Do středečního rána vstávám v 6:45 hodin pravou nohou s jistotou výtečné kondice a chuti k ježdění. Po ranní koupeli balím věci. Nudlová polévka a výborná vaječná omeleta můj pocit pohody ještě zesilují.
Podél vod Shyoku do Diskitu
Jako obvykle se všichni loudají, a tak je v 9:06 hodin opouštím. Rychle míjím vojáky a kolem Shyoku mířím do třiadvacet kilometrů vzdáleného Diskitu. Úzké údolí mezi skalami se po několika kilometrech rozlévá do šířky. V dáli přitéká od severu Nubra River. Na soutoku obou řek vznikla rozlehlá rovina ve tvaru delty. Mezi rameny Shyoku jsou plochy štěrku, povětšině zarostlé nevysokými keři, vrbami a topoly.
K jihu se prostírá písečná pláň. Protíná ji odbočka k Diskitu. Na konci planiny naráží na skály a v serpentinách šplhá vzhůru, aby se napojila na silnici od Khardungu. Hlavní silnice po přísně střeženém mostě překračuje Shyok a po levém břehu Nubry míří vzhůru údolím k Panamiku.
Já odbočuji doleva na Diskit. Naštěstí není vítr, takže se přes písek dostávám bez potíží. Vyjíždím na horní silnici, přicházející od checkpointu nad Khalsarem. Je to v místě, kde s hor stéká bystřina s čistou vodou. U můstku je prostá svatyňka. Následuje úsek vystřílený ve skále vysoko nad hnědou vodou Shyoku.
Pohled shora do delty je úchvatný. Hlavně díky zeleni, pestřejšímu zbarvení hor a nesčetným meandrujícím potůčkům a stružkám, spěchajícím spojit se s vodami Nubry. Z této vzdálenosti není zcela zřetelné, kterým směrem kde voda teče. Od soutoku posílený tok pokračuje pod jménem Shyok. Až daleko v Pákistánu se vlévá do Indu.
Buddhistická Diskit Gompa
Po překonání skalního ostrohu se silnice vrátila k řece. Napravo jsou pastviny a křoviny. Vidím velká stáda skotu, osly a koně. Všude protékají potůčky až říčky a zavlažují říční nivu. Vlevo se na skále objevuje Diskit Gompa, veliký buddhistický klášter, se svými 350 lety nejstarší v oblasti. Obývá jej okolo sedmdesáti mnichů.
Mimochodem, buddhismus vyznává devadesát procent obyvatel Nubra Valley. Najdeme zde i přívržence islámu, ovšem ti jsou ve znatelné menšině a zdá se, že nejsou nijak militantní.
Pod klášterem, napravo pod silnicí, leží první domky Diskitu. Spokojuji se s fotografií kláštera a jedu dál. Cesta mě vede nad městem – anebo je přesnější nazvat Diskit velkou vesnicí? – a pokračuje suchou plání pod úbočím silně erodovaných hor. Kamení přechází v písek. Asfalt je chvílemi zčásti pokryt písečnými jazyky, objevují se písečné duny. Ano, je tu miniaturní poušť. Zajíždím ke značené vyhlídce, upozorňující na Ladakhskou písečnou poušť. Opřen o patník hledím do kraje a píšu deník.
Až tam, kam se nesmí
Nejzazším místem přístupným pro cizince s povolením je Hunder, malá vesnička s velkou vojenskou posádkou. K pozicím pákistánské armády odtud není dle místních měřítek nijak daleko, asi padesát kilometrů. Projíždím kolem vojenské nemocnice, nese jméno Siachen. Ano, správně, to je ten pustý ledovec, kde se ve výškách nad 5 000 metrů často odehrávají zarputilé přestřelky mezi Indy a Pákistánci.
