Ladakh na kole: Z Prahy do Manali

Let přes Amsterdam

Při odbavení má taška s věcmi váží deset a kolo v brašně sedmnáct kilogra­mů. Zavazadla po­dáváme jako skupinová a poplatek za nadváhu není vyžadován. V 7:35 hodin odlétáme linkou OK do Amsterdamu. Tam máme tři a půl ho­diny času. Čekání si krátím dvěma pohárky slušné kávy.

Před polednem náš B 747 startuje. Oproti loňsku se úroveň služeb společnosti KLM mírně zlepšila a letušky tolik neskrblí vínem a pivem. Posouvám si čas o 3½ hodiny dopředu. To je jistá rarita, způsobená zavedením jednotného času v celé In­dii, jejíž území leží ve více časových pásmech.

K večeři je podávána docela chutná pizza. Letíme přes postsovětské středo­asij­ské re­publiky a severní Pákistán. Bohužel již za tmy, takže pochopitelně nic nevi­dí­me.

Přílet do Delhi

V Delhi přistáváme před třiadvacátou hodinou místního času. Po nezbytných procedu­rách dopadá razítko imigračního úředníka do mého zbrusu nového pasu. Ve vý­stupní hale nás čeká majitel místní, námi oslovené cestovní kanceláře se třemi pomoc­­níky. Na uví­tanou dostává­me věn­ce z afrikánů.

U Cooka měním 400 USD za 18 890 rupií (kurs 47,130 Rps za 1 USD). Kupuji si za 5 Rps pohárek kávy z automatu s obsluhou, pak ještě čaj za 4 Rps a láhev vody za dvacku. To je značně přemrštěná cena, obvykle stojí 12 Rps.

Venku je 30 °C a velmi vlhký vzduch. Je přistaven poměrně prostorný autobus s fungující klimatizací. Část zavazadel putuje na střechu, zbytek dozadu. A můžeme vyjet. Za pronájem busu do Manali zaplatíme asi patnáct tisíc rupií.

Autobusem do Manali

Zpočátku jedeme čtyřproudovou silnicí s častými rozestavěnými úseky. Kolem čtvrté hodiny ranní stavíme na jídlo. Menu je jednotné. Dhál, tři ča­pátí a černý čaj. Po­­­kud to čtenáři zní příliš tajemně, tak tedy měl jsem mističku vařené čočky v pálivé o­­máč­­ce a k tomu tři placky z mouky a vody, pečené na sucho na plotně anebo na vnitřní vyzdívce spe­ciální pícky. Čapátí se trhá a pravou rukou stočí tak, aby se dal na­brat dhál. Lžíce, natož příbor jsou naprosto zbytečné. Moc jsem si nepochutnal. Kra­jina je stále jednotvárná rovina s vysokou hus­to­tou obyvatel. Snažím se spát.

Po osmé hodině se z roviny začínají zvedat první kopce. Přetrvává téměř sou­vislé osídlení. Silnici lemují eukalypty. Nápadné je množství cihelen. Komíny prozra­zu­jí, že se zde cihly vypalují. To zdaleka neplatí pro celou Indii, leckde se staví z ve­přo­vic. Čas­to míjíme nuzné rákosové chýše těch nejchudších.

Na další zastávce hasím žízeň čajem a Coca Colou. Potěšila mne možnost vykonat základní ranní hygienu. Pomocník řidiče chladí přehřátý motor kli­ma­ti­zace na­­­šeho autobusu prou­dem vo­dy z hadice.

Silnice 21A se rapidně zhoršila. Asfalt je redukován na úzký pruh uprostřed vo­­zov­ky. Po pravé ruce se rýsují vysoké kopce. Na polích tu roste převážně kukuřice, častější jsou i pastviny. V potocích protéká málo vody.

Nenadále se silnice v ostrých serpentinách zakusuje do horského hřebenu. Hle­­dá průchod mezi Shimla Hills a Sivalik Range. Před každou zatáčkou řidič troubí a dob­ře činí. S protijedoucími nákladními auty se míjíme těsně, ale bez problémů.

Otevřel se široký rozhled do kraje směrem k jihu. Po levé straně vozovku le­mu­jí strmé srázy. Zábradlí ani zídky u silnice nejsou. Výšiny pokrývá husté křoví a z něho vy­ční­va­jí listnaté stromy. Sem tam stojí nuzný domek. V jedné ostré serpen­tině musí řidič do­­kon­­ce couvat, aby projel.

Zdržení ve vesnici Swarghat

Po necelých dvaceti kilometrech vydatného stoupání projíždíme ves Swar­ghat. Listnaté stromy ustoupily borovicím. Nacházíme se určitě přes patnáct set me­trů vysoko. Střechy některých domků zdobí originální televizní antény – zprohýbané, dávno odložené ráfky z jízdních kol s rezavým výpletem.

