Kyrgyzstánem nejen na kole: Issyk Kul a Ťan-Šan

Lákavé dálavy

Tak co tady máme – po předchozích přejezdech peruánských And by to chtělo něco trošku exotičtějšího, zeměmi méně lidnatými. Měly by tam být nějaké hory, minimálně 4-5000 m n.m. vysoká sedla, nějaké koupání by také nebylo od věci, jednou týdně pohostinný domorodec a přijatelný rozpočet. Moc tedy na výběr nemám – onen vytoužený bazén se nazývá Issyk-Kul, je druhým největším vysokohorským jezerem na světě po Titicaca, nedaleké vrcholky Ťan-Šanu mají téměř 7500 m n.m., stáda koní doplňují kolorit řídce rozesetých jurt a můžete si být jisti, že stezka přede mnou se ještě nesetkala se stopou pneumatiky horského kola.

Touha po nepoznaném promění martyrium lovu víz a téměř týden cesty vlakem v euforický sen, jehož vyvrcholením je vyložení kola ve tři ráno na malé kazašské železniční stanici. Vzdálený požár stepi ozařuje noční oblohu, vůně spálené trávy se pomalu vytrácí a živá zůstává pouze vzpomínka na průjezd vlaku ohnivým peklem. To však se již ke mně blíží místní milice, kterou silně přitahuje objemný vak s mým kolem. Ne, zabaveno nakonec není, jen je otestováno policistou s nejvyšší šarží a za tuto laskavost se mi dostává noclehu v (zatím) nezamčené místní šatlavě.

Konečně v sedle

Následujícího rána tlumím cyklistické abstinenční příznaky poctivým šlapáním směrem k v dálce tušeným horám a kyrgyzským hranicím. Cyklista s bagáží je zde poněkud výjimečným jevem, takže o zájem není nouze. Přicházejí první pozvání na kumys od kazachů, na “sto gramov” (1-3 dcl) samohonky od ruského dědušky, dungan – čínský muslim chce předvést domácí chléb, ujgurští pastevci zase skopové s rýží a slaný čaj s máslem. Hodujeme na společných zásobách, vzpomínáme na Fučíka, jehož jméno dodnes hrdě nosí jedna z významných tříd v Biškeku a nejeden človíček se slzou v oku připomene léta vojenské služby na Moravě. Kousek od hranic s Čínou, na dostřel z Tádžikistánu a Uzbekistánu a jeden se cítí jako doma. Co dokáže otevřít srdce místních lidí? Ruština, podomácku posvařovaný rám, vytahané triko, velmi slabá vrstva podkožního tuku a odhodlaná zář v očích. Ruský národ a jeho středoasijští bratři mají slabost pro svaté blázny, “jurodivé”. Stavbyvedoucí nové mešity se hrdě pochlubí před deseti lety nabytou svobodou vyznání, babuška v pravoslavném kostele vzpomene na cara a Stalinův pohrobek s chutí zkritizuje vše. Křehká symbióza.

Stoupání k jezeru Issyk-Kul

Opouštím step a nížiny a pomalu postupuji stále sevřenějším údolím, na jehož konci se tyčí téměř kilometrová hradba, jež tvoří přirozenou hráz jezera Issyk-Kul. Proměny krajiny jsou fascinující. Po zeleném údolí plném vinic přichází prudká stoupání rozeklanými soutěskami, erozí vytvarované “badlands” zvané “bědlendy”, následuje poušť, kde se jako přízrak z písku vynoří opuštěná autobusová zastávka vykládaná třpytivými dlaždicemi s ornamenty labutí a nakonec se přede mnou rozprostře nekonečná vodní hladina. Horská perla s tisíci přítoky a žádným odtokem, v níž je podle místních obsažena celá Mendělejevova tabulka prvků (sami se občas přičiní a něčím pěkným přispějí) a fantastickým množstvím velkých ryb. S blížící se bouřkou zalezu na mávnutí prodavačky sušených ryb do její jurty u cesty, kde jsem ihned pohoštěn nasoleným lipicánem. Při odjezdu je mi ještě kapsa naplněna bílými kuličkami kurutu, slaného a nezničitelného sýra z kobylího mléka. Jedná se o velmi vydatnou místní verzi tyčinek Power-Bar, která tělu dodá vše k výkonu potřebné.

Při cestě kolem méně osídleného avšak o to půvabnějšího jižního břehu jezera se vyskytlo několik táhlých stoupání, kdy jsem se rozhodl kvalitu sýra otestovat. Sedla jsem, pravda, zdolal v čase jistě rekordním, avšak netuším, zda byl na vině silný sluneční žár či kombinace dvaceti kousků kurutu smíchaných s čerstvými zelenými jablky, týden starým tvarohem voženým v zapařeném igelitu, sušenou rybou a to vše zalito několika litry vody z potoka od cesty – výsledkem byla každopádně následující den nulová najetá kilometráž doprovázená chutí zemřít. Kouzelná písková pláž se zdála být ideálním místem k zdravotnímu oddechu, avšak drobní červení mravenci nebyli stejného názoru. Relaxace tak sestávala z pobíhání z místa na místo, z nelichotivých výkřiků na adresu hmyzu rejdícího v nosních dutinách a nakonec z rezignovaného spočinutí na žhavém písku s mravenci vesele pochodujícími po zpoceném těle. Zjevně je přitahoval vypocený kurut.