Pokračuji asi kilometr za ves. Ještě před strážnicí u mostu se otáčím ke zpáteční cestě. Na odbočce k vojenskému táboru mne zlákal malý stánek s nápoji. Okolo posedává pár vojáků a civilistů. Kupuji si kolu. Ta stojí jen pět rupií, protože je to nelicenční indická imitace. Leč v dnešním horku mi chutná.
Po cestě, vyjeté v písku odbočuji směrem k řece, tekoucí pod barevnými svahy na protější straně údolí. Přijíždím k písečným dunám. Kolem nich se vine hluboké říční rameno s čirou vodou. Vojáci tu plní velké černé nádoby o obsahu několika kubíků, sloužící k zásobování armády touto cennou tekutinou. Zouvám si tretry a vystupuji na okolní duny. Překvapuje mne, že jsou suché jen nad terénem. V některých prohlubeninách mezi nimi stojí voda, v jiných rostou tamaryšky.
Zpět do Diskitu
Na zpáteční cestě do Diskitu fotografuji dvouhrbého velblouda. Znuděná hvězda se nechová nijak společensky. Klidně koná potřebu a poté oškubává listy z trnitého keříku několik metrů od silnice.
Tentokrát do Diskitu zajíždím. Odbočka doleva mě vede rozlehlou obcí až do centra. Tam je pár hostinců. Volím jeden z nich. Má poměrně velikou jídelnu. Mezi hosty převažují turisté. K obědu jsem si objednal mutton chowmein a čaj. Nasycen se pak rušnou ulicí vracím na hlavní silnici.
Podél řeky Nubry
Jedinou možnou trasou jedu zpět po vlastní stopě až k odbočce na Sumur a Panamik. Zvedl se vítr. Cestou po písečné pláni k mostu přes Shyok River zakouším pocity cestovatele v lehké písečné bouři na Sahaře. Jemný písek poletuje vzduchem a snaží se proniknout do očí, uší i nosu. Protivítr mě nutí použít o dva stupně lehčí převod, než bych volil za normálních podmínek. Před křižovatkou míjím nedávno vysazený topolový lesík. I když plochu zavlažují stružky s kalnou vodou Shyoku, je úspěšnost výsadby nejvýše sedmdesátiprocentní.
Přejíždím střežený most – jediný, který široko daleko přes řeku vede. Mírně stoupám až nad osadu Tirit. Kolem silnice jsou patrné pokusy o zemědělské využití kamenité stráně. Bez umělého zavlažování by tu nerostlo vůbec nic. Výsledky ale zatím nejsou nijak přesvědčivé. Ovšem jakmile přejíždím potok, v nevelkém údolí kolem něho je zeleně dost. Vzápětí se objevují domky, pole, dobytek.
Sjíždím do roviny, neznatelně spadající k řece Nubra. Okolo silnice rostou keřovité vrby, topoly a ostřejší polovysoká tráva. Vesele působí hojné vysoké keře rakytníku řešetlákového. Jeho větvičky s úzkými, na rubu stříbřitými listy, ozbrojené nepřehlédnutelnými trny, jsou obaleny jedlými plody, zbarvenými od žluté přes oranžovou až po červenou barvu.
Po pravé ruce se na malém návrší nad cestou usadil malý monastýr. Odtud se silnice začíná mírně zvedat a míří proti proudu Nubry. Údolí je stále dost široké. Zejména na protější, pravobřežní straně je ohraničují vysoké hory se strmými svahy. Řeka si našla cestu hned pod nimi. Osídlení je tak orientováno převážně na levý břeh, kde je dostatek místa pro osady, pole a pastviny. Přesto, že údolí leží ve výšce nad tři tisíce metrů, je úrodné. Oproti obdobně situovanému údolí Indu v okolí Lehu má mírnější mikroklima, takže obyvatelé zde s úspěchem pěstují meruňky i jablka. Sám jsem viděl meruňkové sady. Některé stromy dosahují úctyhodných rozměrů.
