La, la, la lapáme po dechu

Kalendářní jaro sice oficiálně pučí, ovšem bory šumí po zasněžených skalinách a včely ještě lyžujou. Sezóna v zemědělství začne až v půlce listopadu. Jak najít práci – a to platí o každé zemi – mluvit, mluvit, mluvit, ptát se, kamarádit se, smát se, kupovat čokolády a i jednoprocentní šance jednou křupne… Těm, co nekřupne, stránka Latest news na http://www.immigration.govt.nz/migrant/ vydává pravidelně oblasti s nedostatkovou pracovní silou, kamž se dá přesunout. My měli kliku. Nám křuplo.

Když se nás šéf lesní farmy žertovně zeptal, jak jsme na tom se svaly, jakožto nejistí žadatelé o práci jsme odkývali úplně všechno. Jestlipak umíme prostříhávat stromečky? Chvástám se, že taťka měl jabloňovej sad! (4 řady už se dají brát jako sad, ne?) A že i lesy doma taťka má! (Po privatizaci nás lesní hospodářství mírně zaskočilo, když nám navrátilo pár zarostlých mezí…). A tak jsme v pohovoru uspěli a hurá do lesíka!

S hlavou skloněnou hledám ty stromečky. První nejnižší nalezená větvička se mi zapíchla do obočí a tak zalamuji krční obratle a koukám do nebe, že on nám ten lesík nějak přerost? Větve jak stehno, meluzína v korunách. Tajně a nenápadně zasunuji hlouběji do kapsy své malinkaté štípačky, co jsem si naivně přinesla a koukám, jestli nedostanu od šéfa třeba dynamit? Dostávám štípačky velikosti chlapské paže a začíná výklad bezpečnosti práce. „Ty veliký stromy v dáli projedem motorovkou, ale na tohle smetí tady nebudem rámusit.“ Děda přikládá nástroj k větvi, cvak, a je to. Vypadá to jednoduše! Beru nástroj, cvak, a je to – už jsem procvakla kůru!

První hodinu jsem doslova visela na každé větvi, komíhajíc se na pákovkách sem a tam, až jsme se eventuelně všichni urvali. Hajnému s flintou jsme museli telegramovat poplašnou zprávu, že ten strom, co se na celé široké údolí nejvíc třepe, ten si neznačkuje žádný jelen, nýbrž tam pevně visí Evik. Večer po deseti hodinách komíhání Tom nešel cvičit, já si nešla zaběhat. Na zítří ráno jsem senzoricky objevila, že nějaké svaly asi existují i v lůžku podnehtovém a že mám asi tak přesně milión tajně schovaných svalů, které jsem v životě nepocítila, snad jen po vítězné bitvě na Moravských Hvozdech (http://www.instruktori.cz/akce/hvozdy/) Ovšem, to je bitva z recese, to není zaměstnání. Druhou noc jsem se poprvé v životě vzbudila s křečí lokte a záhy palce na ruce. Třetí večer jsem nebyla stavu napsat souvislý text, jelikož mi pořád těkal palec do m e z e r n í k u. A prvním soustem polívky mi dobře mířená vlastní ruka vytřela voko.

A dnes po dvou týdnech? Mám svaly jako Pepek námořník, dosáhla jsem konečně dědova důchodcovského výkonu a můžu se ládovat od rána do večera tunami čokolády bez jediného efektu na váze, poněvadž u téhle šichty vypovídá 24 hodinový antiperspirant službu přesně po 2 hodinách. To zase nadesignovali nějaký výrobek na květinky v upnutém oblečku Adidas, co chodí do posilovny vydýchat opar těch, co cvičí.

Je to tak, je to strašný, je tu ze mě chlap! Nebo vůl? Nebo obojí? Minule sem přijel čerstvě vystudovaný právník, chlap jako poleno, ale dal ručičky pryč, dřív než mu deodorant vypnul službu. Jakožto vystudovaný ekonom s praxí ve všech ostatních existujících oborech musím říct, že ačkoli je tato rachota fyzicky nejtěžší, je to tanejsmysluplnější práce, s kterou jsem kdy měla tu čest. Starat se o stromy totiž znamená kašlat na lidi. Starat se o stromy znamená, že vám ten strom nebude závidět, nebude pomlouvat, urážet, chamtit, slintat, podrážet nohy…. Strom bude za vašipoctivou práci jen poctivě a důstojně růst vzhůru. Strom vás za poctivou práci podrží i 10 metrů v luftě, s výhledem na Alpy a na oceán. No není to pracovní kolega snů? Pravda, kolega je tak trochu dřevo, ale nikdo nejsme dokonalý…

