Země vysokých průsmyků, Malý Tibet, Měsíční země, poslední Shangri La – to vše jsou synonyma pro Ladakh. Území je součástí indického státu Jammu&Kashmir. Obvykle se o Ladakhu hovoří v souvislosti se sousední oblastí Zanskar.
Izolované území v srdci Himalájí
Lakakh&Zanskar má asi 140 tisíc obyvatel a zaujímá plochu 96 701 km². Převládajícím náboženstvím je buddhismus. Pro turistiku byla oblast zpřístupněna teprve v roce 1974 a k návštěvě příhraničních zón s Čínou a Pákistánem je dodnes vyžadováno zvláštní povolení.
Metropolí Ladakhu je město Leh, ležící v údolí Indu v nadmořské výšce kolem 3 500 metrů. Do regionu vedou jen dvě přístupové silnice. Ta první, z Kašmíru přes Kargil, je v jednom úseku v dostřelu děl pákistánské armády. Vzhledem k neklidné linii zastavení palby a islámským teroristům, působícím v Kašmíru, není tato trasa považována za zcela bezpečnou.
Proto byla vybudována „druhá nejvyšší vysokohorská silnice na světě“ z Manali do Lehu. Tato 485 kilometrů dlouhá komunikace překračuje Velký Himalájský hřeben. Přitom překonává několik vysokých sedel. Nejvyšší z nich jsou Lachulung La (5 077 m) a Taglang La (5 340 m). V knihách i na mapách najdete rozdílné údaje. Já se držím našeho měření pomocí GPS. Ty uvozovky, které jsem použil pro označení uvedené silnice, jsou na místě. Indové mají tendenci k přehánění.
Obyvatelé drsné krajiny
Osou Ladakhu je údolí Indu. Ten pramení v Tibetu a zde se prodírá mezi již zmíněným hlavním Himalájským hřebenem (se sedmitisícovými vrcholy) na jihu a Ladakhským hřebenem na severu. Na sever od Ladakh Range jsou osídlená údolí řek Shyok a Nubra. Oblast je známá jako Nubra Valley. Tudy procházela důležitá karavanní cesta do Turkistánu.
Poté, co Pákistán zabral území na západě a Čína obsadila severovýchod, je Nubra Valley prakticky izolováno. Jedinou průchozí spojnicí se světem je silnice do Lehu, vedoucí přes průsmyk Khardung La s nadmořskou výškou 5 372 metrů. K Ladakhu patří také oblasti polopouštních vysokohorských planin kolem jezer Tso Moriri a Pangong Tso.
Původními obyvateli Ladakhu byli nomádští Khampové. Od nepaměti na zdejších vysokohorských pastvinách pásli své jaky, kozy a ovce. Potom začal do oblasti pronikat buddhismus. Níže v údolí Indu žil v několika vesnicích nepočetný indo-iránský kmen Brokpů, známých také jako Dardové. Ti v sedmém století přijali buddhismus. V této době také ovlivňuje oblast migrace Mongolů.
Historické osudy Ladakhu
Od roku 842 dynastie La-chen postupně šířila svoji moc údolím Indu. Za její vlády byly také vybudovány palác a pevnost v Shey. V 11. století buddhistický učenec Ringchen Zangpo zřídil 108 klášterů v západním Tibetu a také v Ladakhu. Tibetský poutník Tsongkhapa na konci 14. století přinesl nové buddhistické učení, hlásané prvním Dalajlámou. V té době vznikl dodnes známý řád Gelukpa, působící v klášterech Tikse, Likir a Spituk.
V následujících stoletích čelil Ladakh útokům spojených armád Baltistánu a Kašmíru. Nikdy nebyl zcela podroben. V 16. století si král Jamyang Namgyal vzal za ženu dceru baltistánského vládce Aliho Mira. Za krále Singe Namgyala(1570 až 1642) říše vzkvétala. Byly založeny kláštery Hemis a Stakna. Brzy nato byl Ladakh donucen čelit spojené mongolsko-tibetské armádě a vyhledal pomoc u kašmírského guvernéra. Tím se dostal pod vliv Mughalské říše a do údolí Indu přišli i muslimové.
Po konfliktu s Tibetem se moc ladakhského krále opět stabilizovala a sahala až po Lahaul a Spiti. Klidné doby ukončilo dobytí Ladakhu armádou z Jammu, vedenou slavným generálem Zorawarem Singhem, pozdějším maháradžou Kašmíru. Král byl svržen a roku 1830 vykázán do Stocku.
V roce 1846 se Ladakh definitivně stál součástí státu Jammu&Kashmir. Teprve v roce 1995 získal částečnou autonomii.
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Místo konfliktů
Ladakh je pohraniční oblastí. Po několika válkách s Pákistánem a válce s Čínou v roce 1962 je hraniční čára sice stabilizována, ale Indie si činí nárok na některá území, ztracená v těchto konfliktech. Nejtrapnějším současným incidentem je neutuchající střet s Pákistánci na ledovci Siachen, severně od Nubra Valley. Toto nejvýše položené bitevní pole na světě by mělo být mementem mori pro mnohé politiky a vládce na světě. Jak se neustále přesvědčujeme, bohužel tomu tak není.
Nedá mi to, a tak ještě několik slov ke sporu o Kašmír. Když se v roce 1947 dělila Britská Indie na Indii a Pákistán (tenkrát Západní a Východní – dnešní Bangladéš), tehdejší mahárádža Kašmíru se vyslovil pro připojení k Indii. Tak se stal Kašmír jediným převážně muslimským územím pod správou Indie.
Pákistán ovšem pod záminkou práva Kašmířanů na svobodnou volbu obsadil území na severozápadě a úzký pruh na západě. Oba státy spolu vedly již tři války. Bylo to v letech 1947-1948, 1965 a 1971. Poslední krátký konflikt u Kargilu vznikl v roce 1999. Znepřátelené armády soustředily na kontrolní linii, odpovídající linii zastavení palby z roku 1949, značné síly. V roce 1962 válčila Indie s Čínou o oblast Aksaj Chin, kterou Čína předtím v tichosti anektovala. Mezi pákistánskou a indickou armádou v oblasti Kargilu občas dochází k dělostřeleckým přepadům a na ledovci Siachen k pěchotním přestřelkám. Kromě toho Pákistán vcelku nepokrytě podporuje islámské teroristy, operující v Kašmíru.
Letmý pohled na vojenský potenciál, kterým disponují Indie a Pákistán, není potěšitelný. Armády mají 1,26 milionu / 620 000 mužů, jaderné zbraně na obou stranách jsou odhadovány na 35 až 50 ks, počet obyvatel 1,03 miliardy / 144,6 milionu. Rivalové disponují raketami, schopnými během několika minut donést atomové hlavice do největších měst protivníka. Jednou vyslané rakety již nemohou zastavit, a tak je tato oblast právem považována za potenciální hrozbu první jaderné války. USA a v poslední době i Rusko se snaží situaci uklidňovat, ovšem zasahují jen z pohledu toho, co je pro ně momentálně prospěšné. Neřeší však podstatu sporu.
