Kvalitní panamské klobouky jsou z Ekvádoru

Po příjezdu z Peru do jihoekvádorského městečka Cuenca položeného v horské kotlině ve výšce cca 2500 m n. m. jsme se cítili jako v Evropě. Uvítaly nás čisté dlážděné ulice, koloniální architektura a krásně červené tašky na střechách. V ulicích s mnoha semafory jezdí luxusní japonské a americké automobily a nebýt několika zapomenutých indiánek, nikdo by nepoznal, že je v jižní Americe.

Náš první den však bohužel byla neděle – ulice byly prázdné, nikde nikdo. Všichni prý odpočívají doma a nebo na svých víkendových chatách. Ekvádorci (nebo spíše jen někteří z nich) se opravdu nemají špatně, jejich životní úroveň je velmi vysoká.

Druhý den, v pondělí se však vše změnilo. Do ulic se vrátil běžný život. Vytvořily se dopravní zácpy, náměstí zaplnili úředníci v saku a kravatě, čističi bot a také indiánské ženy ve svých pestrých oděvech s nezbytným kloboukem. Ten zde má svůj charakteristický tvar a barvu. Je vázaný z přírodních vláken palmy toquilly a má většinou pěknou bílou barvu. Často pozorujeme, že v kloboucích není rozdíl, zdali jsou pánské nebo dámské. Nosí se prostě unisex.

Návštěva vesničky Sígsig

Vyrazili jsme na průzkum okolí, kde mají klobouky svůj původ. Po devadesátiminutové jízdě kopcovitým terénem jsme se dostali do vesničky Sígsig, kde se klobouky vyrábí. Ačkoliv je toto místo plné místních indiánů, ulice jsou lemovány relativně moderními domky se zahrádkami. Je to zde spíš takové příjemné malé městečko, než vesnička.

Byli jsme překvapeni, že v Sígsigu není žádné centrum, kde by se klobouky vázaly. Jsou tvořeny totiž místními indiánkami, které vážou klobouky za pochodu na trh nebo doma vysoko v horách. Mezi jejich prsty pomalu vznikají krásné panamáky zhotovované z odolných palmových vláken. Ženy se také sdružují do komunit, což jim pomáhá v prodeji jejich umělecké práce dalším zpracovatelským závodům a koncovým prodejcům.

Pro autentické prostředí jsme se vydali do kopců nad městečkem mezi pole hledat ženy, které se věnují své tradiční práci. Ačkoli jsme moc nečekali nějaký úspěch, přeci jenom jsme narazili na matku (70) s dcerou (50), které seděly na zápraží a mezi prsty se jim míhala bělostná palmová vlákna. Během chvilky se začínal tvořit kruhový tvar, který dával tušit klobouku. Uplést klobouk nejnižší kvality jim trvá jeden nebo dva dny a za svou práci dostanou sotva dva nebo tři dolary. Musím podotknout, že na vysoké ceny v Ekvádoru to vůbec není mnoho.

Po návratu do Cuency jsme zašli navštívit ještě finální zpracovatelský závod úspěšného podnikatele Homero Ortego, kde pomocí vyhřívaných lisů dávají kloboukům specifické tvary a zdobí je různobarevnými mašlemi. Ceny levnějších klobouků bývají kolem 10 až 15 dolarů, střední kvalita se pohybuje od 25 do 50 dolarů a nejkvalitnější klobouky se mohou prodávat i za stovky dolarů.

Nejširší nabídku průvodců a map Ekvádoru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Kde se vzal název „panama hať“?

Španělští obchodníci v 19. století rychle rozeznali kvalitu vláken palmy toquilla (Cardulovica palmata), ze které se klobouky váží, a začali je exportovat přes Panamu do Evropy a dalších zemí světa.

Během stavby panamského průplavu si je navíc oblíbili pracující dělníci pro jejich lehkost a trvanlivost a začali je používat proti intenzivnímu tropickému slunci, čímž postupně upevňovali pojmenování těchto klobouků a jejich chybné spojování s Panamou.