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Čekání na zbytek výpravy
První větší obcí v údolí Nubry je Lakzhung. Ves se pyšní výstavní školou. Také je tu hospoda. Do Sumuru, kde chceme dnes přenocovat, to není daleko, asi dva kilometry. Na rozdíl od Lakzhungu nevypadá vesnice vůbec lákavě. Chybí tu klasická hospoda, dva zastrčené krámky také nijak neoplývají pestrým sortimentem.
Je 15:30 hodin a je mi jasné, že naši hned tak nepřijedou. Podle patníků je to odsud třiadvacet kilometrů do Panamiku, zkusím se podívat alespoň k němu. Míjím klášter v Sumuru, obligátně pohlížející na ves shora. Mírně se zužující údolí je hezké. Bohužel se silnice nepřibližuje k řece natolik blízko, abych si ji řádně prohlédl. Projíždím několika úpravnými vesnicemi. Poblíž vody jsou pole, sady a lesíky listnatých stromů.
Na druhém břehu se také objevuje osídlení, využívající úzkého proužku země při břehu. Některé domky dokonce šplhají do úžlabin v bočních stěnách hor. Přede mnou je silně zataženo. Zdá se, že tam prší, a tak se jedenáct kilometrů před Panamikem obracím zpět. Nechci na místo srazu přijet moc pozdě, kdyby nastaly nějaké potíže s ubytováním. Zřejmě jedu tou nejlidnatější, nejúrodnější a nejhezčí částí údolí. Vojenská nákladní auta mne míjejí i předjíždějí dost bezohledně.
V 16:50 hodin jsem zpět v Sumuru. Naši nikde. Sedám si na zídku u pastviny pod vsí, odkud bych je z dálky viděl přijíždět. Píšu deník. Pak se vracím do vsi na průzkum možností ubytování. Jsou asi tak dvě anebo tři. Když stále nikdo nejede, vydávám se české výpravě naproti.
Poněvadž mě přepadla citelná žízeň, zastavuji v „hotelu“ v Lakzhungu. Venku u dvou stolů sedí pár lidí. Objednávám si pivo a dávám se do řeči s Nepálcem, který žije ve vsi. Jeho informace však nejsou natolik zajímavé, aby stály za zaznamenání. Začíná se šeřit. Sedám na kolo a jedu dál.
Hledáme nocleh
Zanedlouho proti mně přijíždí džíp a za ním naši. Zdrželi se v Diskitu, kde mají internet, zřejmě jediný v oblasti. Já před korespondencí s domovem preferuji poznání krajiny a lidí. Krátce zastavujeme v „mé“ hospodě v Lakzhungu. Tolik lidí nemohou ubytovat a ani pokus se školou nevyšel. A tak se v čele pelotonu vracím do Sumuru. Tam v poslední chvíli měníme již dojednané místo ubytování za jiné, které našel Petr. Není špatné, je tu překvapivě pěkná zahrada s meruňkami, topoly a květinami.
Vyčistil a promazal jsem kolo, bylo dost zaprášené. Myji se pod vodovodem. WC je splachovací. U velkého stolu uprostřed zahrady dost dlouho čekáme na večeři. Přes den bylo docela horko, teď večer se přece jen ochladilo. Roman slaví narozeniny. Po desáté hodině jdu spát.
Skupina plánuje, že se v osm hodin ráno nechá vyvézt džípem do Panamiku a po návratu pojede na kolech do North Pullu, kde budeme nocovat. Tenhle plán se mi nelíbí. Jednak nevidím důvod, proč se vozit, a za další je mi jasné, že dojedou do cíle za tmy. Domlouvám se tedy se Zdeňkem, že vyjedeme časně a celou trasu si pěkně projedeme na kole. Odhaduji to na sto dvacet kilometrů.
I když máme se Zdeňkem celý pokoj jen pro sebe, spím dost špatně. Kašlu a natolik silně chraptím, že mi dělá potíže mluvit. Navíc mládež, ubytovaná opodál, pouští málem do rozbřesku vřískavou muziku a mlátí do bubnů. Ale stejně je tu krásně!
