Kvůli nárůstu turismu a rozvoji infrastruktury farmáři v Myanmaru přicházejí o svou půdu a jediný zdroj obživy

A kdo nese vinu? Vláda, vojenské a etnické ozbrojené skupiny a místní i zahraniční investoři, kteří neprávem zabírají zdejší půdu (většinou farmářům), aby ji přeměnili v infrastrukturu nebo využili k vyjednávání svých obchodů.

„Vidíte tamten hotel? Ten pozemek patřil mé rodině,” říká Kyaw Aye*. „Musíme tudy projet rychle – nechci, aby mě zase žalovali za to, že jsem vstoupil na svůj vlastní pozemek,” dodává. Jsme v oblasti Inle Lake ve středním Myanmaru.

V žebříčku největších atrakcí Myanmaru řadí průvodce Lonely Planet oblast Inle Lake na druhé místo. Do země přijíždí stále více turistů, čímž roste i zájem investorů. Důkazem jsou probíhající stavby silnic, infrastruktury a hotelů kolem jezera.

Tým Člověka v tísni (ČvT) míjí několik turistických atrakcí a navštěvuje skupinu farmářů, kteří již celá desetiletí v oblasti Inle Lake žijí. Pěstují zde bambus, dřevo, rýži, mango, jackfruit neboli chlebovník, slunečnice a fazole. Tato oblast by měla být pro svou přírodní a ekologickou hodnotu chráněna, ale místní zástupci podporovaní ČvT zjistili, že vloni bylo 900 akrů půdy zdejším farmářům odebráno kvůli stavbě hotelu Sky Palace Hotel Inle, který postavila společnost the Sky Palace Hotels Group.

Pokud nesouhlasí s prodejem, půda je zkonfiskována a přijíždějí buldozery

Místní farmáři zpravidla nemají žádnou právní dokumentaci, která by prokázala, že jsou vlastníky půdy, a proto se vládní úřady často domnívají, že se jedná o veřejný majetek a prodají pozemky do soukromého sektoru. Navzdory různým právním změnám, ústava Myanmaru říká, že „stát je hlavním vlastníkem půdy.” Pokud tedy uživatel půdy odmítne přijmout návrh na její prodej, vláda mu pozemek zkonfiskuje. Přijíždějí buldozery s oficiálním rozhodnutím o odebrání půdy a začínají pracovat tak rychle, že farmáři nemají čas ani možnost, jak uplatnit svá práva. Stavební zásahy mají většinou za následek, že již půda nikdy nebude úrodná. Zůstávají jen zmatení farmáři ztracení v byrokracii a frustrovaní jednáním úřadů, kterému nerozumějí.

Kyaw Aye, který pěstoval palivové dřevo, je pouze jednou z mnoha obětí, které zaplatily za stále větší otevřenost vůči turismu. Přestože nepovažuje svůj případ za uzavřený, uvědomuje si, že nyní nemůže dělat prakticky nic: hotel už stojí, stromy jsou pokácené, ulice téměř dokončené, všude kolem cihly. „Když jsem obdržel dopis, ve kterém stálo, že mě žalují za nedovolený vstup na cizí pozemek, byl jsem v šoku a dokonce jsem se sám sebe ptal: Jsem v neprávu? Půjdu do vězení? Jsem povinen jim zaplatit?” vysvětluje Aye. Jeho jediným přáním nyní je, aby získal plnohodnotnou náhradu, o niž už v loňském roce neúspěšně usiloval.

„V minulosti instituce a vlivní lidé brali půdu násilím. Dnes se objevuje spíše korupce a spekulace,” říká Khun Kaung, projektový úředník organizace Pa-O Youth Organization (PYO).

Když vám všechno vezmou, zbývá jediné – prokázat, že jste o půdu přišli neprávem

Existuje tedy něco, co lidé postižení záborem půdy mohou udělat? „Vláda a společnosti moc dobře znají způsoby, jak rozdělit místní komunity. Dokonce neváhají oslovit [budhistické] mnichy, aby posílily svůj vliv. Lidé v komunitách by měli být aktivní a netolerovat toto jednání [nepřiměřeně nízké náhrady],” říká obhájce pozemkových práv z Justice Drums. Podle zákona o nabývání půdy z roku 1894 platí, že pokud původní vlastník pozemku prokáže, že mu byl pozemek neprávem zabaven, nový vlastník mu musí poskytnout odpovídající náhradu.

Poté, co farmáři podstoupili množství zdlouhavých byrokratických postupů, se kterými jim pomohli místní organizace občanské společnosti, někteří z nich skutečně obdrželi finanční náhradu – ve výši 10 000 až 50 000 myanmarských kyatů (6 až 30 USD). Tato částka ovšem zdaleka nepokryje hodnotu úrody, o kterou farmáři přišli, nemluvě o hodnotě půdy nebo zisků, které by ze zemědělské činnosti na pozemku farmáři získali.

I ostatní výrobní odvětví škodí těm nejchudším ve jménu rozvoje. Stavba přehrad, silnic a další infrastruktury, výměna pozemků mezi vojenskými a ozbrojenými skupinami na smluvním základě, využívání přírodních zdrojů a dokonce i vznik nových fotbalových hřišť – to vše se děje na úkor místních farmářů. Když dojde k záboru půdy, každý se soustředí na to, aby dal dohromady co nejvíce důkazů. Vládě se posílají naskenované dopisy, fotografie před a po zabrání půdy a vypracované mapy vesnic, které mají nahradit ty původní, oficiální, které již neplatí.

