V pondělí 26. srpna vstávám v 6:15 hodin. Před sedmou máme sbaleno. Objednaný džíp, který nás doprovodí až do Lehu, nikde. Blízká pekárna ještě nemá napečeno, a tak snídám v prosté „lidovce“ pár smažených placek puri s ostrou dýňovou omáčkou.
Až příliš aktivně mi pracují vnitřnosti, preventivně beru Endiaron. Chtěl bych poslat pár pozdravů do Čech, pošta ale otevře až o desáté hodině. Mimochodem s koupí slušné pohlednice, která by se hodila i námětem, je zde problém.
Auto stále nepřijíždí, a tak jedu se Zdeňkem znovu na poštu, kde právě otevřeli. Známka do České republiky stojí osm rupií. Za to bych u nás mohl poslat pohled tak z Aše do Jablunkova, že Česká pošto? Posílám pozdrav domů a babičce do Českých Budějovic.
Vracíme se a vítá nás kýžený džíp. Před půl jedenáctou konečně můžeme ukrojit první kilometry na cestě do Lehu.
Na kole do Lehu
Počáteční úsek znám již od včerejška. Brzy se nedočkavě propracovávám do čela. Poslední větší vesnice či spíše vojenské ležení je Palchan. Tady silnice opouští řeku Beas a míří k severovýchodu. V obchůdku v ostré zatáčce doprava si kupuji Pepsi Colu. Asi tři kilometry severozápadně odtud leží lyžařské středisko Solang Nullah.
Následuje ostrý výjezd pěknou krajinou. Ta nepostrádá hluboké soutěsky, pastviny, skály a jehličnaté stromy. Překonávám skalní ostroh nad Palchanem. Nakrátko se setkávám s řekou, pramenící někde pod sedlem Rohtang. Její jméno se mi nedaří zjistit.
Mám za sebou prvních patnáct kilometrů. Přejíždím most. Na chvíli si mohu odpočinout, stoupání se výrazně zmírnilo. Ale již nad osadou Kothi s roztroušenými domky silnice v serpentinách obloukem doprava šplhá lesem opět do výšky, aby se dostala nad další soutěsku zmíněného toku.
Na čtyřiadvacátém kilometru stojí osamělá bouda s Pepsi Colou a sušenkami. Čeká tu i náš džíp a po chvíli přijíždí Petr. Dávám si opět kolu.
Útočiště v dhabách
Pohodu ruší jen pohled na hodinky. Je už po 13. hodině a před námi je ještě notný kus cesty. Nebaví mě čekat na ostatní, jedu dál. Pomalu vjíždím do mraků. Silnice nyní prochází skalami. Z příkrých strání jako přízraky vystupují z mlhy mohutné balvany. A opět serpentiny. Asfalt je mokrý. Chvíli ještě stoupám ostře vzhůru a pak v bílém mléce sjíždím k řece. Je to stále tatáž, kterou jsem překročil nad Kothi. Předjíždím skupinu cyklistů z Francie. Jedou na těžko, ale docela dobře.
Rozpršelo se. Naštěstí před mostem u řeky je skupina stanů. To jsou dhabas. Tak zde nazývají prosté hospůdky, kde lze dostat jednoduché jídlo a něco k pití. U třetí dhaby si dávám vegetable chowmein (nudle se zeleninou) a láhev vody. Déšť ustal, a tak jsem se posadil ke stolku před stanem. Právě dojídám, když přijíždí Petr. Říká mi, že pojede ještě o tři kilometry dál, do Marrhi Nullah. Tam je sraz. Dosud jsem zdolal třicet jedna kilometrů a vystoupal asi o 1 450 metrů.
Se spokojeným pocitem v žaludku se vydávám na další cestu. Silnice od řeky stoupá po jejím pravém břehu šikmo vzhůru zatravněným kamenitým svahem. Marrhi Nullah je neladné uskupení baráků, bud a stanů s moderním chrámem na malé vyvýšenině. Scházíme se hodně dlouho. Všichni obědvají. Já jsem jedl před chvílí, spokojuji se s jedním pivem. Čas nemilosrdně pokročil. Když se stále nikdo nemá k odjezdu, vyrážím v čele.
