Kyperská města NIKOHO

Pravděpodobně takto se cítili obyvatelé středomořského ostrova Kypr, po událostech jednoho dne roku 1974. Co se vlastně stalo?

Trocha historie

Od konce 16.století na ostrově vládli Turci. Ti v roce 1878 postoupili Kypr Velké Británii, která z něho udělala svou kolonii ve 20. letech 20.století. Většina obyvatel byla řeckého původu, a tak usilovala o připojení ostrova  k Řecku. V 50. letech 20.století, kdy teroristická organizace EOKA (Národní organizace kyperských bojovníků) začala vraždit kyperské Turky a Brity. V 60. letech toto úsilí zvítězilo a Kypr získal nezávislost. Ale v roce 1963 vypukla občanská válka mezi kyperskými Řeky a Turky.

Příchod sil OSN sice způsobil na krátký čas mír, ale v roce 1974 došlo k invazi turecké armády. Turci obsadili severní část ostrova, oblast velkých měst Kyrénie, Famagusty a Nikósie. Turci vyhnali z domovů přes 200 tisíc kyperských Řeků, 1000 jich je stále pohřešováno. Do jejich domovů se nastěhovali přestěhovalci z pevninského Turecka, převážně z chudé střední Anatolie. V roce 1983 byla vyhlášena nezávislá Severokyperská turecká republika. Tento stát však nikdo kromě Turecka neuznal.

Příjezd na sever ostrova

Máme štěstí, je léto roku 2005, a tak už není problém, po překonání trocha byrokracie, navštívit současně jižní-kyperskou a severní-tureckou část ostrova. Protože máme půjčené auto, našli jsme si pro přejezd do turecké části místo Agios Dometios, které je nedaleko hlavního města Nikósie. Platíme poplatek, jakési pojištění a do pasu, resp. na kus papíru, který vložíme do pasu a dostáváme vstupní razítko.

Jedeme krokem skrz tzv.Green Line – demarkační čáru, která se táhne středem celého ostrova. Všude ostnaté dráty a ostří hoši se samopaly v bleděmodrých baretech. Už z dálky je vidět obrovská vlajka Turecka a Severokyperské turecké republiky poskládaná z barevných kamenů na protilehlých kopcích  pohoří Kyrénia. Při vjezdu do prvního tureckého města nás vítá nápis: „Jak skvělé je říci: Jsem Turek!“. Provokace nebo „zdravá“ národní hrdost ?

Přes den obdivujeme ruiny křižáckých hradů, štíhlost tureckých minaretů, ladné tvary gotických oblouků a užíváme si pohostinnost, tak typickou pro Turky. Při vzpomínce na čas strávený na druhém břehu v pevninském Turecku si dáváme kebab, čaj Rize a úžasný Ayran.

V Nikósii

Večer míříme do hlavního města Nikósie, posledního města v Evropě, které je ještě stále rozdělené. Jedno město, jedny hradby, jedna historie, ale dvě náboženství, desítky prázdných domů, stovky vystřílených oken a nekonečné množství smutku v lidech.

Jdeme ulicí, kolem nás typická atmosféra muslimského města, hammamy, bazary, muži s vodními dýmkami. Jen mešity jsou tu zvláštní, takové povědomé. Po chvíli nám vše dochází. V 16. století při příchodu na ostrov si Osmané s architekturou hlavu moc nelámali. Ke gotickým křesťanským chrámům přistavěli minarety, uvnitř vše vymalovali na bílo, odstranili oltář a směrem k východu umístili mihráb a mimbár. Místa pro uctívání byla připravena.

Rozdělené město

Jdeme městem směrem na jih, ulice však náhle končí vysokou betonovou zdí. Na její druhé straně je prostor NIKOHO. Tam, co se dřív potkávali sousedé, příbuzní a hrály si děti, teď dovádějí možná už jen potkani. Tento prostor končí další betonovou zdí a za ní začíná noční život typicky středomořského města jaké najdete v Řecku, Itálii nebo Černé Hoře, zkrátka tam, kde žijí převážně křesťané.

Za normálních okolností bychom tuto vzdálenost překonaly během pár vteřin, teď nám to ale trvá několik hodin. Celé město musíme objet, projít opět zdlouhavou byrokracií hraničního přechodu kvůli výstupnímu razítku a teprve pak se zanořit do ulic hlavního města Nikósie, tentokrát kyperské části.

Užíváme si procházku městem s nasvícenými kostelíky, ale tam za zdí, za územím NIKOHO začíná z minaretu muezzin svolávat své věřící k páté dnešní modlitbě. Míjíme dodnes roztřílené domy obložené pytli s pískem. Vzpomínka na minulost nebo strach z budoucnosti …?

Okolí „Green Line“

Středem ostrova se táhne demarkační čára „Green Line“ široká místy až několik kilometrů. Pásmo  vytyčuje ostnatý drát. Vše hlídají jednotky OSN. Ve městě Paralimni na východním pobřeží ostrova jeden místní podnikavec pronajímá horní terasu svého domku k pozorování tohoto pásma NIKOHO.

V dálce jsou vidět opuštěné domy, hotové komplexy a zpustlá pole, která nikomu nepatří. Říká se, že turecká armáda postupovala tak rychle, že lidé nestačili ani dojíst právě podávané jídlo. To pak bylo nacházeno na stolech opuštěných domů. Od té doby domy zejí prázdnotou a evokují města duchů.

Současnost

Kypřané z tohoto sporu vycházejí jako ti utlačovaní tureckým agresorem. Není proto divu, že uprostřed Nikósie v bezprostřední blízkosti zdi vytvořili pietní místo s fotografiemi z událostí z roku 1974. Místo je vždy obsypáno květinami. Po celé kyperské části ostrova najdete pomníky připomínající ty, kteří příchod turecké armády nepřežili nebo jsou dodnes nezvěstní.

Na celém ostrově nenajdete člověka, který by do tohoto sporu nebyl zapojen. Někdo přišel o příbuzného, o přítele, někomu zůstal na druhé straně kamarád nebo domov.

Sjednocení ostrova je v nedohlednu. Pro Turky je téma Kypru tím, o čem se nemluví. Je však pravdou, že právě tato okupace společně s problematikou Kurdů znepříjemňuje Turecku vstup do EU. Nezbývá než věřit, že i Nikósii a s ním i celý ostrov čeká budoucnost Berlína, který svou betonovou zeď dokázal zbourat.

Praktické info pro návštěvu severní části Kypru:

Ti, kteří vstoupí na území Kyperské republiky, mohou cestovat na sever a pobýt zde bez omezení.

V současné době fungují tři přechody:

• u Ledra Palace v Nikósii (pro pěší)
• Agios Dometios (pouze automobilem)
• Pyla-Pergamos a Dhekelia.

Pojištění při cestě z jihu na sever činí 8 CYP na tři dny a platí se na turecko-kyperské straně.

Pro aktuální informace o situaci mezi Kyprem a Severokyperskou tureckou republikou raději vždy před odjezdem vyhledejte stránky Ministerstva zahraničí!!!