Ráno vstávám v půl šesté. Veškerou ranní hygienu konám u řeky. Našel jsem si horký pramínek, který po smíšení s vodou Indu má optimální teplotu. Se snídaní to je horší. Hospoda nad silnicí má ještě zavřeno, i když se mi včera několikrát dušovali, že v šest ráno otevírají. Spokojuji se tedy s pár sušenkami. Přijíždějí kluci. V domnění, že odjíždíme, sedám na kolo. Teprve později pozoruji, že jsem zůstal osamocen.
Jízda do Upshi
Celá dnešní trasa až do Upshi vede převážně po pravém břehu Indu ve směru jeho toku. Hned pod Chumathangem je velký vojenský tábor. První vsí je po osmi kilometrech Skyidmang. Leží naproti, na levé straně řeky. Břehy spojuje bytelný ocelový most. Vycházející slunce se ještě nestačilo vyhoupnout nad vysoké hory, a tak fotogenická ves tone ve stínu. Škoda, byl by to hezký snímek. Náhle pociťuji neodolatelné nutkání na velkou stranu. Taktak stíhám slézt po kamení k řece, jiný skrytý koutek v okolí není.
Nevelká osada Kesar je vzdálená od Skyidmangu čtyři kilometry. Ničím mě nezaujala. Silnice se stále drží při řece. Až před Nyi náhle nabírá výšku. Dolů se vrací až za touto malebnou vesnicí, jejíž domy se spokojeně choulí pod pestrobarevnými skalami, vysoko nad řekou.
Na osmadvacátém kilometru je rozlehlá vojenská základna Kyeri. Veškeré místo po obou stranách silnice zabírají různé logistické útvary, je tu i nějaké vyšší velitelství. Nevelký vojenský hřbitov připomíná, že služba zde není žádnou idylkou. Náhrobní desky tu má i několik vysokých důstojníků. Do vojenské kantýny nás službu konající důstojník nevpustil. Naštěstí o pár set metrů dál nacházíme tea stall (jinak také chai stall). Nenápadné nízké kamenné stavení s plochou střechou je napůl vestavěno do stráně a připomíná mi skladiště trhavin v lomu. Dostáváme čaj, polévku a vaječnou omeletu.
S dobrým pocitem v žaludku nastupujeme v 9:00 hodin další cestu. Armáda zabrala i začátek bočního údolí na protilehlém břehu. Hned za mostem je nevelké sídliště. Následuje dlouhý, pustý úsek, kde řeka i silnice jsou v těsném sevření vysokých skal. V jednom místě dělníci ručně shazují ze svahu na silnici velké balvany. Asi hrozil jejich pád. Dva uniformovaní regulovčíci svědomitě řídí občasný provoz.
Zhruba deset kilometrů pod Kyeri se krčí mezi skalami vysoko nad řekou osada Ghya. Protéká jí potok, v kaskádách padající dolů. Ve skále vystřílená silnice opět stoupá, avšak vzápětí se dlouhým sjezdem kajícně vrací k Indu. Na protějším břehu vysoko nad vodou stojí několik úhledných domků, obklopených zelení. O něco níže zve most k návštěvě osady Tiri v postranním údolí. Nemohu však pozvání přijmout, tlačí mě čas. Tak alespoň jeden snímek na památku. Mezitím mě předjíždějí naši.
Osamělá jízda
Před nedalekou osadou, jejíž jméno žádná mně dostupná mapa neuvádí, odbočuje před můstkem doprava proti potoku prašná cesta. Ukazatel informuje, že vede do sedm kilometrů vzdáleného Kyunggyamu. Z časových důvodů se lákavé myšlenky musím vzdát!
Zatímco fotografuji hezký domek choulící se pod převislou skalou, jedou ve směru na Upshi dva prázdné autobusy. Dopravily někam na horní tok Indu vojáky a nyní se vracejí. Kluci mají asi kilometrový náskok přede mnou. Uvědomuji si, že se určitě budou snažit je stopnout. Zahajuji stíhací jízdu.