I naše superlevná chajda na samotě u lesa byla chajda snů – v realitě se v ní totiž moc bydlet nedalo. Třeba buben pračky se nikdy netočil, až jsme objevili, že drhne o myší hnízdo…Nebo takový patent nastavování sprchy mě naprosto okouzlil. Jednoduchý, účinný, žádné páčky na vodovodním kohoutku navíc. Kohoutku u vany se prostě zacpe díra kusem čehokoli a ráz naráz to teče nahoru do sprchy. Mikrovlnce fungují jen hodiny, varná konvice se zásadně sama nevypíná. No, jsme trochu zapomětliví a dům je ze dřeva, ale soused o hektar dál je požárník a vůbec trocha tepla v celém baráku by neškodila. To máte tak, jedna jediná vytápěná místnost v domě krbem skýtá jisté nepříjemnosti, dnešní civilizaci upřené. Ať se děje, co se děje, nechce se vám větrat! Ať už si u vás soused zul holínky, nebo jste něco špatného snědli, to okno neotevřete! Do romantických zvuků praskání krbu se pak ozve refrém písničky Marka Ebena:

„Kdo nám proseká díru v ledu, aspoň malou, malou průduchu,

Kdo nám proseká díru v ledu, ZAJDEM TU, LA LA LAPÁME PO DECHU,…“ A veškerý filosofický podtext písně je rázem v prkýnku…

Nad krbem úspěšně bublá super levné máslo, které před použitím musíte půl hodiny nahřívat, ale nesmíte je tam zapomenout. U krbu zkouším houpací křeslo z půdy, kterému, jak bryskně zjišťuji, v půli oblouku chybí zbytek oblouku. Tom můj technický problém nepochopil a brblá, že už mi víno nenalije. S tím vděčně aděkovně souhlasím, poněvadž tohle superlevné víno v akci by ředitel sodovkárek Zonka radostně zařadil jako novou řadu chutí „chemonáda.“Jdu si spravit chuť čenicháním po kuchyni. Zvědavě nakukuji, zda naše superlevné, superkyselé pomeranče v akci uskladněné v superledové kuchyni stále stávkují? Už 20. den paličatě předstírají, že tady teda nedozrají, kdybychom se na hlavu stavěli. No a na hlavu jsem se zrovinka zhoupla z křesla, takže jim dávám za pravdu a stěhuji ty tvrdohavce k rovníku – ke krbu. Netrvalo dlouho, pomeranče zezelenali blahem a vyschly.

Milé čtenářské obecenstvo, výše uvedená hrubka není renonc. Dovolte mi malou diskuzní vsuvku. Je nedělní poledne, babičky zapínají Debatu. Nad zbytkem sodovky rozvíjím politickou diskuzi na téma příčestí minulé ke slovu pomeranče. Bereme-li pemeranč podle vzoru „muž“, pak nám pomerančíci jakožto muži vyschli s měkkým. Pozor pomeranče můžeme brát také podle vzoru „stroje!“ A bereme-li v potaz levnou diktátovou pomůcku, že když si můžeš říct „ty pomeranče“, vyschly pomeranče s tvrdým. Žádám Toma o pomoc s dosazením pomeranče do mužských vzorů: pán, hrad, muž, stroj, předseda, soudce. A vznáším kontroverzní otázku, zda tenhle superlevný, natvrdlý, tvrdý, brčálový pomeranč je životný či neživotný? A zda ho za své výkony vůbec můžu považovat za chlapský rod? Tom vyrušen z četby deníčku Adriana Mola reaguje jak z Debaty vystřihnutý: „Cože? Co to tam máš za vzory? Ženu, pomeranč a co ještě?“ Bezmocně odvěťuji, ale ne: „Jenom žena, růže, moře, kuře, mandarinka.Čti dál, vydáme to s hrubkou, bude o čem psát v internetové diskuzi!“

Přes hory a doly jsme vyfasovali posunovadlo, snad aby se nenastalo, že nám nezbydou síly na posunutí se směrem z práce a do práce. Po nastartování čtyřkolky, vyběhl z tachometru zděšený pavouk, jako že už je jaro? Chviličku pobíhal zmateně po nádrži, než pochopil, že od teď je každá ruka i noha dobrá a seskočil tlačit – jediná fungující zpátečka.Ovečky beznadějně pokyvovaly hlavou: „Mééé, nééé, už nám zas jedou zkulturňovat pastviny Řáholcem…“ A mají recht. A já mám radost, že jakkoli se zelenáme pod tíhou pákovýho opasku, jakkoli se nám zelenají pomeranče pod tíhou neurčitého rodu, mám radost, že se nám pod rukama zelená planeta a roste výš a výš.