Kurdky v šátku i s kalašnikovem? Vůbec nic zvláštního!

Ostře řezané tváře

Jejich tváře jsou jako jejich životy – ostře řezané. V dlaních svírají pažbu AK-47 nebo pistole, na klopě uniformy se skvěje odznáček s portrétem vůdce Öcalana. Žijí v horách celá desetiletí a partyzánskému boji obětovaly úplně všechno – lásku, muže, děti, domov… Proč vlastně?

„Omlouvám se za komplikace, ale vojáci by vás sem nikdy nepustili. Teď si prosím vypněte všechny mobilní telefony.“ Malý nenápadný muž s vizáží připomínající mnohem více učitele než teroristu nás vede do jednoho z domů v zapadlé vesnici, kde se usazujeme v místnosti ozdobené vlajkou PKK a portrétem vůdce Abdullaha Öcalana. Jsme v sídle kolaborantů s touto teroristickou organizací.

Zakrátko vstupují do místnosti tři černovlasé ženy oblečené do zelených uniforem. Kalašnikovy odkládají do rohu a prohlížíme si pokradmu jedna druhou. Ženy na sobě nemají jedinou ozdobu, vše na nich až neuvěřitelně připomíná legendy typu Che Guevara. Zejména nejstarší z nich ale působí na všechny kolem kouzlem své osobnosti. Má ušlechtilý obličej, který sice prozrazuje roky těžkého života v horách, zároveň ale vyzařuje klid, inteligenci a moudrost.

Nejširší nabídku průvodců a map Iráku (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Z mučené je teroristka

„Když jsem byla na univerzitě, účastnila jsem se demonstrací za práva Kurdů. Zatkli mě a ve vězení i mučili. Tehdy to byl pro mě zlomový okamžik, rozhodla jsem se rychle, že jediná cesta pro mne je dát sek PKK,“ říká Ronahi Serhat, dnes devětatřicetiletá bojovnice PKK.

Je šťastná, že se mohla zapojit do boje za kurdská práva. Obětovala tomu všechno – partnerský život i rodinu. Děti nemá. V horách, kde se žije po partyzánsku, se lze těžko starat o kojence. „Kurdské ženy dnes nejsou schopné zabezpečit dětem novou, lepší budoucnost. Přivést děti do té stávající by pro mě nemělo význam. Já se snažím místo toho vytvořit pro budoucí generace lepší společnost,“ přesvědčuje nás Ronahi.

Všechny tři ženy mají za sebou 15–20 let života v divokých horách, se samopalem po boku. Součástí jejich ultralevicové ideologie je také radikální postoj k ochraně životního prostředí. S přírodou dokážou žít v naprostém souladu, nepočítáme-li ovšem nepříliš ekologické přestřelky a nástražné výbušné systémy. Umějí si z přírody brát, co potřebují. Léčení pomocí bylinek je samozřejmostí, i když v případě těžších zranění mají PKK ve svých řadách k dispozici i kvalifikované lékaře. „Mezi námi jsou ale i nevzdělané ženy, které nemají třeba ani ponětí o biologii, nevědí, jak udržet při našem způsobuživota hygienu. My zkušenější je všechno musíme naučit,“ říká Evin.

Tvrdý život v PKK

Běžný den v PKK podle žen začíná již ve čtyři hodiny ráno fyzickým tréninkem. Pak následuje snídaně a diskuse o současných problémech, o tom, co se děje kolem. Potom začíná vyučování, při kterém prý jsou všichni navzájem učitelé i žáci. Každodenní osmihodinový kurz marxismu je proložen dalším vojenským výcvikem, trénováním se zbraní, politologie se prokládá bojovými uměními Dálného východu. Všichni se střídají ve službách na hlídce či v kuchyni. Muži a ženy jsou si rovni ve svých právech i povinnostech. I v povinnosti zabíjet.

„Jestli jsem někoho zabila? Asi ano, pořád se účastním nějakých přestřelek a bitev. Musíme se bránit,když nás turecká armáda napadá. Ale není to přímý boj z očí do očí, neeviduji počet lidí, které jsem připravila o život,“ suše konstatuje Nalin Mus.