabízí sedmnáctiletý Stanzin, což oceníme druhý den, jakmile vystoupáme nad 4500. Posledních sto výškových metrů odpočívá i Stanzin a oslíci. Ze sedla je v dálce vidět K2, za výhled se platí nekonečným sestupem kolem koryta řeky.
Domy jenom pro místní
Další dny a sedla jsou nižší. Rozsedlina Hibti se dá vydrápat za dvě a půl hodiny, horskou idylku obstarávají kroužící motýlové. V trávě se pase dobytek z vesnice Hibti, některé kusy se toulají vysoko, až pod dalším sedlem, Mangyu. Zvířata tahají chlupy po zemi a spokojeně ožírají trsy bodláčí.
Vesnice Mangyu je z posledního sedla vidět, ale cesta příkrým kopcem dolů trvá dobré tři hodiny. A potom ještě dědinou, až k plácku u řeky, kde se dá spát. Za vodou vede cesta vzhůru do staré části vesnice. Hodně domů je opuštěných, lidé se radši stěhují blíž k řece.
Zkoušíme zjistit, kolik takový baráček na skále stojí. Cena pro nás neexistuje. Indické zákony z Ladakhu dělají terra prohibita – cizinci tu nesmí vlastnit ani půdu, ani domy. To samé se týká lidí z jiných indických států. Což třeba pandžábce, kteří sem jezdí dělat byznys na několik měsíců v roce, rozhodně netěší. Protože stejné pravidlo pro Pandžáb není.
Jídlo jako kola
Ve většině dědin po cestě se dá přijít k nějakému dlabanci, takže liščí nájezd zůstal celkem bez následků. Nejlépe je domluvit se s kolemjdoucí tetou, jestli se jí nechce vařit. Ona vydělá a my máme čočku se zeleninou a rýží za třicet rupek.
Dole za sedlama jsou v některých dědinách i obchůdky. Tam se dá koupit kola nebo džus z manga, na kterém celkem snadno vzniká závislost . Půl litru jakékoliv balené tekutiny vyjde na třicet rupek, stejně jako pracně vařené jídlo. Vysokohorská přirážka na zboží z nížin. Většinu jídla sem vezou náklaďáky i několik dní.
Levné jídlo končí někde u vstupní brány do Alči, kam většina bledých tváří míří džípem po hlavní. Skuteční mem sahibové. Od baťůžkářů se kromě džípu liší ještě tím, že jsou nepřirozeně (neindicky) čistí. A nepřipadá jim zvláštní platit přes sto rupií za večeři.
O dracích a polovičních autech
Moderní dopravní prostředky se do Ladakhu dostávaly v trochu nezvyklém pořadí. První se objevilo letadlo a teprve potom auto – armádní džíp. „Drak! Viděl jsem draka,“ křičel ten chlap, když dorazil do dědiny Spituk. Vracel se trochu napitý ze svatby, a když nad ním ta hřmící příšera přeletěla, lekl se, až spadl z koně.
To vysvětlení bylo v roce 1948 úplně logické. Letadlo Ladačanům, kteří do té doby neviděli ani auto, nezapadalo do žádné známé kategorie. Právě rok 1948 se stal začátkem vývoje moderní dopravy v Ladaku. Odstartovala jej vlastě pakistánsko-indická válka. Indie potřebovala rychle dostat vojáky do podhůří Himalájí, aby zastavili postup pákistánské armády. Pěšky by jim to trvalo několik týdnů a tak ladacká samospráva u vesnice Spituk vybudovala improvizovanou ranvej, na níž začala přistávat letadla s vojenskými jednotkami. Lidé z blízkých i vzdálených dědin nosili ke Spituku na zádech svoje děti, aby jim ukázali tu létající příšeru. Letadlem se do Ladakhu dostalo i první auto. Lidé, kteří ho viděli vyjíždět z aeroplánu, ho okamžitě překřtili na „baby-plane“ – letadlí mimino.
Stejně jako letadlo to byla atrakce. Děcka za ním lítaly, a dokud byl v Le jenom jeden vojenský džíp, číhávaly na něj u brány armádní pevnosti. Po armádních džípech se objevilo kolo. „Lidi si tehdy mysleli, že to je nekompletní auto, že má o dvě kola míň,“ popisuje dnešní poslanec indického parlamentu Pintu Norbu. V šedesátých letech, když armáda postavila silnici do nížiny, se v Ladaku objevila první civilní auta. Osobní až později, ze začátku nahoru táhly hlavně šňůry náklaďáků se zbožím. Do té doby kerosin, rýži nebo textil Ladačanům vozily jenom karavany velbloudů a oslů.