Nejširší nabídku průvodců a map Kyrgyzstánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Jízda na kole má jistě své nepopiratelné kouzlo, ale Ťan-Šan se svými neprůjezdnými svahy není pro tento způsob dopravy nejvhodnější. Při první příležitosti a setkání s rodinkou, jimž se u jurty páslo několik koní jsem zcela nevěrně svého oře vypůjčil prvnímu zájemci a na oplátku mi byla do ruky vložena koňská ohlávka. “Dikij loščaď” sice zpočátku nejevil příliš velké nadšení, můj bike také občas zasténal, ale po večerním důvěrnějším seznámení s pánem domu nad butylkami samohonky jsme se ani nemohli dohodnout jinak – vezmeme koně, u nich nechám stan, spacák i kolo a my sami spolu vyrazíme na návštěvu vzdálených salaší v horách. Ujednáno, vodka, tabák, čaj, pušky a střelivo sbaleny a můžeme vyrazit. K popisu cesty bych vyplýtval zbytek své chudé zásoby adjektiv a superlativů a snad jen fotografie mohou trochu přiblížit fascinující krajinu, ledovce a bezejmenné zasněžené štíty, jezera, o jejichž existenci má jen málo místních potuchy, jež nejsou zakreslena ani na nejpodrobnějších mapách (ostatně co se map týče, celou cestu jsem se řídil mapou v měřítku 1: 5.000.000 a tento fakt samotný jí dodal charakter pouti, “putěšestva”, stavu, kdy člověk není vázán itinerářem a svoboda pohybu je plně svázána se stavem mysli).

Vrátím-li se však ke koním, záhy jsem dospěl k závěru, že pastevecké dřevěné sedlo je jaksi nekompatibilní s mým pozadím a častěji vyhledávám pěší chůzi. Večery u pastevců probíhaly ve standardním rytmu – vodku zapíjet kumysem, jako zákusek lepjoška (chléb) a zpěv až do pozdních hodin. Největší úspěch měly nakonec stejně moravské lidové.

Na lovu

Jen jednou jsem zůstal poněkud perplex, to v okamžiku, kdy mladé děvče ovládající pouze kyrgyzštinu spustilo čistou angličtinou titulní píseň z filmu Titanic. Součástí výjezdů do hor je samozřejmě lov všeho, co se naskytne, především však svišťů. Samo nabíjení patron je malým rituálem, kdy se muži mezi sebou chlubí různými střelnými prachy – ten je z Uzbekistánu, z kulometu, ten zase ze staré základny z Kalašnikovů … Tak hurá na to, nejprve nad ohněm na pánvičce vysušit pořádnou hrst zvlhlého prachu, pozorně zblízka sledovat jak to jde, poté nasypat do prázdné nábojnice, raději více, utěsnit novinami, pořádně upěchovat – “no tak, neboj se a bouchni do toho pořádně”, nasypat hrst kulí, opět utěsnit a nakonec přidat zápalku. Zamířit na nedaleký kámen, zmáčknout spoušť a – nic. Jen pro cvik zmáčknu druhou spoušť, rána jako z děla, jurta zahalena dýmem, vzduch plný cárů novin, na rameni modřina a v balvanu slušný kráter. Zasažený svišť by byl nejen zabit, ale také okamžitě stažen z kůže, naporcován, vykostěn a pietně rozprášen po okolních svazích.

Výstřel však naštěstí vše živé donutil uprchnout za hřeben do Číny. Pouze jeden zmatený svišť byl polapen mrštným veselým staříkem a veškeré pokusy o odvolání ukončeny ranou polínkem za uši. Sto gramov na úspěšný lov, molodci. Děduška se však odmítá nechat fotit při stahování oběti – zkus to sám, cyklisto. Dobrá, jde mi to docela od ruky. “A proč ty obavy? Nu, on v krasnoj knige pastavljanych drugov a nikdy nevíš, kdo tě pozoruje dalekohledem”. V horách se totiž velmi dobře daří konopí, které dorůstá rozměrů slušných smrčků a místní obyvatelé oproti všem zákazům a ozbrojeným hlídkám sbírají čaras z listí na přivýdělek. Sami nekouří, je to pro studenty ve městě, “…po kouření se přece hloupne, to my raději vodečku…”.

Po návratu do nížin zjišťuji, že kolo mou nepřítomnost přežilo bez jakékoli újmy, jen na tachometru je asi o dvě stě padesát kilometrů více a ze spacáku musím vysypat nové nájemníky. Přesto je nás večer ve stanu pro jednoho pět. Zpátky do svého sedla a dále do hor. Ještě mne čeká pohled na Chan Tengri, čínské hranice, zlaté doly, uvěznění, padesátikilometrové sjezdy s maximálkami přes osmdesát, sněhové vánice, čtyřicítky vedra, stáda rozzuřených jaků, kaňony, jezera, ledovce a především spousta nových známých, kteří mi svou bezprostřední pohostinností a otevřeností budou zpříjemňovat další tisícovku kilometrů touto kouzelnou zemí.