Zdáli vidím, jak nastupuje poslední cyklista. Autobus zavírá dveře a rozjíždí se, když jsem ani ne padesát metrů od něho. Že by mě neviděli? To je dost nepravděpodobné. Nejspíš mi hoši provádějí drobnou zlomyslnost a dávají mi příležitost dojet až do Upshi na kole. Vlastně jsem docela rád. S řidičem našeho džípu je dohodnuto, že nás nabere v Upshi v jednu hodinu a to stihnu. Kochám se nádhernými skalami a balvany nad řekou.
Hyumi (dle jiné transkripce Hyamnya) nabízí několik příležitostí k občerstvení. Dívám se, zda tu nezastavil autobus s kolegy. Nikde nestojí. Dávám si Pepsi Colu. Vodu v láhvi jsem měl špatně dezinfikovanou, byla kyselá, a tak jsem ji vylil. Hyumi je větší ves s nezbytnou vojenskou posádkou, vzdálená dvacet kilometrů od Kyeri a necelých třicet od Upshi. Silnice zde na okamžik přechází na levý břeh, aby se ani ne po dvou kilometrech vrátila na pravý. Pole jsou tu již sklizená.
Dál již je soutěska Indu širší, ale zato hodně divoká. Na levém břehu je více zeleně a také dvě malé osady. Jede se mi příjemně. Nad mostem v Likche v jediném místním krámku si dopřávám láhev vychlazené Coca Coly. Obchodník je příjemný, krámek čistý. Jsem si již jistý, že mám dost času. Do cíle mi chybí hodina.
Známou cestou přijíždím ve 12:40 hodin do Upshi. Hned u křižovatky stojí naše auto. Kluci rozebírají a nakládají kola. Snadno to za dvacet minut stíhám také.
Na rozloučenou
V Karu si Petr vzpomněl, že před deseti dny někde u Hemisu ztratil nýtovač řetězu a chce tam zajet. Já vystupuji a jdu na něco přes kilometr vzdálenou křižovatku se silnicí do Sakti, kde je možno se najíst. V Upshi jsem to nestihl a mám hlad. V klidu obědvám čapátí s fazolemi v kořeněné omáčce a zapíjím to pivem. Právě když jsem zaplatil, přijíždí náš džíp. Pátrání bylo neúspěšné, Petr nýtovač nenašel.
Další cesta již probíhá plynule. Kolem třetí hodiny jsme doma – v hotelu Khayul. Ještě foto na rozloučenou s naším řidičem „Otíkem“ (podobnost s postavou Svěrákova filmu je dokonalá) na zahradě hotelu. A nyní rychle umýt, rozebrat a zabalit kolo. Do vaku přidávám ještě karimatku, žďárák a špinavé cyklistické oblečení. Teprve potom se věnuji sobě. Pod sprchou smývám prach a pot a pak balím tašku. Zdánlivě nekonečné minuty trávím hledáním fotoaparátu, skoro mám nahnáno. Dobře to dopadlo.
Večeříme v High Life restaurantu. Nic moc, známe tu již lepší podniky. Odcházím první. Rád bych dopsal deník a také se chci trochu vyspat. Ráno musíme vstát ve čtyři hodiny.
Ještě se musím zmínit o epidemii „kobercománie“, která nenápadně infikovala 90 % z nás. V Lehu se totiž dají poměrně levně nakoupit orientální koberce. Nabídka je bohatá a obchodníci i jejich naháněči oslovují každého kolemjdoucího cizince. Správný nákup nelze uskutečnit bez patřičného smlouvání, během kterého se dá cena srazit dolů velmi výrazně, i když vítězem rozhodně zůstává prodejce. Nejúčinnější taktikou je dohadovat se o ceně několik dní. Máte tedy na vybranou – buď se někam podívat anebo výhodně koupit koberec. Dávám přednost životu bez koberce z Lehu.
