Ladakh na kole: Údolím Indu z Hemisu do Lehu 

Snídaně se vleče. Tomatová polévka tentokrát nebyla ta správná volba. Je to pár kou­sků rajčete uvařených ve vodě se lžičkou oleje. Vaječná omeleta s čapátí poté trochu vy­lepšuje pošramocenou pověst kuchařky. K tomu tři čaje. Ale už mě opravdu ne­baví sedět v hospodě! Jdu si sbalit věci a vyčistit a pro­mazat kolo. Chvíli hledám místo, od­kud se He­mis dá nej­lépe vy­fotogra­fovat. O de­sáté hodi­ně konečně od­jíž­dím. Volím sil­ni­ci po levém břehu In­du.

Dál kolem řeky Indus

Prohlížím si krajinu. Široké údo­lí z obou stran ohra­ni­čují již dříve zmi­ňo­vané velehorské hře­beny. Mi­ni­mál­ní nadmořská výška je 3 300 me­trů. Kolem řeky a na zavla­žovaných místech, zejména blízko vesnic a bočních pří­to­ků Indu rostou topoly a vrby. Lesy to však nejsou. Zde mají převahu topoly se širší korunou, jinde zase ty štíhlé. Místy také vidím nepříliš rozlehlá pole a pastviny.

Až k úpatí hor se táhnou mírně svažité holé plochy. Na jejich povrchu leží směs kamení a jemné kamenné drtě. Ze dna údolí občas trčí do výšky několika desítek metrů ku­želovité skály. Na nich vesměs vyrostly výstavné buddhistické kláštery. Další se chou­lí na úpa­tí srázných hor­ských hřebenů. Vesnice jsou poměrně rozlehlé, domky na indické poměry neobvykle úpravné a solidní.

Jedu nyní pod hrází zavlažovacího kanálu. Ten sleduje vrstevnici paralelně s řekou. Zachytává levobřežní potoky a jejich vodou zásobuje zavlažovací kanály, stékající po svahu. Místy je patrná snaha o zalesnění, jinde o zúrodnění kamenitých ploch. Pozemky jsou obehnány vy­sokými drátěnými ploty anebo zídkami z ne­pá­lených cihel. Na některých parcelách čekají na odvoz otepi sklizené vojtěšky. Do­konce míjím několik skleníků, v nichž se pěstují dýně a okurky. Kolem nich jsou vy­sázeny květiny. Namátkou třeba slunečnice anebo sléz.

Klá­šter Stak­na

Bídný asfalt mizí. Přejíždím řadu mělkých brodů. Vpravo mezi ce­s­tou a řekou je vesnice, ale není k ní přístup. Až později z proti­smě­­ru při­chá­zí asfaltka stá­čející se k řece. Ve­­de mě k mostu přes Indus. Odbo­čuje z ní nová ces­ta, vedoucí ve spi­rále ke klá­šteru Stak­na, sto­jícím na osamělém skalním kuželu. Po­stavil jej v 17. stole­tí bratr krále Singge Namgyala.

Jedu nahoru, ale do­vnitř nevcházím. Před hlavní bra­nou je docela prozaická plechová garáž. Kláštery dnes nejsou tak chudé, aby mniši museli chodit pěšky. Zpod monastýru je hezký výhled. Vlevo pod horami je Matho Gompa ze 16. století, je­den z nejstarších klášterů. V současné době jej obývá dvacet mnichů a klášterní ško­lu navštěvuje třicet dětí. Na pahorku přes řeku je známý Thik­se Gompa, v bočním údo­lí ves Nang. Kolem řečiště se táhne až k obzoru úzký pruh ze­leně. Ladakh Range se pyšní mnohonásobně se překrývajícími hřebeny. Ten nej­vyšší, částečně skry­tý v mracích, je pocukrovaný čerstvým sněhem. Když včera tady dole pršelo, na­ho­ře padal sníh.

Přejel jsem most a v krámku u hlavní silnice popíjím Pepsi Colu. Je krátce po je­denácté hodině. Dnes je neděle, zřejmě proto je na silnici jen velmi slabý provoz. Kvituji to s povděkem.