Zdola silnici téměř nevidím, zakrývá ji spodní okraj mraků. Stráně tu jsou již holé, beze stromů. Nesčetné serpentiny se vinou sedmnáct kilometrů do příkrého svahu. Převýšení z Marrhi Nullah činí 660 metrů. Viditelnost veškerá žádná a to mne mrzí. Naštěstí zatím není zima.
Jedu svižně, občas mne přibrzdí ostřejší stoupání. Jsem asi dva kilometry pod sedlem, když začíná pršet. Tentokrát dost vydatně. Kilometr pod vrcholem je vpravo parkoviště, vlevo několik stánků. Lyžařský vlek spíš tuším, než vidím. Jezírko, kde se prý lze vyfotografovat na umělohmotných labutích, se ztrácí v mlze.
Vybírám si nejvýše položený stan, odkud mne zvou na čaj. Zalézám pod plachtovinu a třesu se zimou. Ve stanu sedí čtyři muži. Dostávám to nejlepší „křesílko“. Jeden z přítomných přistavuje desetilitrový kanystr, pomocí řady proražených děr předělaný na primitivní kamínka. Láme pár prkýnek o kamenný schod, sekerkou je štípe a za pomoci vydatné dávky nafty zatápí. Za chvíli ohníček příjemně hřeje. Piju čaj a je mi docela dobře. Výzdobu podniku tvoří zbytky lyží. Je 17:40 hodin, když přijíždí Tomáš a za ním další. Zastavují u spodní boudy a po čaji se přesunují k našemu ohníčku. Pijeme další a další čaje.
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Ven z mlhy
Když v 18:35 hodin s první skupinkou opouštím pohostinnou dhabu, je nám jasné, že za světla těch zbývajících dvacet kilometrů nestihneme. A to i když pojedeme s kopce dolů. Na zdejších silnicích totiž nelze s úspěchem uplatnit obvyklá kritéria pro odhad cestovní rychlosti. Ještě musíme zdolat necelý kilometr na vrchol stoupání. Bohužel bez jakéhokoliv rozhledu, viditelnost je asi patnáct metrů. A máme za sebou první sedlo, 3 897 metrů vysoký Rohtang Pass.
Když není co obdivovat, pouštíme se dolů. Po několika stech metrech mlha jako zázrakem mizí. Zasněžené vrcholy okolních hor přesahují šest tisíc metrů. Pojednou se obloha v závěru údolí řeky Chenab červenofialově rozzářila. Než stačím připravit fotoaparát, barvy pohasínají.
Silnice se vrhá dolů k řece, jejíž kalná voda pospíchá devět set metrů pod námi. Asfaltu je poskrovnu. Kameny, díry, sesuvy, po cestě teče voda, jedna ostrá zatáčka střídá druhou. Zkrátka rychle se jet nedá, a tak již v půli cesty padá tma. Rozsvěcuji bílou blikačku vpředu. Moc to nepomáhá a také každou chvíli zhasíná, až zhasla docela. Zpátky do Čech se už nepodívá. Budiž jí indická země lehká!
Tomáš sólově uniká, já držím rychlost lehce přes dvacet. Ještě jedno překvapení nám připravuje nenadálé neznačené rozcestí. Naštěstí nás právě předjíždí nákladní auto. Řidič nám radí jet vlevo, je to prý zkratka. Tomáš před námi projel rovně a do Khoksaru se dostal spodní silnicí přes vesnici Gramphu.
Zde si nemohu odpustit malé odbočení. Podíváme-li se na mapu, zjistíme, že Gramphu je vlastně křižovatkou. Zatímco naše cesta vede po proudu Chenabu, proti proudu jde silnice do sedla Kunzum La (4 500 m), která pokračuje údolím Spiti River do Kazy. S permitem lze pokračovat přes Sumdo, vzdálené necelých dvacet kilometrů od čínského Tibetu, do Khabo. Tam Spiti svěřuje svou vodu řece Sutlej, přitékající od jihovýchodu z pohoří Kailas. Kolem Sutlej River vede silnice do Shimly. Mimochodem, tuto řeku jsme přejížděli na cestě do Manali poblíž Bilaspuru.
Za tmy do Khoksaru
Jedeme čtyři a k dispozici máme jen moji červenou blikačku, což je na draka. Nedaleko pod námi svítí vesnička Gramphu a my v husté tmě bojujeme s četnými brody a snažíme se nespadnout ze silnice. Místy raději jdeme pěšky.
Přepadl mě docela silný průjem, v noci jsem musel dvakrát vstávat.
