Přijíždíme ještě za světla a za horka. Tady v Mezopotámii už nejspíš vládne pozdní léto až podzim. Však taky cestou potkáváme kombajny jedoucí sklízet obilí. Ve stínu je více než třicet stupňů a teplotu na slunci si ani netroufáme odhadnout. Takže jsme už vystřídali všechna roční období.
Tuhou zimu na vrcholcích hor, jaro ve výškách kolem dvou tisíc metrů, o kilometr níže léto a tady v nížinách nám dožluta spálená suchá tráva připomíná podzim.
Diyarbakir je hlavní baštou kurdské menšiny v Turecku a po historické stránce prastarým městem i na mezopotámské poměry. Dnes je to ovšem pořádné nepřehledné velkoměsto. Od zastávky dolmusu musíme ještě pár kilometrů pěšky do centra.
Docela nás překvapily zdejší semafory pro chodce. Nejenže odtikávají sekundy do změny barvy, ale zelený panáček znázorňující chodce na nich doopravdy chodí! Skrz mohutné hradby a bránypostupujeme hlouběji mezi semknuté domy a hledáme nějaký hotel. Na třetí pokus zůstávámena střeše hotýlku s názvem Bagdad Palace. Žádný palác to ale rozhodně není. Dá se říci, že plochá střecha nám poskytuje ještě větší luxus než stroze vybavené pokoje.
Večer jdeme na seznamovací procházku po hlavní ulici mezi krámky a bazary. Po chvilce jsme se doptali na čajovnu s vodními dýmkami, a tak máme pro zbytek večera o zábavu postaráno. V čajovně dopisuji deník a plánujeme zítřejší okruh po památkách podle nalezeného informačního prospektu. Spát se vracíme do našeho kočičího království kolem desáté hodiny.
Mešity v Diyarbakiru
Po ránu jsme schovali batohy do recepce a vydali se ke starému mostu přes Tigris pokud možno co nejrychleji, abychom unikli celodennímu vedru. Cestou si kupujeme na sýrovém bazaru ovčí sýr a rajčata a jdeme pojíst na vyvýšený hřbitov nad řekou. Po pár kilometrech jsme u mostu. Dnes po něm jezdí auta, památka nepamátka, a Tigris dole je plný rákosu a žabince.
Fotíme, odpočíváme pod jediným stromem spolu s pasáčky krav a jakoby nám nastávající vedro nestačilo, drápeme se do blízkého kopce, abychom si mohli vyfotit město s hradbami a řeku z nadhledu. Městské hradby jsou skutečně impozantní. Obepínají celé staré město v délce šesti kilometrů a po každých sto metrech z nich vyčnívá veliká obranná věž či spíše pevnůstka sama o sobě. Na výšku mají hradby dvanáct metrů a na šířku osm, takže není divu, že vypadají tak zachovale. Zbořit je by určitě dalo dost práce. V našem prospektu je Diyarbakir označen přízviskem „brána národů“. Jeho historie začíná už před pěti tisíci lety za dob Sumerů a pamatuje mnoho válek a kultur.
Do centra mezi hradby se vracíme stopem a jdeme vykonat pochůzku po mešitách. Staré město je jich plné, takže máme co dělat až do večera. Ještě že máme ten plánek. Uličky jsou tu úzké jako všude jinde na východě, jen okolní domy jsou o dost vyšší, je to přece jen velkoměsto. Jde o pestrou směsici novějších cihlových staveb, kamenných mešit, pokroucených starých domů s dřevěnými balkóny, rozsáhlých zbořenišť a uliček. Ty jsou jako vždy plné odpadků a splašků.
Děti a splašky
Čím jsou domy kolem vyšší, tím vyšší je i pravděpodobnost, že se na nás z trubek vyvedených nad uličku vylije nějaký neidentifikovatelný humus. Místním to ani nevadí, děti se občas radostně sprchují v proudu splašků dopadajících z výšky na zem. Uličky jsou vůbec plné hrajících si dětí. Není možné projít kolem nich nepozorovaně, hned se kolem nás seběhnou a volají mimo jiné i „money,money“. Asi nás považují za chodící bankomaty či co.
Na prostranství u mešit občas potkáváme i jiné, organizované turisty. S jednou skupinou dokonce chodí i ochranka se samopalem, to už nám přijde docela přehnané. Asi to jsou Američané. Většina mešit je naštěstí otevřená, takže jakmile nás přepadne únava, máme skvělou šanci se v klidu a tichu natáhnout na měkký koberec a chvíli si odpočinout. Domorodí Kurdové tady chodí ve zvláštních kalhotách. Od kotníků ke kolenům jsou úzké a od kolen se nohavice už najednou rozšiřují a spojují do rozkroku. Celkově to vypadá, jakoby byl muž v sukni, která pod koleny přechází do úzkých kalhot.
Odpočinek v karavanseraji
Velká mešita neboli Ulu Camii tady v Diyarbakiru je jednou z nejstarších v Turecku. Tvarem připomíná Umajjovskou mešitu v Damašku a postavena byla na troskách ještě staršího kostela už v jedenáctém století. Před mešitou a vlastně všude okolo je bazar, tak se vyptávám na modlitební koberec, mazlik hali, ale ceny jsou tu dost vysoké. Turistů je pomálu a vydělávat se musí. Asi nic nekoupím. Odpoledne jsme v Safa Camii na chvíli i usnuli. Ríša je jaksi na pokraji sil, a tak si jdeme sednout na čaj do staré karavanseraje Hasana Paši ze šestnáctého století.
Karavanseraj je ve stadiu rozkladu a díky tomu vypadá asi úplně stejně jako před několika sty lety. Dole v přízemí funguje pár čajoven a krámků a do patra se kvůli špatnému stavu stavby už nesmí. Povedlo se mi ale vylézt po zbytcích schodů až nahoru na střechu hustě porostlou trávou. Je tam skvělý výhled a možnosti focení a tak se honem vracím pro Ríšu. Jenže než jsme dopili čaj a vydali se znovu nahoru, domorodci nám ten vchod na schody zamkli. Smůla. Vracíme se zase do ulic, tentokrát s cílem najít městské lázně. To byl vlastně jeden z důvodů, proč setrváváme v Diyarbakiru. Zdejší lázně mají být nejstarší, nejoriginálnější a nejzachovalejší. To jsme ale vyčetli v dost starém průvodci, neboť dnes už jsou lázně zavřené a zrušené a zbyly tady jen novější. A to nás ještě při jejich hledání zatáhl starý křesťan do starého dovedně ukrytého kostela a my museli obětovat konkurenčnímu bohovi jednu libru.
K večeru je už Ríša na pokraji sil z nepřetržitého průjmu. Polehává po mešitách čím dál častěji, a tak se raději vracíme do hotelu. Na naší střeše vaříme čaj a posloucháme hlas muezzinů, mísící se s bubnováním a zpěvy Kurdů někde dole ve dvoře vedle hotelu. Pozdě večer jsem viděl padat hvězdu. To už je třetí tady v Turecku.