Je konec cestování na kole. Bylo to sice chvílemi náročné, leč krásné a pohodové. Nebýt nesmyslného ranního otálení, mohli jsme cestou vidět a prožít ještě víc. Zbývající pobyt v Indii bude pro mne bohužel převážně již jen čekáním na letadlo do Evropy. Vůbec se na to netěším. Po loňských šokujících zkušenostech z Kalkuty se do velkoměsta Delhi rozhodně nehrnu! Mohli bychom sice odletět z Lehu o den později, ale Petr se obává nepříznivého počasí. Kdyby byl náhodou kvůli povětrnostním podmínkám let do Delhi zrušen, letadlo do Evropy by odletělo bez nás.
Ještě doušek whisky na dobrou noc a pár minut po desáté se Zdeněk i já odebíráme do říše snů.
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Den odletu
Vstáváme poctivě ve čtyři hodiny ráno. V půl páté máme nakládat. Ovšem řidiči obou objednaných nákladních aut jsou realisté a zbytečně nespěchají. Díky jim jsme v klidu stihli popít čaj, který nám sympatický a ochotný hotelový boy uvařil. Auta byla přistavena nedlouho po páté.
Na jeden náklaďák jsme naložili kola a zavazadla, na korbu druhého jsme nastoupili my. Letiště nás uvítalo zavřenou branou. Budeme muset pět minut počkat. Vrata se kupodivu otevřela přesně v šest hodin. Naložili jsme zavazadla na vozíky a popovezli je třicet metrů do vstupní haly. Odtud do odbavovacího prostoru a dál je nosíme v rukou. Dvoukřídlé dveře jsou napůl zavřené a vozík neprojede! Opět brilantní ukázka organizačních schopností! V hale se potkáváme se skupinou našich trekařů. Bydleli v jiném hotelu, ale dál už máme společnou cestu.
A je tu první kontrola. V tašce mám baterku. Vybalit, ukázat! Důsledná kontrolorka z ní vyjímá dvě tužkové baterie a spolu s baterkou je pak vkládá zpět do tašky. Všechna zavazadla podáváme skupinově. Podle indických předpisů smíme vzít na palubu jen doklady a fotoaparát. Vřele doporučuji toto nařízení důsledně dodržovat! Pracovníci indických letišť nemají porozumění pro legrácky.
Druhá kontrola mezi odbavovací halou a čekárnou se týká už jen věcí, které máme při sobě. Vše, co beru na palubu letadla, je třeba opatřit visačkami. Na každou vzápětí dopadá razítko.
Třetí kontrola je před nástupem do autobusu, který nás doveze k letadlu. Visačky zdobí další razítko.
Čtvrtá kontrola – osobní prohlídka u schůdků do autobusu, kontrola počtu razítek. Komu jedno chybí, marš zpět a bez něj se nevracej!
Po prašné cestě nás odváží autobus k asfaltové přistávací dráze. Při nástupu na palubu Boeingu jsem vyloženě zklamán – pátá kontrola se již nekoná, i když okolo letadla postává množství asistentů s nejasnou pracovní náplní. Odlétáme bez dalších komplikací.
Let je krátký, trvá od 7:35 do 9:00 hodin. I když se Leh s námi loučí téměř jasnou oblohou, moc toho z letadla nevidíme. Obloukem k západu jsme proletěli nad himalájským hřebenem, aniž bychom byli odměněni pohledem na Zanskar a Kašmír! Naštěstí nás zaměstnalo malé občerstvení a již svítí výzva k připoutání se.
Na vnitrostátním letišti v Delhi vystupuji v krátkých kalhotách a letním tričku. Hodinu po přistání máme naše zavazadla. Dobrovolníci ve třech taxících odvážejí vaky s koly do úschovny u mezinárodního letiště.
V Delhi jsme strávili zbytek dne, následující den jsme najatým autobusem navštívili Taj Mahal v Agře. Bylo to únavných 18 hodin, nestálo to za to a daleko raději bych zbylý čas ztrávil v Ladakhu.
A tak jsem do letadla v Delhi nastupoval rád, i když s lítostí v duši, že jsem z Ladakhu neviděl zdaleka vše a pravděpodobně to již neuvidím.