U Thar Maung* (47) říká, že mu byly zkonfiskovány tři akry polí s bambusem. Nyní je nezaměstnaný a občas pracuje na polích cizích lidí, když mu to dovolí. „Než mi sebrali půdu, žil jsem spokojeně na svém vlastním pozemku. Mám osmičlennou rodinu, o kterou se nemohu už dál starat. Už mám svůj věk a bojím se.”

Obhájci pozemkových práv mají mobilní telefony plné videí, facebookových postů, scanů a publikací s reportážemi. Aktivisté z organizace Kaungrwai Social Justice & Development Organization přehrávají videa, na kterých je vidět znečištěné ovzduší a voda na jihu Šanského státu způsobené průmyslovými podniky třech průmyslových odvětví: antimon (minerál používaný pro určité kovy a do baterií), cement a ocel. Tyto podniky se nacházejí v místech, kde dříve bývaly zemědělské usedlosti a pole.

Nejširší nabídku průvodců a map Barmy (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Tolik zákonů a tak málo odpovědnosti

„V posledních letech se vláda několikrát pokusila znovu se těmito otázkami zabývat, ale stále se jí nedaří chránit pozemková práva lidí,” říká Richard Weir z mezinárodní neziskové organizace Human Rights Watch, který nedávno na toto téma vedl výzkum. Zprávy, které o historii konfiskace pozemků v zemi existují, pocházejí z 90. let minulého století, kdy během diktátorského režimu bylo mnoho farmářů vysídleno a přišlo o své živobytí kvůli nedbalosti vládních a vojenských úředníků. Během poslední doby země přechází k demokracii, případů konfiskace ale přesto přibývá, stále se totiž nedaří zřídit komisi a navrhnout nové zákony, které by přinesly řešení.

„Vládní struktura není nakloněná žádaným změnám a to je skličující,” říká Richard Weir. Navrhuje, aby téměř 20 současných zákonů bylo nahrazeno zákonem jedním, který by odstranil složitosti při řešení současných i budoucích případů. Je tedy třeba, aby „vláda byla otevřena přímé diskuzi s občanskou společností,” vysvětluje.

Podle Weira až donedávna postrádala většina postižených lidí řádné zastoupení v rámci své komunity. Weir tvrdí, že je naprosto nezbytné, aby tato nová vlna obhájců pozemkových práv dokázala „předložit spolehlivé důkazy, vést komplexní prošetřování a zajistit, aby zástupci právních orgánů diskutovali s komunitami předtím, než proběhne hlasování týkající se pozemkových zákonů, a to zcela v souladu s mezinárodními normami.”

Člověk v tísni (ČvT) podporuje občanskou společnost a její podílení se na veřejných záležitostech a politickém dialogu v oblasti Mandalay a v Kayinském, Monském a Šanskémstátě. Tato podpora probíhá díky projektu financovaném Evropskou Unií a Ministerstvem zahraničních věcí České republiky. Spolu s partnery (Loka Ahlinn a the European Partnership for Democracy) pracuje ČvT na zlepšení vztahů mezi místní občanskou společností, zástupci krajských parlamentů, orgánů místních samospráv a médií. ČvT spoluorganizuje vzdělávací programy v oblasti advocacy, plánování projektů, manažerských dovedností a fungování strategických spojenectví, poskytuje granty a pořádá společné kampaně.

I malá vítězství znamenají krok vpřed

V některých vesnicích je tradiční život doslova obrácen naruby. Děti a náctiletí pracují na malých kouscích půdy, které jim zbyly. Zatímco prarodiče hlídají nejmenší děti a zároveň pracují, i když už nemají příliš energie. A rodiče – ti jsou nuceni odejít za prací do zahraničí (většinou do Thajska a Číny), odkud posílají peníze domů svým příbuzným, aby přežili.

I když je práce obhájců pozemkových práv složitá, určité krůčky vpřed se v této zemi, která je na přechodu k demokracii, přeci dějí. Myanmar People Alliance podporovaná ČvT, pečlivě sleduje dva případy vysídlení, ke kterému došlo na základě státních developerských plánů. Prvním případem je vybudování elektrické rozvodné sítě a stavba mostu a silnice v oblasti Naung Cho. Druhým případem je celkem 248 farmářů z 15 vesnic, kterým byla zkonfiskována půda, kvůli vládnímu záměru vystavět důležitou obchodní silnici, která by spojovala Myanmar a Čínu. Aliance podporovaná ČvT vedla školení, která mají pomoci postiženým komunitám porozumět příslušným pozemkovým zákonům. Společně došli k tomu, že státní orgány porušují práva lidí v těchto komunitách. Farmáři nakonec začali o svá práva bojovat a dostali spravedlivou a odpovídající náhradu. Dokonce dosáhli i změny původních plánů pro výstavbu nedalekého hotelu, takže lidé, které tento projekt poškodil, získají dostatečnou náhradu za půdu, která jim byla odejmutá.

*Skutečná jména lidí v tomto článku byla z důvodu ochrany jejich identity změněna.