Cesta po dalších klášterech

Poměrně úz­ká silnice stále sle­duje tok Indu, ale klesání je velmi mír­­né. Hned v příš­tí vsi Shey se na skále usadil další klášter ze 17. sto­letí. Pyšní se dva­náct me­trů vysokou sochu Budd­hy, nej­větší v regionu. Je z po­­zlacené mě­di. Monastýr pro změnu založil syn krále Singge Namgyala. Stavba nad klášterem vzdá­leně připo­míná na­še hrady. Jsou to pozůstatky pevnosti, postavené za dynastie Lha-chen, vládnoucí od roku 842. Na pláni pod ska­lou je rozsáhlý areál výstavných čhor­tenů. Nalevo od silnice se třpytí hladina mělkého rybníka. Výrazná ta­bule nabízí ry­bolov. Uprostřed vesnice mi přehradila rozkopanou cestu několik me­trů dlouhá lou­že. Předsta­vuji si ten mum­raj, když je tu intenzivní provoz.

Jedu kolem ramene Indu, kde tráví nedělní siestu řada lidí. Někteří do­kon­ce při­je­li auty. Ženy perou prádlo, děti se koupou, muži lenoší. Na břehu je do­cela sluš­ný trávník.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Výhody civilizace

Hotel nalézám bez problému. Hned v recepci u vstupní brány mi bez řečí po­dávají klíč od pokoje. Dvě dvoupodlažní hotelové budovy stojí uprostřed příjemné za­hrady. Kromě květin a zeleniny tu jsou jabloně s drobnými, zralými jablky a meruňky s malými, ale chutnými plody. U zahradního stolku sedí naši stopaři Lumír a Honza. Je tu i Alan s mladičkým synem Iljou, kterému dnes není dobře. Proto jako já vynechali pro­hlídku monastýru Thikse.

Vedle pokoje je koupelna se spr­chou. Napřed omývám kolo, už to potřebova­lo. I já toužím po sprše a když stá­le nepřijíždí náš džíp s mým ručníkem a mýdlem, spr­chuji se v odražené vodě, kterou v ná­střešním černě natřeném zásobníku zčásti ohřálo slunce. Pak jdu na slunce oschnout. Peru vše, co mám na sobě, kromě cyklis­tických kraťasů.

Lumír se už cítí mnohem lépe. Spolu s Honzou tu bydlí již třetí den. Dlouho si povídáme, až kolem půl sedmé přijíždí Petr. Informuje nás, že zavazadla jsou vyložena v sou­sedním hotelu Shaynam, neboť s ním má smlouvu místní cestovní kan­ce­lář TCL (Travel Cor­po­ration of Ladakh), která nám vyřizuje permity a pronájem aut. Na­ši tam sedí na zahradě a pijí čaj a kafíčko, které jim na uvítanou nabídli.

Nastává půlhodina roz­hodování, zda bydlet v Khayulu (ten prefe­rujeme my, co tam už jsme) anebo v draž­ším, lépe zařízeném Shaynamu. Petr vodí lidi po obou hotelech, aby si de­mokraticky vybrali. Mne to nebaví, raději bych si vzal své věci a převlékl se. Odmí­tám se stěhovat, Lumír s Honzou posléze také. Nakonec poněkud nečekaně vítězí u většiny Khayul. Jeho vybavení je naprosto postačující a personál je vstřícný a pozor­ný. Domlouváme se, že jednu noc po návratu z Nubra Valley přespíme v Shaynamu, abychom vyšli vstříc TCL.

Večeříme ve městě v zahradní restauraci La Terrasse. Prakticky všichni touží po něja­kém evropském jídle. Převažují kuřata v různých úpravách. Já mám chuť na čerstvou zeleninu. Poroučím si obrovský talíř mixed green salad a chicken frait reis. Platím 85 rupií. Petr vybírá peníze za nájem džípu z Manali do Lehu, na každého připadá 1 455 ru­pií.

Bydlím se Zdeňkem. Večer ještě pereme špinavé prádlo, aby stačilo na terase zítra uschnout. Pak píšu deník. Kontrola financí vykazuje zůstatek 13 850 Rps. Za devět dní jsem tedy za stravu, ubytování, autobus z Delhi do Manali a doprovodný džíp utratil pět tisíc rupií. To není mnoho. Tak ještě pár doušků whisky na dobrou noc a jdeme na lůžko.