Lachtan nebo tuleň?

Díky mé zálibě a práci sleduji české články a publikace o Novém Zélandu. Autoři nebo překladatelé bohužel často píší o tuleních. Téměř vždy jde o chybný, zavádějící údaj. Ve skutečnosti se píše o lachtanech. Jen namátkou se stačí podívat do “důvěryhodných” publikací jako je Rough Guide nebo Lonely Planet. Ty matou čtenáře, kteří tyto publikace považují za “bible” cestovatelů a věří uvedeným informacím.

Čeleď lachtanovití

Původem anglosaský název seal patří zvířatům, která lidem připadala podobná. Tito ploutvonožci ale patří do dvou rozdílných čeledí – lachtanovitých (Otariidae), anglicky eared seals (tj. „ušaté“) a tuleňovitých (Phocidae), anglicky earless seals (tj. „bezuché“). Příslušníky čeledi lachtanovitých poznáte především podle ušních boltců, které jiní ploutvonožci nemají. A druhým významným rozpoznávacím znakem je, že na souši lachtani mohou zadní ploutve podsunout pod sebe a používat je jako “nohy”. Tuleni toto nedokážou.

Mořský zajíc nebo tele?

Česká pojmenování až do počátku 19. století neexistovala. Jak uvádí Michal Novotný v jednom z rozhlasových pořadů vymyslel je Jan Svatopluk Presl. Slovo lachtan utvořil z ruského názvu lachták nebo také hovorově lafták, které staří Rusové přejali snad od některého národa ze severovýchodní Sibiře označujícího velkého tuleně rodu Erignathus, pro který užívají rovněž název „mořský zajíc“. Tuleně Presl také převzal z ruského, tam se mu říká tjuleň, což je snad z laponštiny. První Preslův nápad byl zkombinovat ruské pojmenování a naše slovo tele, protože tuleni se telatům podobají. Tím vzniklo pojmenování teleň. Později si ale Presl teleně rozmyslel a v systematické zoologii „Ssavectvo, rukověť soustavná k poučení vlastnímu“, vydané v roce 1834, se vrátil ke skoro přesnému přepisu z ruštiny ke tvaru ťuleň.

Nejširší nabídku průvodců a map Nového Zélandu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

A proč my říkáme tvrdě tuleň?

Protože na některých místech „Ssavectva“ sazeči udělali chybu, zapomněli na háček, a právě toto chybné znění Josef Jungmann pokládal za správné a uvedl je ve svém slovníku. A už to tak zůstalo.

Lachtan novozélandský

Na Novém Zélandu se obvykle dají spatřit jen lachtani, zejména lachtan forsterův (Arctocephalus forsteri – New Zealand Fur Seal). V menší míře, obvykle v Catlins, lze spatřit lachtana novozélandského (Phocarctos hookeri – New Zealand Sea Lion), který je na seznamu ohrožených druhů. Z tuleňů pak velice výjimečně lze spatřit tuleně leopardího (Hydrurgaleptonyx – Leopard Seal), případně i jiné tulení druhy zabloudivší z antarktické oblasti. Většinou se jedná o jedince, kteří si po lovu nebo souboji se žralokem potřebují odpočinout.

Kekeno

Kekeno, jak lachtana forsterova nazývají Maoři, má jako správný lachtan ušní boltce a dokáže stát na zadních ploutvích. Samice mohou dorůst délky až 1,5 m a hmotnosti 50 kg, samci pak až 2,5 m a hmotnosti 150 kg. Jde o nejběžnější lachtany na březích Nového Zélandu. Jejich populace nyní přesahuje 60 000 kusů a stále se zvětšuje, ale v minulosti byl tento druh lovci lachtanů (koncem 18. a počátkem 19. století) téměř vyhuben. Na pobřeží Nového Zélandu jich předtím žilo kolem 2 miliónů kusů. Dnes se vyskytují podél pobřeží obou novozélandských ostrovů, zejména Jižního. Velice snadno je lze vidět na východním pobřeží u Kaikoura. V sezóně 2010/11 se podle odhadu pracovníků DOC na východním pobřeží Jižního ostrova narodilo na 10 000 mláďat lachtanů forsterových. Samozřejmě mnohá se nedožijí dospělosti a stanou se článkem potravního řetězce, ale i tak to je úctyhodné číslo v porovnání s nedávnou minulostí. Jsou výborní plavci a mladí kekeno označkovaní na západním pobřeží Nového Zélandu byli opakovaně zaznamenáni na pobřeží Austrálie. Jižní a západní pobřeží Austrálie je rovněž jejich domovem.

Budete-li cestovat po Novém Zélandu nezapomeňte se zastavit u jedné z kolonií, jsou to nádherná zvířata. Jen je dobré vědět, že lachtan je schopný v mžiku skočit na délku svého těla, třeba i dva metry. Má velké ostré zuby. Na souši se cítí ohrožený, a proto může zaútočit, ohrožujete-li ho. Zejména stojíte-li na jeho únikové cestě k vodě. Ale mláďata jsou obvykle zvědavá a mohou si vás přijít očenichat, nemusíte se jich bát. Ve vodě se lachtan cítí nadřazený, neohrožujete ho, můžete vedle něj bez problémů plavat a neublíží vám.

O autorech: Jmenujeme se Vlaďka Kennett a Martin Slíva a jako profesionálové v cestovním ruchu Novým Zélandem žijeme zhruba od roku 2001. Záhy poté se tato země stala naším domovem – základnu máme přímo v centrech NZ turismu – v Glenorchy a Te Anau kde bydlíme, a v proslulém Queenstown kde sídlí naše cestovní kancelář True Travel Ltd.
www.truetravel.cz