U benzinové pumpy otáčíme, vracíme se do centra a najíždíme na silnici do Mandi. Ta uprostřed vsi odbočuje v úhlu, který nelze v původním směru vytočit. Asfalt je nyní po celé šířce vozovky, jen to nezakřiknout. Do Manali zbývá ještě 212 ki­lo­metrů, hodinky ukazují 10:43 hodin. Stále stoupáme a provoz houstne. Silnice číslo 21 se zařízla do úbočí svahu. Nalevo, hluboko pod námi, se leskne hladina přehrad­ního jezera Goving Sa­gar, zadržujícího vody Su­lej River.

Po čtyřech kilometrech nás myškou předjíždí terénní vůz. Ostrý hvizd píšťalky, poslušně zastavuje­me. Po chvíli otá­číme a vracíme se do Swarghatu. Pa­trně jsme se řádně neprezentovali u místního police checkpointu.

Po dobu vyřizování formalit si blíže prohlížím ruš­­­nou vesnici s řa­dou obchůd­ků. Po hlavní ulici se nevzrušeně loudá opice. Prodavač ovoce jí dává trs přezrálých banánů. Kupujeme si je také. Jsou drobné, ale chutné. V půl dvanácté definitivně odjíž­díme.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Proti proudu řeky Beas

Cesta o něco sestoupila k přehradnímu jezeru. Hornatá krajina mi vzdáleně připomíná jižní Sikkim. Kolem vody žije dost lidí. Často míjíme obchůdky s potravinami a vyvařovny. Za necelé dvě hodiny jsme ujeli pouhých padesát kilometrů. Do­cela bych něco pojedl.

Pozvolna mizí architektura neforemných betonových krabic, působících do­jmem totál­ní nedokon­čenosti. Ty nás provázely během předcházejících hodin. Vy­tla­ču­jí je pohlednější domky.

Zato se nad námi vynořuje silueta cementárny a pod ní vodní elektrárna. Pře­jíždíme řeku Beas a na protějším břehu opět stoupáme vzhůru do bezlesých kop­ců. V nižších polohách dominují miniaturní pole, výše pak pastviny. Je nepří­jemné, vlh­ké vedro. Zbývá necelých 150 kilometrů, snad do Manali dorazíme někdy mezi šestou a sedmou hodinou. Naše kola na střeše autobusu budou pěkně vytřesená.

Před pátou jsme se za vytrvalého vytrubování svižně prodrali rázovitým měs­tem Mandi a nyní jedeme proti proudu Beas River. Řeka zde protéká divokou sou­těs­kou. Silnice šplhá vysoko nad vodu, aby vůbec našla cestu ke Kullu. Jedna zatáčka střídá druhou. V tomto úseku snad opravdu neexistuje ani sto metrů rovné silnice. V příkrém svahu občas stojí uprostřed terasovitých políček domky, k nimž vedou jen úzké pěšin­ky. Cesta je místy doslova vystřílená ve skále. Na zábradlí nad srázem pose­dávají opice s mláďaty.

Stoupání k Manali

Opona, další obraz. Lanový most, vodopád. Na protějším břehu se vysoko nad vodou usadil jeden z hin­duistických chrámů v této oblasti, Hongi Hindu Temple. Je přístupný jen po schodech vedoucích k přívozu přes řeku. Z „vodovodu“, tj. z pra­sk­lé hadice za­vě­šené osmdesát metrů nad hladi­nou, stříká voda na všechny strany.

V rokli na protějším břehu hučí mohutný vodopád. Místo lávky vede přes řeku lano se sedačkou na kladce. Boční přítoky bojují s obrovskými balvany v korytech. V mohutných peřejích hučí silný proud.

Na konci soutěsky je rozestavěný silniční tunel. Dlouho projíždíme je­ho již ote­vřenou částí. Osvětlené stěny jsou ponechány bez dokončovacích úprav tak, jak by­ly nahrubo vylámány ve skále.

Vysoké hory se rozestupují. Asi padesát kilometrů před Mana­li oživují údolí ja­bloňové sady, střídající se s políčky se zeleninou. Domky se opět skotačivě rozběh­ly vysoko do svahů zaoblených kopců.

Šeří se. Projíždíme osvět­lenou hlavní třídou dosti velkého města Kullu, ležící­ho ve výšce 1220 metrů nad mořem. Z okénka autobusu sleduji obligátní defilé ma­lých, jednoduchých obchůdků, ob­čas překvapivě prostřídaných moderní, větší prodej­nou. Asi jen díky slabému veřejnému osvětlení se mi město zdá čistší, než je v Indii obvyklé. Prů­jezd podvečerním Kullu nebere konce.

Konečně Manali

Do Manali jsme dorazili za husté tmy až kolem jedenadvacáté hodiny. Ubyto­vání v hotýlku je mizerné, ale po dlouhé cestě střecha nad hlavou přichází velmi vhod. Ustlal jsem si raději na zemi na karimatce. Vedle pokoje máme sprchu. Po­měr­ně vlažná voda mi přináší rozkoš ze znovunabytého pocitu čistoty těla.

Na chvíli jsem vyrazil do města, ale brzy se vracím. Ráno, až se dám dohro­mady, si vyjedu na kole někam do okolí. A pozítří konečně zahájíme přesun do Lehu. Být po mém, vyrazil bych na cestu do Lehu hned zítra v poledne.