Kyjev se znovu zrodil z popela revoluce, připraven čeká na turisty a chce být obdivován i milován

Právě o hlavním městě je tento text. Musím říci, že mě před pár dny Kyjev značně překvapil. Přestože na Ukrajině byla většina mých dobrých přátel i řada známých, metropole vypadala jako by se tu prohnala epidemie nějaké nemoci, která vyhubila skoro všechny turisty.

Tedy ne, že by mi město bez pánů a dam s deštníky nad hlavou nějak extrémně vadilo, ale působilo jaksi zvykle a bez davů zmatených dovolenkářů nepatřičně. Viděl jsem hlavní města různých států, ala takhle turistů prosté, ještě ne.

Rozhledna za štítem

Jedním z unikátních zážitků, které město nabízí zvědavým návštěvníkům, je výstup ke štítu monumentu, známém jako Matka země (Батьківщина-Мати). Jedná se o 102 metrů vysokou sochu ženy, jenž v jedné ruce třímá štít (se symbolem sovětské republiky) a v druhé meč (sám o sobě měří 16 metrů) a pod jejímaž nohama se ukrývá muzeum druhé světové války.

Možná by se to nezdálo jak nic moc zajímavého, ale tato soch je jednou z nejvyšších staveb ve městě a k jejímu vrcholu vede jakási „ferata“ vnitřkem sochy. Nahoru mohou vždy jen dva lidé současně a celý výstup i sestup trvá něco kolem 45 minut. Dokážete si představit, jak mál lidí může každý den tento výlet podniknout? Přesto, když jsme k soše dorazili, cesta byla volná, nikde nikdo, a my mohli rovnou vzhůru.

Nejširší nabídku průvodců a map Ukrajiny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Nejdříve nás místní zřízenec (nemluvil ani slovo anglicky) vyzval, abychom s ním nastoupili do výtahu. Byla to sranda, i když výtah byl mnohem starší, než by se mi bylo líbilo. Jelo se nahoru. Pak Ilja vytáhl knihu, a že prý se musíme zapsat. Rok narození, rodné číslo a tak dále. Bez toho to nešlo a ve mně trochu hrklo. Chtěli podpis, co kdyby se něco stalo, ale co by se mohlo stát, že?

Když jsme tedy oba hodili parafu do knihy, Ilja vytáhl dva opravdu divné sedací úvazky, vlastně jenom pásy kolem boků s jednoduchou sponou a jedním železným okem. Obvinul nás jimi a nám lehce zmrzl úsměv na rtech. Následoval znovu výtah, tentokráte ještě těsnější a rozhrkanější než ten předešly, ale pořád se jelo výš.

Vyskočili jsme z kabinky a náš průvodce si to namířil rovnou k ocelovému lanku, které se ztrácelo v tunelu. Chvíli se nám pokoušel vysvětlit, co máme udělat nahoře až dolezeme, ale z našich nic nechápajících výrazů nějak vydedukoval, že na to přijdeme sami. Zacvakl karabinku (moc tak ale nevypadala) do ocelového lanka a my vyrazili nahoru.

Došlo mi, že lezeme levou rukou velké sochy. Nejdříve byla cesta nepříliš kolmá, ale po chvíli už jsem se protahoval úzkou štěrbinou vzhůru a litoval, že jsem si dole nenechal můj malý batůžek. Průlez je totiž tak úzký a věci na zádech mi ztěžovali pohyb.

Najednou se nade mnou zhmotnil poklop. Za ním už bylo světlo a nádherný výhled do okolí. Ilja nikam nespěchal, měli jsme tak spoustu času a ten výhled za to rozhodně stál, pod námi se rozkládal Kyjev.

Náměstí už není v plamenech

V prostorech pod samotnou sochou se nachází zajímavé muzeum. Zvláštní je hlavně tím, že popisuje události, které se ještě nyní odehrávají. Najdete zde mnoho propriet z náměstí Majdan, z revolučních dní, spousty vlajek, cedulí, přileb a štít. Válka na východě však stále pokračuje. Návštěvník tak trochu může proniknout do událostí vlastně ani ne tak starých.

Muzeum je obklopenou starou vojenskou muzikou, spousty letadel, tanků, raket atd. Jen o pár kilometrů dále se nachází náměstí Majdan (Nezávislosti), kde se před pár lety tvrdě střetávali demonstranti s představiteli vlády. Náměstí v těch pohnutých dobách vypadalo jako bojiště, nyní je uklizené, opravené a působí pravdu malebně. Přesto ho lemují památníčky na ty, kteří v bojích padli.

Zatímco Kyjev se z těžkých chvil vzpamatoval, východ země na svůj mír stále ještě čeká. To by však nemělo bránit lidem, tuto nádhernou zemi poznat a možná i svoji troškou přispět k její obnově.